Autor: foto: Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: F-14D nad Afghánistánem v roce 2001
Společnost Grumman byla pro americké námořní letectvo ve 20. století nepostradatelná a řadou jedenácti palubních stíhacích letounů se nesmazatelně zapsala do jeho historie. Tato řada začíná u dvouplošníku Grumman FF z roku 1931 schopného vyvinout nejvyšší rychlost 333 km/h a končí u ikonického Grumman F-14 Tomcat z roku 1970 a jeho 2485 km/h a zahrnuje Divokou kočku F4F, Pekelnou kočku F6F, Tygří kočku F7F, Medvědí kočku (alias Cibetku) F8F, Pantera a Pumu americkou F9F a F-9 a Tygra F11F a F-11.
Nejznámějšími zástupci této skupiny "kočkovitých šelem" jsou kromě relativně nedávno ze služby u námořnictva vyřazeného Tomcatu především úspěšné druhoválečné stíhací letouny F4F Wildcat a F6F Hellcat. Vývoj palubních stíhacích letounů směřoval od dvouplošných přes středoplošný a neohrabaně vyhlížející Wildcat po výkonné jednomotorové dolnoplošníky F6F a F8F s odskokem ke dvoumotorovému F7F Tigercatu. Následují první palubní proudové letouny F9F, varianty s rovným i se šípovým křídlem, nepříliš úspěšný F11F Tiger a nejen filmem Topgun zvěčněný Tomcat. Původní označení námořních letounů ve formě F (určeného pro společnost Grumman), číslo, F (jako fighter, stíhací) bylo změněno v roce 1962 na F-číslo, a jednotlivé typy nadále nebyly číslovány v rámci řady výrobce, ale individuálně.
Grumman FF "Fifi"
Počátkem 30. let hledalo námořnictvo náhradu za sice nedávno zavedené, ale rychle zastarávající stíhačky Boeing F4B, resp. námořní verzi armádních P-12, dvouplošníků s otevřenou kabinou a pevným podvozkem, dosahujících nejvyšší rychlosti 304 km/h. Řešení nabídla společnost Grumman v podobě bachratého letounu továrního označení G-5, kterému námořnictvo přidělilo kód FF (F pro firmu Grumman, F jako stíhací), a piloti si jej tedy nevyhnutelně překřtili na Fifi. Od června 1933 vzlétaly z paluby letadlové lodi Lexington, a ve službě u záložních jednotek zůstaly až do roku 1940.
Grumman F2F a F3F
Grumman se uvedl a zavedl dobře a vývoj pokračoval modernějším, leč stále dvouplošným typem F2F, který poprvé vzlétl v roce 1933 a ve službě nahradil starší Fifi, jehož rychlost překonal díky výkonnějšímu motoru a čistším tvarům o bezmála 40 km/h. V první linii létal do roku 1939, a u výcvikových perutí pak až do začátku roku 1943. Jeho nástupcem se stane od roku 1936 další sloužící "dvouplošný Wildcat", letoun F3F, poslední stíhací dvouplošník na palubách amerických letadlových lodí. Ve výzbroji zůstal do konce roku 1941, jak u námořnictva, tak u námořní pěchoty, a jako výcvikový létal až do prosince 1943.
Grumman F4F Wildcat
Grummanu mezitím vyrostla konkurence v podobě moderního jednoplošného letounu F2A od společnosti Brewster a v reakci na něj konstruktéři změnili koncepci nástupce předchozího typu, již válečného Grummanu F4F, prvního s oficiálním bojovým jménem a první Grummanovou kočkou: Wildcat. Z původně zamýšleného dvouplošníku se stal středoplošník, který, ve srovnání s ostatními stíhačkami své generace a zejména subtilními japonskými protivníky nebo elegantním Zerem zaujme svými nepříliš ladnými tvary, jimiž navázal na předchozí konstrukce. Ukázal se být úspěšnějším než Brewsterovo Buffalo (které se prosadilo snad jedině v dalekém Finsku proti sovětskému letectvu), a přes zřejmé technicko-taktické nevýhody ve srovnání se svým úhlavním protivníkem, zmíněným japonským Zerem, právě tento typ vybojoval úvodní rozhodující námořní střetnutí války v Pacifiku a přispěl k americkým úspěchům. V rukách dobře připravených, disciplinovaných a dobře vedených pilotů dokázal proti obratnějšímu protivníkovi uspět, a ve službě vydržel po celou válku - na velkých letadlových lodích jej nahradí typ F6F, ale díky svým rozměrům a schopnosti startovat a přistávat na kratší dráze našel skvělé uplatnění na eskortních letadlových lodích.
(Grumman XF5F Skyrocket)
Mezeru ve značení mezi typem F4F a F6F vyplňuje experimentální typ XF5F Skyrocket, Nebeská raketa. Neúspěšný pokus o konstrukci dvoumotorového palubního přepadového letounu, jehož koncepce vzdáleně připomíná rovněž neúspěšný britský Westland Whirlwind. Letoun nebude do výzbroje přijat, ale poskytne společnosti zkušenosti zužitkované při vývoji Tigercatu.
Grumman F6F Hellcat
Letoun F6F Hellcat není třeba dlouze představovat. Byl projektován s jediným cílem - poskytnout americkému palubnímu letectvu jednoznačné výhody v boji proti japonskému Zeru, čehož bylo beze zbytku dosaženo. Spolu s efektivním systémem výcviku nových pilotů a vhodnou taktikou vzdušného boje znamenalo nasazení tohoto typu na tichomořském válčišti v srpnu 1943 jeden z rozhodujících momentů střetnutí. Jeho převaha se projevila v číslech: poměr ztrát 19 nepřátel na jeden vlastní, 307 pilotů Hellcatů se stalo stíhacími esy.
video: youtube
Grumman F7F Tigercat
V číselné řadě následuje zmíněný Tigercat, tedy Grumman F7F, těžký dvoumotorový stíhací letoun, schopný operací z palub velkých letadlových lodí. Jeho vývoj nebyl snadný a ač byly první kusy dodány námořnictvu již v dubnu 1944, nebyl během druhé světové války bojově nasazen. K tomu dojde až v roli nočního stíhače námořní pěchoty během války v Koreji.
Grumman F8F Bearcat
Pozdě přišel také Grumman F8F Bearcat jako jedna z vrcholných konstrukcí, jež umožňoval vrtulový pohon. Nezapřel svou příbuznost s Hellcatem, ale byl o 20 % lehčí a s výkonnějším motorem mnohem lépe stoupal, byl obratnější a mnohem rychlejší (až 732 km/h). Zabojuje si během francouzské války v Indočíně v letech 1951-1954, část původně francouzských strojů pak ve Vietnamu zůstane a než budou počátkem 60. let nahrazeny bitevními A-1 Skyraidery, zabojují si i v následujícím konfliktu.
Grumman F9F Panther a F-9 Cougar
První pokusy vyvinout palubní proudový stíhací letoun nebyly slibné. Nízký výkon motorů vedl k poněkud podivnému řešení čtyřmotorového letounu, což se projevilo v nepřijatelné vzletové hmotnosti a neúspěchu koncepce. Teprve v roce 1947 přichází s výkonným motorem jednomotorový letoun, který se prosadí, úspěšně projde zkouškami a od května 1949 je jako Grumman F9F Panther nasazen ve výzbroji palubních stíhacích perutí. Právě včas, aby se zanedlouho zapojil do války v Koreji, kde s nám také poručík Plog dosáhl prvního námořního sestřelu války, 3. července 1950 mu padl za oběť Jak-9. Proti MiGu-15 byl F9F v určité nevýhodě a pomalejší (932 km/h proti 1076 km/h), přesto vyšly Panthery ze vzájemného poměřování vítězně: za cenu dvou vlastních ztrát sestřelily sedm MiGů. Mezi piloty F9F byl během konfliktu také Neil Armstrong, budoucí první člověk na Měsíci. Letouny F9F dolétaly v záloze v roce 1958. Až do poloviny 70. let pak létaly varianty F9F-6, F9F-7 nebo F9F-8 pojmenované Cougar (Americká puma), se šípovým křídlem a dalšími konstrukčními změnami, díky nimž dosahovala rychlosti až 1053 km/h.
(Grumman XF10F Jaguar)
Mezeru mezi F9F a F11F vyplňuje v 50. letech experimentální XF10F Jaguar, letoun s měnitelnou geometrií křídel, který sice nebude zařazen do služby, ale přinese zkušenosti využité při konstrukci letounů F-14 Tomcat.
Grumman F11F (F-11) Tiger
Náhradou Pantherů se stály Tigery, tedy letouny F11F. Šlo o lehký středoplošník se šípovými křídly a výbornými letovými vlastnostmi. Šlo o první nadzvukový stíhací letoun námořnictva, který ovšem neobstál v konkurenci s výkonnějším Vought F8U Crusader, jež ho definitivně nahradily již po pěti letech služby, v roce 1961.
Grumman F-14 Tomcat
Poslední palubní kočkou od společnosti Grumman je Grumman F-14 Tomcat, který přichází do služby deset let po vyřazení Tigerů do zálohy. Těžký dvoumotorový palubní nadzvukový stíhací letoun s měnitelnou geometrií křídel patřil ke špičce stojů své generace a námořnictvo jej nasazovalo déle než tři desetiletí, než byl v září 2006 vyřazen a plně nahrazen letouny McDonnell Douhlas F/A-18 Hornet. Ironií osudu tyto ikonické americké stroje dnes létají u Íránského vojenského letectva, jemuž byly dodány ještě před islámskou revolucí z roku 1979. V současnosti kolují spekulace o tom, že je Íránci zpětným inženýrstvím využívají pro konstrukci "vlastního" těžkého stíhacího letounu.
video: youtube
Americké Tomcaty ještě stihly krýt z paluby USS Enterprise ústup Američanů z Vietnamu v roce 1974. Prvního sestřelu dosáhly 19. srpna 1981 při incidentu v zátoce Syrta. Bojově létaly během operace Pouštní bouře, během které byl také ztracen jediný Tomcat bojovou činností nepřítele - sestřelen protivzdušnou střelou SA-2. F-14 se účastnily bojů nad bývalou Jugoslávií i nad Afghánistánem a poslední velké vystoupení zažily během operace Irácká svoboda v letech 2003-2006. Poslední start z paluby letadlové lodi Theodor Roosevelt pak proběhl 28. července 2006.
Foto: Wikimedia Commons
Zdroj: Vojenská letadla 2, 3; navy.mil; wwiiaircraftperformance.org