Autor fotografie: Autor: neznámý – http://www.nationalmuseum.af.mil/photos/media_search.asp?q=nb-36H&btnG.x=0&btnG.y=0direct link to the picture: http://www.nationalmuseum.af.mil/shared/media/photodb/photos/060720-F-1234S-021.jpg, Volné dílo|Popisek: Convair B-36 Peacekeeper
Studená válka a 50. léta minulého století přinesla nejen atomové letadlové lodě, ponorky a křižníky. Snem jestřábů z Pentagonu a Kremlu byly obrovské bombardéry s neomezeným doletem. Na rozdíl od námořní techniky se ale reaktorem poháněné bombardéry nestaly realitou.
Americký projekt atomového letadla
V letech 1955-1957 byl v Americe testován přestavěný bombardér Convair B-36 Peacekeeper bomber (v projektu Pluto) využívající jaderný pohon. Jaderný reaktor byl chlazen tekutým sodíkem a disponoval tepelným výkonem 1 MW. Pro start a přistání používal letoun klasické motory na chemické palivo tak, aby při případné kolizi nedošlo k úniku radioaktivních látek.
Pětičlenná posádka byla od reaktoru odstíněna dvanáctitunovým olovo-pryžovým štítem. Tento letoun provedl 47 zkušebních letů, avšak ani jednou nebyl k pohonu letadla využit pouze přímý zdroj tepla z reaktoru. Lety, kdy byl spuštěn reaktor, sloužily pouze k měření a sběru dat pro další vývoj.
V roce 1960 bylo rozhodnuto o zastavení tohoto projektu, ač se do tohoto vývoje investovalo více než půl miliardy dolarů. Nevýhody, jako problém s odstíněním posádky od reaktoru nebo strach z pádu letadla na obydlené území, převážily nad výhodou neomezené délky pobytu ve vzduchu.
V březnu roku 1961, tedy jeden měsíc po nástupu J. F. Kennedyho do prezidentského úřadu, došlo k definitivnímu zrušení programu jaderného letadla v USA.
Sovětský projekt
I na druhé straně světa vznikly pokusy postavit letadlo na jaderný pohon. V SSSR se týmy jaderných inženýrů od roku 1955 snažily přestavět letoun Tu-95M. Nový letoun pak nesl název Tu-119, byl charakteristický svým malým hrbem na trupu, kde vyčníval reaktor, který se nevešel celý do trupu letadla. Bylo provedeno přibližně 40 zkušebních letů na samotný jaderný pohon. Dle zápisů zkušebního pilota tohoto letadla však nebylo dbáno na dostatečné odstínění posádky a navíc byl vypouštěn do ovzduší kontaminovaný vzduch. Ze dvou zkušebních posádek přežili jen 3 muži.
Některé zdroje uvádí, že letadlo mohlo zůstat ve vzduchu přibližně 48 hodin nebo po dobu, kterou byla posádka schopna přežít radiaci vyzařovanou reaktorem.
Mimo Tupoleva pracovala na výzkumu atomem poháněných letadel i kancelář Mjasiščeva. Její program byl zahájen v květnu roku 1955 a cílem mělo být vytvoření nadzvukového letounu M-60. První návrh byl dokončen roku 1956. Mezitím kancelář Ljulky navrhla motor s přímým cyklem, který by dosahoval tahu přes 20 tun. Vzlet a přistání by byly provedeny pomocí standartního paliva a po dosažení potřebné letové hladiny by se motory přepnuly na jaderný pohon. Navrhovaná rychlost byla 2 Machy. Posádka by byla usazena v olověném štítu a reaktor by byl v zadní části letadla.
Po rozsáhlém výzkumu byly provedeny odhady, že by s vhodnými reaktory bylo možné provozovat bombardér s maximální rychlostí 2 machy, operačním doletem 25 000 km a dostupem 20 km. V roce 1959 došlo ke zrušení tohoto programu ve fázi návrhu. Mjasiščev se paralelně zabýval vývojem dalších letadel s jaderným pohonem, ale vše bylo ukončeno v návrhové fázi.
Neřešitelným problémem inženýrů se tedy v SSST stal, tak jako v Americe, problém s odstíněním posádky před radiací a přetížený letoun. Proto i zde byl vývoj jaderného letadla v roce 1969 zastaven.
Zdroj: atominfo.cz