Američtí vzdušní kovbojové proti Rudé armádě

Američtí vzdušní kovbojové proti Rudé armádě
Autor: Petr Blahuš|Popisek: Američtí letci startovali proti Rudé armádě po boku Poláků i z letiště v przemyslovské pevnosti
25 / 11 / 2019, 13:00

Američané s Rusy, respektive Sověty, sice ještě nikdy neválčili – díky bohu pro tuto planetu - ale několikrát už stáli proti sobě z očí do očí. Vůbec prvními Američany, kteří bojovali proti bolševickému moru, byli letečtí dobrovolníci z 7. Air Escadrille, jedné z nejlepších perutí polského letectva v sovětsko-polské válce 1919-1921, perutě Kościuszko.

Peruť složená převážně z najatých amerických dobrovolníků, veteránů právě skončené 1. světové války na Západní frontě (např. 94. perutě letectva USA) a pojmenovaná symbolicky po polském a americkém generálovi a vůdci protiruského povstání, vznikla na konci roku 1918. Nová Polská republika tehdy v Krakově dala dohromady z pozorovacích a bombardovacích letadel, získaných z bývalého rakousko-uherského letectva dohromady 3. peruť, a přesunula ji po krátkém výcviku do Lvova, přímo do zde probíhajících bojů mezi Poláky a Ukrajinci. Záhy byla přejmenována na 7. leteckou eskadrillu.

Už tehdy v jejich řadách bojovalo několik stíhacích es, například rodák z Bydgoště Mieczysław Garsztka, držitel šesti skalpů pilotů britských DH 9. Soptwith Camel a SE5 za pouhé tři měsíce nebo vystudovaný právník z Harvardu Edmund Pike Graves. Ve výzbroji měla jedny z nejlepších stíhaček velké války Fokker D VII a D VIII a víceúčelové stroje Hansy Brandenburg.

               Major Cooper vlevo a podplukovník Fauntleroy

V červnu 1919 se zaměření perutě změnilo na stíhací a v září 1919 byla stažena do týlu na odpočinek a reorganizaci. Tady se k ní připojila první skupina osmi naverbovaných amerických pilotů - dobrovolníků pod vedením majora Cedrica Fauntleroy a kapitána Meriana Coopera; v dalších týdnech dorazilo dalších 21amerických letců plus několik polských pilotů a pozemní personál, složený čistě z polských mechaniků a zbrojířů. Na Silvestra 1919 byla peruť na znamení historického polsko - amerického bojového spojenectví přejmenována oficiálně na Kościuszko squadron. Během jejich doplňovacího výcviku také došlo k reorganizaci polského letectva a přestože většina dobrovolníků chtěla co nejdříve bojovat na frontě, polský generální štáb zatím peruť držel v týlu. Šetřil si ji na nadcházející ofenzivu.

                                                               Americký velitel perutě Kosciuszko Cedric Fauntleroy 

Do prvních bojů se Sověty se tak američtí kovbojové dostali až v dubnu 1920 během polského útoku na Kyjev. V té době létali zejména na původních rakouských, v německé licenci vyráběných stíhačkách Albatros D III. a italských Ansaldo A1. Protože Rudá armáda v té době disponovala minimálními počty letadel, nedošlo na kyjevské frontě k žádným vzdušným soubojům.  Američané však bolševikům přesto pořádně pustili žilou, když se jejich specialitou stali bitevní nálety na rudé pěší jednotky a zejména obávanou kozáckou 1. Jízdní armádu maršála Buďonného.

Používali při nich účinnou taktiku, spočívající v nízkých, doslova kovbojských náletech z týlu sestavy Rudé armády (kvůli zmatení) a podélném postřelování jejich dlouhých kolon. Tato taktika byla tak účinná, že např. velitel zle tísněné polské 13. divize generál Puchucki ve své hlášení napsal, že: „…Američtí piloti, ačkoli vyčerpáni, bojují houževnatě. Během poslední ofenzívy jejich velitel napadl nepřátelské útvary zezadu a ostřeloval je tak, že jim na hlavu pršel déšť kulek z kulometů. Bez pomoci těchto pilotů, byli bychom už dávno hotoví… "

Peruť Kosciuzko

Bolševici zuřili a Buďonnyj pod dojmem ztrát, které mu Američané způsobili, vypsal na hlavě jejich operačního velitele mjr. Coopera vysokou odměnu 500.000 rublů. A nechybělo mnoho, aby tato suma byla i vyplacena: při jedné zteči byl Cooper palbou z mobilních kulometných kár, tažených za koňmi, sestřelen. Měl ale štěstí, protože když ho kus od trosek jeho stroje kozácká hlídka zajala, podařilo se mu bolševiky přesvědčit, že je pouhým desátníkem. Skončil tak v zajateckém táboře u Moskvy, odkud se mu navíc po pár měsících podařilo uprchnout v chaosu způsobeném porážkou Rudé armády na Visle pod Moskvou. Nakonec se se štěstím dostal do neutrálního Lotyšska.

Úspěchy perutě byly také způsobeny v té době originální metodou přesunu celé jednotky, která jako první používala vlaků jako mobilní základny. Vlakové soupravy se speciálně konstruovanými vozy, na kterých se mohla přepravovat letadla, také zahrnovaly operační velitelství perutě, sklady munice, pohonných hmot a náhradních dílů, pojízdné opravárenské dílny a vagony určené pro letce i pozemní personál.

Fort XV, poblíž kterého bylo polní letiště Američanů

V srpnu 1920 bránila peruť před postupujícími bolševiky Lvov, když přitom mimo jiné operovala z polního letiště u Fortu XV „Borek“ v przemyslovské pevnosti, přezdívané kvůli svým válečným osudům „Verdun východu“. Po bitvě u Varšavy, která zlomila Tuchačevského Rudé armády, se zúčastnila bitvy u Komarowa, kde opět způsobila těžké ztráty kavalérii maršála Buďonného. Nejtěžšími dny pro Američany byl 16. a 17. srpen, kdy vykonali celkem 36 útoků, ačkoliv v té době zůstalo u perutě jen pět nezraněných letců. Celkem v roce 1920 provedli polští a američtí piloti proti Rudé armádě více jak 400 bojových letů.

Po skončení bojů obdrželi plukovník Fauntleroy a podplukovník Cooper za vynikající úspěchy nejvyšší polský vojenský řád Virtuti Militari. Vyznamenáni byli také další příslušníci perutě major George Crawford, kapitáni Edward Corsi a Władysław Konopka, nadporučíci Elliot Chess, Carl Clark, E. Noble, H. Rorison, K. Shrewsbury, Jerzy Weber a poručík A. Senkowski. Stíhač Mieczyslaw Garsztka toto vyznamenání obdržel in memoriam: 10. června 1919 zahynul u Lvova při havárii nově sestavené stíhačky SPAD VII (příčinou bylo odlomení křídla). Předtím však mezi 10. 5. - 7. 6. 1919 absolvoval 16 bombardovacích misí jako pilot LVG C.VI, přičemž 14. května stihl hned tři nálety na pozice Ukrajinců.

                                                Znak perutě

Nejslavnějším nástupcem původní americko-polské perutě z let 1919-1920 byla ve 2. světové válce polská 303. „Kościuszko“ stíhací peruť ve Velké Británii, která si připsala status nejúspěšnější stíhací perutě v Bitvě o Británii. K tomu jí ovšem měrou vrchovatou dopomohlo československé stíhací eso Josef František, kterému za 17 sestřelených Němců během pouhých tří týdnů právem patří titul nejúspěšnějšího pilota Bitvy o Británii.

 

 

 

 

 
 

 

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace