Anglie očekává, že každý muž splní svou povinnost - 215 let od bitvy u Trafalgaru

Anglie očekává, že každý muž splní svou povinnost - 215 let od bitvy u Trafalgaru
Autor: Geoff Hunt, scrimshawgallery.com|Popisek: HMS Temeraire "závodí" s HMS Victory
21 / 10 / 2020, 09:00

Bitva u Trafalgaru patří mezi známější námořní střetnutí dávnější historie. Nelsonovo vítězství je vnímáno jako definitivní potvrzení a zajištění britské námořní převahy, kterou se Královskému námořnictvu dařilo udržovat až do počátku 20. století. I ve své době měla zásadní dopad - nikoli však pro válečné střetnutí, v jehož rámci byla vybojována, tedy třetí koaliční válku roku 1805. "Anglie očekávala, že každý muž splní svou povinnost," ostatně jako vždy.

Tradiční vzájemnou rivalitu Velké Británie a Francie nenarušily ani zásadní politicko-společenské změny na pevnině, které přinesla revoluce zahájená v roce 1789. Po krátkém období, kdy Londýn sledoval francouzský pokus o ustavení konstituční monarchie s pochopením, přišli ke slovu radikálové a za kanálem vyhodnotili okolnosti jako pro britské zájmy nevýhodné s potenciálně neblahými dopady pro obchod, jemuž ve světovém měřítku ostrovní a koloniální mocnost dominovala. Rokem 1792 začal sled konfliktů označovaných jako koaliční války, tedy války revoluční, jež celkem plynule přejdou ve války napoleonské. A říká se jim také války protifrancouzských koalic. Většina z nich byla Francii vyhlášena, a mezi ně patří i válka třetí koaliční, která vypukla v květnu roku 1803, asi rok po podpisu mírové smlouvy v Amiensu mezi Anglií a Francií.

Obě země byly v roce 1802 ve zvláštní pozici. Zatímco na evropském kontinentu byla Francie po bitvách u Marenga a Hohenlindenu nezpochybnitelným vítězem druhé koaliční války, což se promítlo do podmínek lunévilleského míru s Rakouskem, ve Středomoří a vzdáleném Egyptě byla mocností de facto poraženou. Napoleonův smělý pokus o bolestivý zásah Británii tam vlastně hned v zárodku zlomilo Královské námořnictvo u Abukíru, a výsledek tažení pak už byl jen otázkou času. Smlouva v Amiensu byla pokusem najít východisko z patové situace mezi oběma mocnostmi kompromisem, což se ovšem nepodařilo. Velká Británie patrně ustoupila ze svých "oprávněných zájmů" více, než jí bylo záhy milé (totéž se stane Rusku po tylžském míru v roce 1807), a poskytla Francii příliš volnou ruku. To se promítlo do rychle se zhoršujících vztahů. Formálně smlouvu porušoval Londýn, a ten také jako první sáhl k ozbrojené akci, když 14. května napadla britská šalupa francouzskou korvetu, a o dva dny později mohutná Channel Fleet zablokovala francouzský přístav Brest.

První období války se neslo ve znamení okázalých francouzských příprav na invazi do Velké Británie, a intenzívní diplomacií. Aniž bychom zde zabíhali do detailů: výsledkem obou jevů byla dobře připravená Napoleonova pozemní armáda a kontinentální konflikt s Ruskem a Rakouskem, který se naplno rozhořel ve druhé polovině léta roku 1805. Velká Británie ve skutečnosti s nejvyšší pravděpodobností nebyla reálně invazí ohrožena. Přes úctyhodné množství shromážděných prostředků nebylo dosaženo Napoleonem plánované kapacity, a je velkou otázkou, jestli ta kapacita byla vůbec dostatečná, a jestli byl takový podnik tehdejšími prostředky realizovatelný.

Podstatné je, že pozornost byla sice dále věnována východnímu směru, ale na západě po intenzívních přípravách "zbývalo" nemálo sil, včetně silného francouzsko-španělského loďstva určeného ke krytí invazních jednotek. Úvahy o tom, že Napoleona od invaze odradily jakékoli s mořem spojené otázky včetně pasivity či nerozhodného postupu velícího admirála Villeneuva, jsou v kontextu vývoje situace zbytečné: byla-li invaze podnikem nejistým sama o sobě, s rakouskou a ruskou armádou na francouzské východní hranici zcela vyloučeným.

Shromážděné námořní síly však neměly zůstat nevyužity. Villeneuve měl k dispozici spolu se španělskými spojenci papírově velmi silnou sestavu na to, aby zůstal pasivně na kotvách v přístavu, zatímco armáda na Dunaji nebo v Itálii bojuje. Španělští spojenci byli mnohem vlažnější, ale když se ve druhé polovině října naskytly dobré podmínky k vyplutí, spojené loďstvo opustilo Cádiz s cílem doplout do Cartageny ve Středozemním moři, a zajistit v tomto prostoru francouzsko-španělskou námořní převahu. Villeneuve přitom počítal se střetnutí s Brity. A k tomu také došlo.

Bitva u Trafalgaru má některé společné rysy s pozemní bitvou u Slavkova. Jako Napoleon před Brnem, i Nelson před Cádizem musel protivníka přimět k vypochodování/vyplutí hrou na slabšího. Tak jako Napoleon podél své komunikační linie, i Nelson zdánlivě roztříštil své síly. Jako Napoleon se pak střetne s papírově silnějším protivníkem. Utká se 33 francouzských a španělských lodí s 27 britskými. U Slavkova to bude na 90 tisíc vojáků ruské a rakouské armády proti 73 tisícům Francouzů a Italů, tedy velice podobný poměr sil. A jako Napoleon porazí Nelson svého protivníka útokem na střed sestavy (což sice Napoleon u Slavkova nezamýšlel, ale v důsledku provedl). A naopak: pokud by Villeneuve zdánlivé příležitosti odolal, podobně jako k tomu u Olomouce radili generálové Kutuzov a Liechtenstein, Nelsonova pozice by se rychle stala neudržitelnou, tak jako Napoleonova u Brna. Jak Trafalgar, tak Slavkov proběhnou pro vítěze v ideálním okamžiku.

video: youtube

Během bitvy u Trafalgaru samotné zazní několik pamětihodných výroků. Kromě vzletného "Anglie očekává, že každý muž splní svou povinnost" to byl například Nelsonův rozkaz kapitánu HMS Temeraire. Během útoku proti francouzsko-španělské sestavě, kterou Nelson svou linií přetnul, tzv. "položil příčku na T", se Eliab Harvey na můstku 98dělové Temeraire dopustil jisté nedisciplinovanosti motivované snad touhou bít se s nepřítelem co nejdříve, a začal předhánět Nelsonovu vlajkovou loď HMS Victory. Na to ovšem velící admirál nebyl přinejmenším zvědav a zvolal: "Poděkuji vám, kapitáne Harvey, že zaujmete své určené místo!" Mezi trafalgarské výroky lze zařadit i Napoleonovo poněkud směšné "Nemohu být všude," jež bylo odpovědí na zprávu o porážce, která jej zastihla ve Znojmě 17. listopadu 1805.

Mezi dalšími z důležitých styčných bodů mezi Slavkovem a Trafalgarem je potřeba výslovně zmínit udatnost a odhodlání poražených. V případě Slavkova se zpravidla poukazuje na fakt, že většinu například rakouské pěchoty tvořily doplňovací prapory plné nováčků. Skutečností je, že rozhodující střetnutí na Prateckých výšinách nebylo pro zkušenější francouzskou pěchotu žádnou procházkou růžovým sadem a výsledek byl v rozhodujících chvílích na vážkách. Podobně u Trafalgaru byly nezpochybnitelně všechny výhody, kromě početní, na straně Britů, a přesto mnohé z francouzských i španělských lodí vzdorovaly mimořádně statečně i v situaci lokální britské převahy, kterou vytvořil svým mistrným manévrováním právě Nelson.

Španělská loď San Juan Nepomuceno (pojmenovaná po českém světci) se vzdala na kapitánův rozkaz až po jeho smrti. Bez stěžňů, zborcená krví své posádky. Pozoruhodný byl boj francouzské Redoutable (Obávaný), která plně dostála svému jménu, a odhodlaně byť marně vzdorovala silnější Victory (Francouzi měli 74 děl, Victory 100) a z druhé strany zmíněné Temeraire. Ztráty na francouzské lodi se spuštěním vlajky po více než hodinovém boji dosáhly 80 % původního stavu (300 padlých, 222 zraněných).

Na rozdíl od Napoleona Nelson svou nejslavnější bitvu nepřežil. Byl zasažen a smrtelně raněn výstřelem z pušky. Francouzský střelec ji vypálil ze zadního stěžně lodi Redoutable na vzdálenost přibližně dvaceti metrů. V podmínkách neustále se kývajících lodí šlo o náhodný zásah. Jméno střelce historie s jistotou nezná. Na palubách francouzských lodí bojovaly v roli provizorní námořní pěchoty také některé jednotky řadové pěchoty pozemní armády. V roce 1826 byly publikovány "Paměti Roberta Guillemarda, seržanta ve výslužbě". Autor tvrdil, že Nelsona poznal a zasáhl právě on... šlo však o podvrh. Autorem byl Alexandre Lardier a příběh seržanta je smyšlený. Že střílel voják pozemní armády ovšem není vyloučeno.

Zájemce o hlubší poznání průběhu bitvy u Trafalgaru lze odkázat na knihu Jiřího Kovaříka Trafalgar, anatomie námořní bitvy, nebo na obsáhlou studii Karla Řezníčka ze sborníku Projektu Austerlitz Bitva u Slavkova a válka roku 1805, dnes dostupnou na www.austerlitz.org: Trafalgarská epopej.

Zdroj: austerlitz.org, troisponts.net

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace