Arpádova linie byla karpatskou ,,Maginotkou"

Arpádova linie byla karpatskou ,,Maginotkou&quote;
Autor fotografie: Petr Blahuš|Popisek: Bunkr Arpádovi linie u Koločavy
06 / 04 / 2019, 10:00

Jednou ze zemí, která se v polovině minulého století přidala ke stavbě opevnění, bylo Maďarsko. Výsledkem jejího opožděného snažení je dnes mezi veřejností prakticky neznámá Arpádova linie. Stovky kilometrů dlouhá linie betonových a polních opevnění vedená náročným terénu hlavního hřebene Karpat se táhne od Slovenska přes celou Podkarpatskou Rus až do Rumunska.

Do výzbroje jejich bunkrů patřily krom německých zbraní také československé kulomety vz. 26 a vz. 37, které Němci zabavili při okupaci ČSR v roce 1939. Svědčí o tom třeba vybavení betonového bunkru na břehu Ozerjanky v sedle mezi hřebenem Krasnyj věrch a kótou 1022 u známé „loupežnické“ vesnice Koločava na kraji gorganských pralesů. Ta těžkým - původně v čs. opevněních používaným - vynikajícím kulometem vz. 37 kryla silnici z obce směrem na jih kolem přehrady Vilšan k Chustu. Další částečně zničené bunkry lze najít v Usť - Čorné, poblíž turbázi Tereblja nebo u Siněvírské Poljany.

Celkem se v podhůří nejdrsnějšího podkarpatského pohoří Gorgany dochovalo v údolí řeky Brusturynky mezi Us ť-Čornou a Lopuchovem (Brustury) kromě sítě zákopů a protitankových překážek asi 15 bunkrů. Další objekty bránily v postupu Rusů údolím od Německé a Ruské Mokré. Na plochém temeni hory Dil nad soutokem řek Mokranky a Huk mezi Usť - Čornou a Ruskou Mokrou plánovali maďarští fašisté vybudovat letiště. Jižněji odtud a také na západ, v údolí řeky Už nebo na hoře Kremeněc u malé Ubly směrem k Velkému Bereznému, lze narazit na další pevnostní uzávěry, tvořené i většími betonovými objekty, spojenými v některých případech i podzemím. Taková centra obrany s těžkou dělostřeleckou výzbrojí, tvořenou houfnicemi ráže 10,5 cm nebo 10 cm německé minomety Nebelwerfer, byla ale postavena jen asi tři nebo čtyři. Asi nejznámější takový uzel obrany stojí nedaleko Velké Hrabivnice v okrese Svaljava. Maďaři, podobně jako třeba Finové ve své Mannerheimovi linie (nebo částečně i Řekové v Metaxasově linii) se však při plánování bojů v Karpatech spoléhali na jinou taktiku, než československá armáda nebo Francouzi: preferovali spíše boj v připravených a zpevněných polních opevněních, zesílených dřevem i se shora (používali kontroverzní taktiku překrytí zákopů i ze shora kvůli nebezpečí vyřazení obránců ručními granáty).

psali jsme: Dora a Gustav - největší děla historie

Arpádova linie byla budována po maďarské okupaci Podkarpatské Rusy v březnu 1939, protože po záboru části Polska SSSR se Karpaty staly hranicí mezí oběma státy. Proto bylo nutné jí nějak zabezpečit. Navíc přes ni proudily desetitisíce Rusínů, kteří toužili uniknout okupačnímu maďarskému teroru a vstoupit do československé armády na východní frontě.  Je pochopitelné, že se to fanatickým Maďarům, pro které byli místní Rusíni stále jen „büdos Rusnyak“ (špinaví Rusíni) pranic nelíbilo. Arpádova linie byla budována od Slovenska přes celou Podkarpatskou Rus až do severního Rumunska, a její zbytky tak lze nalézt kromě Podkarpatské Rusi třeba nad slovenskou obcí Ulič nebo v sedle mezi rumunským pohořím Suhard a Rodneiskými Alpami.

                                          tk vz.37

Arpádova linie byla tvořena třemi typy opevnění: dřevěnými pevnůstkami pro kulomety, betonovými objekty také s kulometnou výzbrojí, tvořenou mnohdy československými zbraněmi, a betonovými bunkry s vlastním podzemím, kde byly zásoby a které jejich posádky používali spíše jako kryty před dělostřeleckou palbou. Celkový počet vybetonovaných objektů Arpádovi linie se podle současného stavu poznání odhaduje na několik stovek. Po vzoru našich opevnění vz. 37, které Maďaři po Vídeňské arbitráži (díky kterému získali část naší opevněné linie na jižním Slovensku a Podkarpatské Rusi) pilně studovali, byly střílny těchto objektů chráněny jakými betonovými „uchy“. Ovšem kvalita těchto betonových opevnění nestálo za moc: jedná se víceméně o betonovou kostku zapuštěnou do země s jednou střílnou. Stačilo pár granátů a osádka byla po smrti. Podle některých pramenů také maďarští okupanti při stavbě Arpádovi linie využili zbytky našeho pevnostního materiálu, který jsme nestačili po ultimátu Německa a Itálie evakuovat. Ukrajinští experti to však většinou vylučují, částečně ovšem spíše ze subjektivních důvodů.

psali jsme: Československá puška, která dobyla Krétu

Arpádova linie byla Maďary po určité stagnaci v letech 1941-42, resp. do jara 1943, vyvolané falešným pocitem jistoty po ústupu Rudé armády daleko na východ od Karpat, usilovně budována hlavně jugoslávskými válečnými zajatci a nuceně nasazenými dělníky až do léta 1944, tedy prakticky až do zahájení karpatské a dukelské operace. Už v srpnu 1943 byla na Podkarpatské Rusi vysazena sovětskou GRU špionážní skupina s úkolem sledovat nejen pohyb maďarských vojsk, ale hlavně její výstavbu. Arpádova linie byla z pohledu zájmu sovětských zpravodajců velmi zajímavá, protože sloužila k uzavření karpatských průsmyků a sedel a byla proto budována na takticky a strategicky výhodných místech, například u přechodů přes řeky nebo u mostů, které pokrývala boční palbou. Za půl roku byla však skupina i s rozsáhlou sítí svých informátorů zničena. Maďarská armáda a četnictvo při zátahu pozatýkala její členy a zhruba 300 pomocníků a v dubnu 1944 vojenský tribunál v Marmarošské Sihoti odsoudil k trestu smrti 33 osob a stovky dalších Rusínů bylo  odsouzeno na doživotí či k uvěznění v koncentračních táborech.

V té době se už ke karpatským hřebenům blížila Rudá armáda, jejíž součástí na pravém křídle (mimo Podkarpatskou Rus) byl i náš 1. československý armádní sbor. Proto byl v Karpatech znovu po březnu 1939 nastolen vojenský režim a stanné právo. Protože do konce září 1944 postoupila Rudá armáda daleko na západ do Polska a do Maďarska, hrozilo německým a maďarským jednotkám na území československé Podkarpatské Rusi obklíčení, a proto zahájily začátkem října ústup, při kterém za sebou vše ničili. Navíc 18. října 1944 začala karpatsko-užhorodská operace 4. ukrajinského frontu, který během dvou týdnů, přesně do 28. října, na státní svátek ČSR, i přes odpor posádek Arpádovi linie tvořených kromě maďarských horských jednotek také německými myslivci, obsadila většinu Podkarpatské Rusi.

Zajímavé osudy měla linie i po válce, resp. po jejím prolomení Rudou armádou, 1. čs. armádním sborem a rumunskou armádou. Většinu jejich bunkrů, které přečkaly frontové boje bez poškození, ženisté Rudé armády začali ihned ničit výbušninami, protože se obávali, že by je mohli využít ukrajinští nacionalisté z UPA- Ukrajinské povstalecké armády (banderovci). O tom, že to nebyla planá obava, svědčí fakt, že poslední teroristé v této oblasti byli zlikvidováni až v roce 1957. Patřili mezi ně i bratr a synovec známého „romantického“ bandity a mnohonásobného vraha československých četníků Nikoly Šuhaje. Podle některých pramenů byli zlikvidováni někdy v letech 1947-48, kdy Šuhajův bratr Ivan padl v boji s NKVD a synovec Vasil spáchal v obklíčení policií sebevraždu vlastním granátem.  Jiné dokumenty ale hovoří o tom, že byli oba zatčeni a odsouzeni k vězení v sibiřském gulagu, kde oba kolem roku 1955 zahynuli.

 

 

Tagy článku