Austerlitz 2020 - bitva tří císařů COVIDu navzdory

Dnes si připomínáme 215. výročí bitvy u Slavkova, bitvy tří císařů, známé ve světě pod německým názvem Austerlitz. Protipandemická opatření letos znemožnila pořádání tradičních vzpomínkových akcí na bojišti. Přihlášeno bylo 1500 členů klubů vojenské historie z 15 zemí světa, a program měl být největší od roku 2005. Namísto velké rekonstrukce na polích pod Santonem u Tvarožné proběhl pochod, či spíše procházka několika vojáků bojištěm, a neformální pietní akt na Mohyle míru. Austerlitz 2021 proběhne 1.-5. prosince 2021, a snad bude tou dobou svět v lepší kondici.

Nebylo možné připravit akci pro více než šest osob a nesnažit se přitom platná nařízení nedůstojným způsobem obcházet. Procházíme složitým obdobím a čekají nás patrně ještě velmi nejisté časy. Nezbývá než si uchovat naději, že se celosvětový problém podaří v dohledné době řešit prostředky, které nadále nebudou v takové míře omezovat naše životy.

video: youtube - pozdrav historika a spisovatele Jiřího Kovaříka

V důsledku opatření byla sobota 28. listopadu věnována neformálnímu setkání na Žuráni, kde lze v této roční době pozorovat východ "Slavkovského slunce" nad Prateckými výšinami tak, jak jej sledoval Napoleon se svým štábem ráno 2. prosince 1805. Letos však byla obloha zatažená a slunce příznačně nevyšlo. Následoval pochod z tradičního bojiště pod Santonem symbolicky po frontové linii, tedy od Tvarožné na Blažovice, pod Starými vinohrady nad Křenovice a poté po hřebenu Prateckých výšin k Mohyle míru nad Prací, místu nejtvrdších a rozhodujících bojů bitvy. Následovalo položení věnců v kapli, postupné, v malých skupinách, jak situace dovolovala.

video: youtube - pozdrav Marka Schneidera v roli Napoleona, z Williamsburgu ve Virginii

216. výročí "zdědí" pro 1.-5. prosinec 2021 parametry letošního půlkulatého výročí. Předpokládáme účast odpovídající letošnímu plánu, tedy přibližně 1500 účastníků z 15 zemí světa, 100 koní, 20 děl, a úplný program zahrnující vzpomínkovou akci v Kučerově (1. prosince), ohně na Žuráni (3. prosince), rekonstrukci bitvy u Slavkova na bojišti pod Santonem u Tvarožné (4. prosince) a pietní akt na Mohyle míru u Prace (5. prosince). Na rok 2021 jsou převáděny letošní plány již na jaře a v dalším průběhu roku zrušených akcí (Ligny a Waterloo v Belgii, Marengo v Itálii a další), současně s tím přichází na řadu významné 215. výročí bitvy u Jeny (v říjnu), ale také, a asi především, 200. výročí Napoleonova úmrtí (5. května 1821), které bude připomenuto sérií vzpomínkových akcí v Paříži (mj. v září v Rueil-Malmaison již 4. Jubilé Impérial). Austerlitz 2021 bude tedy nejen náhradou za letošní redukovaný ročník, ale také epilogem dalšího z hlediska připomínání napoleonských dějin Evropy velmi významného a atraktivního roku.

Pořadatelé za dlouholetou podporu vzpomínkových akcí děkují Jihomoravskému kraji, agentuře CzechTourism, ostatním partnerům, členům klubů vojenské historie z celé Evropy. Obcím Tvarožná, Prace, Pozořice, Kučerov a všem, kdo se na pořádání akcí podílejí.

 

U příležitosti dnešního 215. výročí bitvy u Slavkova se můžeme podívat na vybrané situace, v nichž se později triumfující císař Francouzů pohyboval a které mohly velmi snadno vést ke zcela odlišnému vývoji.

Jakkoli je bitva tří císařů jeho největším vítězstvím, byla jeho pozice mnohokrát na vážkách, a strategická situace, v níž se pro bitvu rozhodl, byla z jeho pohledu mimořádně napínavá. Jeho rakouští a ruští protivníci měli několik velmi dobrých příležitostí zvrátit průběh války. Na hlavním dějišti válečných operací v roce 1805 proběhla tažení dvě. První skončilo kapitulací rakouské armády podmaršála Macka v Ulmu 20. října, a druhé, slavkovské, pokračovalo pronásledováním Kuzutovovy Podolské armády podél Dunaje k Vídni a dále pak na Moravu. Zajímat nás bude právě to druhé tažení, a vybranými situacemi, kdy mohly dějiny nabrat jiný směr, budou: obsazení Táborského mostu Francouzi 13. listopadu, spojenecké rozhodování o dalším postupu v ležení u Olomouce mezi 22. a 27. listopadem, ofenzívní plán bitvy samotné, a reakce spojenců na porážku z 2. prosince 1805.

Táborský most, 13. listopadu 1805

Hlavní síly Francouzů přitáhly k Vídni po pravém břehu Dunaje. Kutuzovova armáda přešla na levý břeh již mezi 8. a 9. listopadem a 11. listopadu porazila u Dürnsteinu Mortierův armádní sbor, který jako jediný z francouzských formací postupoval za řekou. A ustupovala dál směrem na Moravu, vstříc ruským posilám.

Od Vídně mohla Napoleonova armáda překonat řeku nejlépe soustavou tří mostů přes jednotlivá dunajská ramena západně od města. Třetí most byly rakouské jednotky připraveny pomocí slámy, dřeva a střelného prachu podpálit a zničit. K palbě na most byla připravena v ideální pozici dělostřelecká baterie. Ve dvě hodiny odpoledne 13. listopadu dorazili k mostu v čele svých jednotek maršálové Murat, velitel kavalerie, a Lannes, v jehož sboru byla zařazena granátnická divize. Namísto útoku, který by nemohl uspět, se uchýlili ke lsti. Sebevědomě most přešli, začali vyjednávat s rakouskými důstojníky a přesvědčovali je o tom, že bylo uzavřeno příměří a že jsou přátelé.

Mezitím v tichosti postupovali také granátníci a odřezávali zápalné šňůry a materiál házeli do řeky. Když Rakušanům došlo, že jde o lest, bylo pozdě. Francouzští důstojníci zabránili rakouským dělostřelcům vypálit, granátníci doběhli poslední metry, do řeky naházeli vše, co rakouští ženisté připravili k zapálení mostu, a Táborský most padl do rukou francouzské armády neporušený. Velícího rakouského generála Auersperga po uzavření mírové smlouvy čekal trest smrti změněný na žalář, v němž starý voják také zemře.

Pokud by byl most hájen a zničen, znamenalo by to pro Napoleonovu Velkou armádu nemalé zdržení. Kutuzovova armáda by nemusela svádět bitvu na zdrženou u Hollabrunnu, ustoupila by v klidu na Moravu, kde by se spojila s ostatními sbory, nebo by se dokonce mohla stočit k Vídni a pokusit se Napoleonovi zabránit v přechodu řeky. Obě varianty by byly pro Napoleona nevýhodné. V prvním případě by jej stály čas, který mohl věnovat přípravě rozhodujícího střetnutí. Ve druhém by toto střetnutí svedl v nevýhodné pozici.

Alternativy postupu zvažované spojeneckými veliteli u Olomouce

Ustupující Kutuzov se 19. listopadu u Vyškova spojil s Volyňskou armádou generála Buxhöwdena a společně se stáhli k Olomouci, kde se k nim přidali císařové Alexandr a František, zbývající rakouské síly a ruská imperátorská garda. Blížily se i další posily, ze severu především předvoj Bennigsenovy armády pod generálporučíkem Essenem, a také v dlouhodobějším horizontu od jihu rakouská Italská armáda arcivévody Karla, původně chybou odhadu císařsko-královského nejvyššího velení nasazena na druhořadém italském válčišti. Zatímco u Olomouce pro přibližně 100 tisíc vojáků koaliční armády nebylo dlouhodobě dostatek proviantu, nabízela se čtyři řešení. Z nich tři se jeví jako vhodná, a jedno riskantní.

Podmaršál kníže Liechtenstein doporučoval buď ustoupit za levý břeh Moravy a sestoupit až k Uherskému Hradišti, tedy vstříc arcivévodu Karlovi, svést zde bitvu, odrazit Napoleona do Čecha a osvobodit Vídeň, anebo naopak pochodovat do Čech, spojit se s arcivévodou Ferdinandem a napadnout Napoleonův levý bok. Generál Kutuzov by nejraději zůstal na místě, případně ustoupil dál na sever, vstříc ruským posilám. Všechny tyto alternativy počítají s tím, že Napoleonovy komunikační linie jsou již nyní, když stojí u Brna, příliš dlouhé, a že jeho armáda je již nyní velmi oslabena, a chtějí ji dále oslabit. Napoleon se pohybuje na nepřátelském území a ztrácí. Ze všeho nejvíce potřebuje rozhodující bitvu. A právě tu mu car Alexandr, přesvědčený, že již nyní má drtivou převahu, svým rozhodnutím vypochodovat k Brnu nabídne. Kdyby byl dbal rad zkušených generálů, Napoleon by v prosinci 1805 válku nerozhodl. Jeho chatrné situace by mohlo využít váhavé Prusko, a jeho armády pochodující do Bavorska, aby přetly francouzské spojení s domovem, by vedly k Napoleonovu urychlenému ústupu zcela nevyhnutelně. Netrpělivost se spojencům vymstí.

Rusko-rakouský ofenzívní plán bitvy u Slavkova

S výše uvedeným souvisí také cíle koaličního plánu bitvy. Napoleon před postupující spojeneckou armádou vyklidil skvělou obrannou pozici - Pratecké výšiny. Nikoho na koaliční straně v tu chvíli nenapadlo, že to vlastně znamená, že se francouzský vojevůdce zřejmě nechce bránit. Cílem koaličního bitevního plánu, tzv. Weyrotherovy dispozice, bylo odříznout Napoleona od Vídně a přetnout jeho hlavní komunikační linii obchvatem jeho pravého, jižního křídla. Plán hrubě podcenil skutečné Napoleonovy síly a jeho schopnost provést vlastní ofenzívní tah. Bývalo by stačilo zůstat na výšinách stát jeden den, nebo alespoň několik hodin; mlha, která kryla hlavní Napoleonovy síly, by se rozplynula, a koaliční velení by si mohlo udělat přesnější představu o tom, proti čemu stojí. Napoleon sám by v takové situaci neútočil. Ostatně to sám před bitvou řekl: "Zůstane tam dlouho, jestli si myslí, že bych ho od odtud (z výšin) chtěl vyhnat." Útočit na ve výhodnější pozici stojící silnější koaliční armádu s povědomím o skutečných francouzských silách by představovalo značné riziko. I kdyby třeba nezvítězila, velmi těžko by utrpěla tak zásadní porážku, kterou jí Napoleon uštědřil, a válka by patrně pokračovala.

Reakce spojenců na porážku u Slavkova

Porážka koaliční armády u Slavkova byla zcela zřejmá a drtivá. Císař František ještě v noci projevil ochotu jednat o separátním příměří. Ruská armáda ustupovala na Hodonín, odkud pak směřovala dále přes horní Uhry a zpět do Ruska. Napoleon vylepšil příběh bitvy bezprostředně několika dovednými manipulacemi. Tvrdil, že tisíce ruských vojáků zemřelo při ústupu v rybnících poté, kdy francouzská děla rozstřílela led. Vytvořil legendu o tom, že bitva proběhla zcela podle jeho záměru. Legendu, kterou vyvrátil až v roce 1947 Michel de Lombarès. Tím vším podpořil zdrcující dojem, kterým jeho vítězství dopadlo na oba poražené císaře, a především na Františka, který během dosavadního průběhu války zakoušel bez druhořadých úspěchů v Itálii katastrofu za katastrofou a přišel i o své hlavní město. V případě cara Alexandra sehrál svou roli šok, jemuž byl mladý panovník vystaven. Už už se viděl jako vítěz nad uzurpátorem. A ten mu nyní připravil pokořující porážku.

Ovšem z čistě vojenského hlediska? Hlavní ruská armáda byla do několika málo dnů opět disciplinovanou a řádně vedenou silou. Některé její sbory, především Bagrationův a garda, o svou bojeschopnost nepřišly vůbec. V den bitvy byl nadto Essenův sbor již v Hranicích na Moravě, a Napoleonovi spojenci Bavoři byli 5. prosince poraženi u Štoků. Napoleonova armáda měla za sebou bitvu, v níž utrpěla ztrátu padlých a raněných v počtu více než desetiny stavu, její komunikační linie se pronásledováním nepřítele dále protáhly, a její strategická situace nebyla o mnoho lepší než před bitvou. Velmi mnoho záleželo na diplomacii, politice, dojmu. Válku rozhodla ochota císařů Alexandra a Františka uznat porážku jako definitivní, a v důsledku toho také do hry nezasáhli Prusové.

Kdyby v historii neplatí. Ve vojenské historii ovšem má své nepominutelné místo, protože skutečná rozhodnutí, která vojevůdci činí, jsou vždy výběrem z několika alternativ. Napoleon to sám pregnantně vyjádřil v řadě svých výroků:

"Plán tažení musí předpokládat vše, co nepřítel může udělat, a obsahovat sám v s sobě prostředky, jak mu to zhatit."

"Velící generál si musí několikrát denně říci: "Kdyby se nepřátelská armáda objevila přede mnou, na mém pravém či levém křídle, co bych udělal?" A pokud má potíže, je špatně postaven, nejedná dle pravidel, a musí to napravit."

A i princip vítězství u Slavkova lze nalézt v jednom z jeho výroků: "Po prohrané bitvě je rozdíl mezi poraženým a vítězem nepříliš velký; vše je dáno vlivem morálky." - i proto hovoří přední francouzský historik Jean Tulard o bitvě u Slavkova nikoli jako o partii šachu, ale jako o partii pokeru. Hra dojmů před bitvou i po bitvě. Napoleonem skvěle sehraná. Ač měl mnohdy velmi namále a pohyboval se na ostří nože.

• Bitva u Slavkova
• Michel de Lombarès: Před Slavkovem, po stopách císařova myšlení

Tagy