Až mi vrátíte nohu, vydám vám svou pevnost. Napoleonův generál "Dřevěná noha" se s nepřítelem nepáral

31. 12. 202110:00

Až mi vrátíte nohu, vydám vám svou pevnost. Napoleonův generál ”Dřevěná noha” se s nepřítelem nepáral

foto: Gaston Mélingue 1882, Wikimedia Commons, volné dílo/Generál Daumesnil odmítá vydat pevnost Vincennes

Příběh generála Daumesnila patří k těm, které si nelze nezapamatovat. A to přesto, že doba francouzské revoluce a prvního císařství, doba koaličních, napoleonských válek je na pestré osudy a fascinující životní příběhy nesmírně bohatá. Nevzdělaný syn parukáře to dotáhl z řadového kavaleristy přes kapitána gardových jízdních myslivců na brigádního generála a velitele pevnosti Vincennes. Cestou přišel o levou nohu. Zranění u Wagramu v roce 1809 si vyžádalo amputaci. Dostal dřevěnou a s ní také svou přezdívku Jambe de bois.

Narodil se 27. července 1776, tedy do "těhotné doby", jen pár týdnů po vzniku Spojených států amerických. Jeho otcem byl parukář, ale také bývalý kapitán jezdectva. Parukářství vybral svému synovi za povolání, ale mladík se v 17 letech zhlédl v druhé možnosti. Armáda v roce 1792 ustavené republiky potřebovala vojáky, republika nepotřebovala paruky. A tak se 15. března 1794 stává Pierre Daumesnil dobrovolně jezdcem u 22. pluku jízdních myslivců, lehké kavalerie, podřízeného tou dobou armádě Západních Pyrenejí. Kapitánem jedné z rot je zde mimochodem jistý Bessières, budoucí maršál císařství a generálplukovník gardové kavalerie. Hned 19. srpna si Daumesnil odnáší ze střetnutí se Španěly u Elne první vážné zranění, které si vyžádá delší rekonvalescenci.

K pluku se tak vrací až koncem roku 1795. Tehdy již je 22. jízdní myslivecký součástí Italské armády. Té zatím velí generál Schérer, ale v březnu 1796 nepřichází nikdo jiný než Napoleon Bonaparte. Služba v Italské armádě pod jeho velením je pro dravé, odvážné, případně pro šťastlivé do budoucna tím nejskvělejším doporučením. Daumesnil se po úspěšně završeném prvním italském tažení stává v červnu 1797 brigadýrem (desátníkem) Bonapartovy štábní stráže, Guides de Bonaparte, roty jezdectva, které tou dobou již velí právě Bessières, pověřené zajištěním doprovodu, ostrahy a pod vedením generálových pobočníků také například průzkumu. Jde o zárodek budoucího gardového jezdectva, resp. proslulého pluku gardových jízdních myslivců.

V památném střetnutí u Arcole, obestřeném legendami, Daumesnil zachrání generálu Bonapartovi život. Již v říjnu je četařem a v květnu následujícího roku odplouvá s Bonapartem a jednotkou do Egypta. V Káhiře se připlete do potyčky s řadovými důstojníky. Spolu se dvěma dalšími příslušníky elitní jednotky je odsouzen k smrti - ale Bonaparte si ho pamatuje a chce mu dát milost. Protože se tato milost nevztahuje na jeho spoluviníky, Daumesnil odmítá. Popravčí četa však zasahuje jen oba ostatní. Bonaparte mu milost přes odmítnutí vnutil.

Pod pevností Saint Jean d'Acre je zraněn šavlí a explozí jedné z min odhozen z hradeb, kam se dostal mezi prvními. Během syrského tažení dvakrát zachrání Bonapartovi život, a když u Abukíru přidá dobytý osmanský prapor, jeho kariéře již káhirský přešlap v cestě stát nebude. V lednu 1800 se stává příslušníkem nově ustaveného gardového jízdního mysliveckého pluku. A týden před bitvou u Marenga důstojníkem, měsíc po Marengu poručíkem a o rok později již kapitánem prestižní jednotky.

Před bitvou u Slavkova velí kapitán Daumesnil 30. listopadu piketu, jednotce přímého doprovodu 20 myslivců, během Napoleonova osobně prováděného průzkumu terénu Prateckých výšin. Malá skupina francouzských jezdců se příliš vzdálila od vlastních pozic a Daumesnil a jeho myslivci musejí zasáhnout, aby císař nepadl do rukou kozácké hlídce. Situace se bude opakovat v noci před bitvou.

Dva týdny po bitvě je pak Daumesnil povýšen na šéfa eskadrony (první hodnostní stupeň vyššího důstojníka) a 14. března 1806 se stává důstojníkem řádu Čestné legie. S Bonapartem a jízdní gardou projde pruským a polským tažením, vjede s ním také do Madridu v roce 1808, a čeká jej osudové dunajské tažení roku 1809 proti Rakousku. Zraněn je již u Eggmühlu 22. května. V polovině června dostává hodnost majora, ale 6. července, druhý den bitvy u Wagramu, je vážně zraněn do levé nohy. Zranění nemá jiné řešení než amputaci, a amputace znamená konec služby u kavalerie. S dřevěnou nohou důstojníka gardovým jezdcům dělat nemůže.

Od vděčného císaře se mu dostává dotací a ročních rent, v roce 1810 titulu baron císařství a 2. února 1812 hodnosti brigádního generála a o měsíc později je jmenován velitelem pevnosti Vincennes východě od Paříže. A je zde i ve chvíli kapitulace 30. března 1814, kdy jsou již Napoleonova vojska definitivně poražena a Paříž obsazena koaličními armádami - podle podmínek má veškerá výzbroj zanechaná francouzskou armádou ve městě připadnout vítězi. Ale Daumesnil v noci vyráží ze své pevnosti s 250 koňmi a posbírá vše, co může potřebovat, děla, pušky a především munici. Vincennes nejen díky tomu může vzdorovat obléhání klidně měsíce. A generál Dřevěná noha to dobře ví.

Koaliční velitelé jej vyzvou ke kapitulaci, ale on jim z hradeb odpoví svérázně: "Až mi vrátíte nohu, vydám vám svou pevnost!" A pevnost vydá až na formální rozkaz krále Ludvíka XVIII. Nový starý režim jeho gesto i jeho věrnou službu, byť Napoleonovi, oceňuje a odmění ho postem guvernéra zámku Condé a křížem řádu Svatého Ludvíka. Což starému bonapartistovi nebrání, aby se po Napoleonově návratu z Elby k císaři okamžitě znovu přidal. Je znovu jmenován velitelem Vincennes.

Když se před pevností po Waterloo opět sešikují koaliční jednotky, tentokrát pruské, a žádají kapitulaci a starý Blücher dokonce Daumesnilovi nabízí úplatek. Vše odmítnuto. "Vyhodíme vás do vzduchu," pohrozil generál von Müffling Dřevěné noze - "Tak s tím začnu sám a vyhodíme se společně," zněla odpověď s poukazem na enormní zásobu střelného prachu. Něž přijde další králův rozkaz ke kapitulaci, Daumesnil vede tři výpady a třikrát na Prusech dobývá pevnosti přilehlou ves. Vzdoruje pět měsíců, a s pouhými 200 stovkami poddůstojníků vyjde z pevnosti pod francouzským národním tříbarevným praporem. Nová vláda jej penzionuje. Do Vincennes se vrátí ještě za červencové revoluce v roce 1830. V roce 1831 je povýšen na generálporučíka a 17. srpna 1832 podlehne ve své pevnosti choleře. Pohřben je kde jinde než ve Vincennes.

Zdroj: Six, Dictionnaire biographique des généraux et amiraux français de la révolution et de l’empire