Autor fotografie: United States Army Air Forces - USAFHRA / Public Domain / Wikimedia Commons|Popisek: Výrobní linka B-29
Bombardér Boeing B-29 Superfortress vzlétl na svůj debutový let 21. září 1942 v Seattlu. Byl to největší bombardér používaný ve 2. světové válce a stal se noční můrou císařského Japonska. Jeho kopie se vyráběla i v SSSR, známá jako Tupolev Tu-4.
Nákresy a idea Boeingu B-29 pochází z roku 1939, kdy se generál Hap Arnold obával, že německé vítězství v Evropě by znamenalo, že Spojené státy by neměly základy na východní straně Atlantiku, odkud by bylo možné přejít do protiútoku. Bylo zapotřebí vyvinout letadlo, které by letělo rychleji, dál a výš, než stroje, které byly k dispozici. Proto se Boeing rozhodl vytvořit nový čtyřmotorový těžký bombardér, Boeing B-29 Superfortress. Letadlo bylo mimořádně povedené, schopné nést náklad téměř tak těžký jako vlastní hmotnost stroje v nadmořské výšce 30 000 až 40 000 stop. Mělo pilotní konzoli v zadní části letadla v případě, že byla přední kabina pilotů vyřazena z boje.
Technické parametry letounu Boeing B-29 Superfortress
Boeing B-29 Superfortress byl technickým zázrakem své doby, který zahrnoval pokročilé prvky, jež se výrazně lišily od jeho předchůdců. Letoun poháněly čtyři hvězdicové motory Wright R-3350 Duplex-Cyclone, každý o výkonu 2 200 koňských sil, které mu umožňovaly dosáhnout maximální rychlosti 575 km/h a operační výšky přes 9 700 metrů. Rozpětí křídel dosahovalo 43 metrů, to bylo nutné pro nesení těžkého nákladu bomb, dokázal unést až 9 000 kg. Letoun měl dolet přes 5 200 km, což mu umožňovalo dosáhnout cílů hluboko na japonském území. Kromě těchto základních technických specifikací byl Boeing B-29 vybaven přetlakovou kabinou, která umožňovala posádce operovat ve vysokých nadmořských výškách bez nutnosti používat kyslíkové masky po celou dobu letu.
Zbrojní výbava letounu Boeing B-29 Superfortress
Jedním z technických aspektů, které jsou často přehlíženy, je pokročilý systém řízení palby. Letoun Boeing B-29 byl vybaven revolučním centrálním systémem řízení palby General Electric, který umožňoval koordinaci čtyř dálkově ovládaných střeleckých věží, každé s dvojicí kulometů Browning M2 ráže 12,7 mm. Tento systém umožňoval jednomu střelci ovládat několik věží najednou, a navíc využíval analogové počítače k výpočtu přesné trajektorie, čímž se dramaticky zvýšila přesnost palby i při vysokých rychlostech a nadmořských výškách, kde B-29 operoval. Tato technologie dala letounu značnou výhodu, zejména proti japonským stíhačkám (jako například Japonské Mitsubishi Zero), které operovaly na hranici svých operačních možností. V zadní střelecké věži, neboli v ocasní pozici, byly původně instalovány dva kulomety Browning M2 ráže 12,7 mm a jeden kanón ráže 20 mm. Pozdější verze letounu měly kanón odstraněn a někdy nahrazen třetím kulometem.
Nasazení Boeing B-29 Superfortress
Boeing B-29 Superfortress byl otestován ve Spojených státech 21. září, ale na první nálet si počkal až do 5. června 1944 proti Bangkoku, během přípravy na spojenecké osvobození Barmy z japonských rukou. O něco víc než týden později se B-29 poprvé podíval nad japonskou pevninu. Dne 14. června 60 bombardérů B-29 ze základny Chengtu v Číně bombardovalo továrnu na výrobu železa a oceli na ostrově Honšů. Mezitím Spojené státy znovu získaly Mariánské ostrovy v jižním Tichomoří, především proto, aby poskytly letecké základny svým novým Boeing B-29 Superfortress, tedy perfektní pozici pro útoky na japonskou pevninu.
Nové základy v Tichomoří pro B-29 a příprava útoku na Japonsko
Pro nasazení B-29 na Mariánských ostrovech, konkrétně na základně Tinian, bylo potřeba vybudovat jednu z největších leteckých základen druhé světové války. Spojené státy zde musely nejen vybudovat letiště schopné pojmout stovky těchto velkých bombardérů B-29, ale také rozvinout rozsáhlé palivové sklady, hangáry a opravárenské kapacity. Celkem byly na Tinianu vybudovány čtyři betonové dráhy, každá o délce přes 2 400 metrů, což umožňovalo nepřetržitý provoz letounů. Údržba a příprava letounů B-29 před každým náletem vyžadovaly tisíce pracovníků a sofistikovanou logistickou podporu, včetně doplňování paliva z tankerů kotvících u ostrova. Jakmile byly základy připraveny, pro B-29 začala dlouhá řada bombardovacích náletů, cílem bylo Japonsko.
Největší bombardování B-29, Tokio, Hirošima a Nagasaki
Ačkoli je letoun schopen přesného bombardování z vysokých nadmořských výškách, B-29 sestoupily do necelých 5 000 stop a prováděly bombardování japonských měst zápalnými bombami ve snaze dostat Japonsko na kolena. Nálet B-29 v březnu 1945 zabil více než 80 000 lidí, útoky na Tokio patří mezi nejkrvavější bombardování druhé světové války. Ale „nejslavnějším náletem“ B-29 se stal ten s atomovou bombou ve dnech 6. a 9. srpna, kdy Enola Gay a Bockscar vzlétly z Mariánských ostrovů a zničily města Hirošima a Nagasaki.
Vyřazení B-29 a jeho sovětská kopie Tupolev Tu-4
Oproti jiným bombardérům zůstal B-29 ve službě dlouho po válce, poslední byl vyřazen ze služby u USAF až v červnu 1960. Celkem bylo vyrobeno 3 970, sériových strojů (2 513 kusů B-29, 1 119 kusů B-29A a 311 kusů B-29B). Obdoba B-29 se po druhé světové válce vyráběla i v SSSR jako Tupolev Tu-4. Byla to upravená kopie původního B-29 s použitím sovětských komponentů. Vznikla podle vzoru amerických strojů, které se Sovětům podařilo získat díky nouzovým přistáním B-29 na sovětském území. Během války v Tichomoří měl totiž SSSR uzavřenou smlouvu s císařským Japonskem o neutralitě a na základě ní byly stroje internovány.
Zdroj: History.com, www.britannica.com,