Autor: Wikimedia Commons, neznámý autor|Popisek: Edvard Beneš
Druhý československý prezident Edvard Beneš zažíval během mnichovské krize a bezprostředně po ní nejtěžší chvíle své politické kariéry. Pro Beneše nebylo po Mnichovu v Československu již bezpečno, drasticky se změnily politické a společenské pořádky. Nepřítelem číslo 1 měl být po Mnichovu napříště právě přesvědčený demokrat Beneš.
Pokud je nějaké bolavé místo v československé historii, je jím právě přijetí Mnichovského diktátu v září 1938. Ještě bolavější však bylo pro druhého československého prezidenta Edvarda Beneše, který se musel rozhodovat mezi dvěma zly. Nakonec volil to menší, protože boj s daleko silnějším německým sousedem bez spojenců, kteří dali ruce pryč od Československa, by byl předem prohraný. Navíc by musel být veden na více frontách - nejspíše i proti Maďarsku a Polsku, jež měly své územní požadavky, které v září znovu ožily s novou intenzitou - a to ještě v kruhové obraně a s pátou ,,sudetskou" kolonou v zádech.
Otázka, zda jsme měli v září 1938 bojovat, je tudíž pouze akademická. Pokud bychom bojovali, byla by to jistě čestná porážka, ale podmínky v Protektorátu Čechy a Morava by byly potom daleko tvrdší. Po Mnichovu přišel politický antiklimax, protože se začaly velmi rychle měnit společenské pořádky a na vlivu začaly v nyní již druhé republice získávat pravicové kruhy.
Ozývaly se i tehdy hlasy, že prezident, který abdikoval 5. října 1938 na svou funkci a 22. října 1938 odletěl se svou ženou Hanou do Velké Británie, měl v tragické dějinné hodině zůstat se svým národem a snažit se uhájit územní celistvost, která byla okleštěna Mnichovem, a také ,,zbytkově" demokratický charakter republiky, který se již ovšem brzy změnil ve druhé republice v autoritativní. Místo toho měl Beneš ,,plán-aeroplán", jak se pravilo v dobové anekdotě a ze své vlasti jednoduše zbaběle utekl. Takové hlasy však nereflektovaly prudce změněné dobové politické a společenské reálie.
Beneš, který byl postaven v září 1938 před osudové dilema, byl po Mnichovu vykreslen jako hlavní nepřítel (a s ním i T.G. Masaryk, ale i Karel Čapek) , který mohl za územní zmrzačení republiky se všemi jeho dalšími konsekvencemi. Byl to opět Beneš, jehož pracná zahraničně-politická koncepce měla v září 1938 fatálně selhat. A konečně se jednalo zase o Beneše, který byl pro Německo zcela nepřijatelným politikem. Hitler Beneše přímo nenáviděl a vyhrožoval mu, že si jej ,,osobně oběsí".
Bylo tedy možné v republice za těchto podmínek zůstávat? Velmi těžko. Pro Beneše by nebylo navíc možné jako pro prezidenta ve druhé republice politicky fungovat. Republika se v zahraničně-politické oblasti odchýlila od ,,benešovského" kursu a dostala se díky Františku Chvalkovskému a jiným do vleku mocného německého souseda, postupně ztratila svůj demokratický charakter, nastalo pronikavé zjednodušení politického života, když byly povoleny pouze dvě strany - Národní strana práce a Strana národní jednoty.
Beneš by již byl jako prezident persona non grata ve vlastní zemi, na něhož by se každý den ještě více valila z tisku drsná, nesmlouvavá kritika a jeho reputace by tak soustavnou štvanicí velmi utrpěla. Jeho odstoupení tak bylo jediným možným krokem v nastalé situaci a odlet do Velké Británie nemůžeme v žádném případě hodnotit jako zbabělý čin.
O to triumfálnější pak byl Benešův příjezd do osvobozené republiky v květnu 1945, kde jeho gloriola opět nabyla vrchu. Právě ve Velké Británii, kam v říjnu 1938 odletěl, udělal Beneš mimořádný kus práce zejména ve snaze dosáhnout uznání exilové vlády a ,,oduznání" Mnichovské dohody.
Zdroj: Jindřich Dejmek: Edvard Beneš. Politická biografie českého demokrata (II.)