Bitevní křižníky - slepá větev vývoje válečných plavidel

Bitevní křižníky - slepá větev vývoje válečných plavidel
Autor fotografie: Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: Large Cruiser (CB) Alaska nebyl čistokrevným bitevním křižníkem
26 / 07 / 2023, 10:00

Idea bitevních křižníků se zrodila počátkem 20. století v hlavě prvního lorda admirality, britského admirála Johna "Jackyho" Fishera. V principu šlo o plavidla, která by nesla výzbroj bitevních lodí, a byla rychlejší za cenu slabšího pancéřování. Díky tomu by byla schopná vypořádat se s jakýmkoli jiným křižníkem, který by před nimi nemohl ustoupit, a souboji s odolnější bitevní lodí by se mohla vyhnout díky své rychlosti. Teorie. S podobným účelem pak vznikají během první poloviny 20. století další kategorie lodí, které již nebyly formálně bitevními křižníky, ale měly plnit podobný účel podobnými prostředky.

Bitevní křižníky sehrály významnou roli během první světové války. Především britské a německé. Nejznámější je jejich vzájemné střetnutí v bitvě u Jutska v roce 1916, která byla pro britské eskadry bitevních křižníků pohromou. Kromě slabšího pancéřování přispěla k zániku tří z nich v mohutné explozi patrně snaha zvýšit rychlost palby uložením většího množství munice přímo ve věžích. Německé křižníky byly lépe pancéřované a potopen byl jediný.

Vývoj bitevních křižníků pokračoval i po válce. Věnovaly se jim však již jen v Británii, v Japonsku a ve Spojených státech. Německo se vydalo vlastní cestou se specifickým záměrem. Vznikly "korzárské" lodě oficiálně označované jako pancéřové, později překlasifikované jako těžké křižníky a také bitevní lodě třídy Scharnhorst. A především na německé lodě reagovala svými rychlými bitevními loděmi Francie.

Velká Británie

Do druhé světové války vstupuje britské Královské námořnictvo se třemi jednotkami. HMS Repulse a HMS Renown jsou lodě z roku 1916, modernizované v letech 1936 a 1939. Mají výtlak 32 tisíc tun, dosahují rychlosti 29 uzlů a nesou šest děl ráže 381 mm. Repulse potopí japonské bombardéry v prosinci 1941 během bojů o Singapur. Chloubou námořnictva je HMS Hood z roku 1920. Mohutná loď s výtlakem přes 42 tisíc tun, rychlostí 30-32 uzlů a osmi děly ráže 381 mm. Potopí ji německá bitevní loď Bismarck po krátkém souboji. Hood, podobně jako křižníky v bitvě u Jutska, zanikne v mohutné explozi, kterou přežijí jen tři členové posádky.

Spojené státy

Měsíc po bitvě u Jutska byly ve Spojených státech schváleny plány na výstavbu šesti bitevních křižníků třídy Lexington. Původní konstrukce počítala s deseti děly ráže 356 mm, což bylo posléze změněno na osm děl ráže 406 mm. Lodě měly mít rychlost 35 uzlů, a výtlak 45 tisíc tun. Po americkém vstupu do první světové války poskytli Britové svým spojencům více informací o průběhu bitvy u Jutska a také o konstrukci svých křižníků třídy Admiral (dokončen byl jen Hood), projekt křižníků třídy Lexington byl upraven a bylo posíleno pancéřování. Nebude však v souvislosti s poválečnými úsporami a především Washingtonskou námořní dohodou dokončen. Čtyři rozestavěné jednotky byly rozebrány, Lexington a Saratoga přestavěny na letadlové lodě.

Americké námořnictvo používá tzv. trupový klasifikační symbol. Dvě nebo tři písmena označují kategorii válečné lodi, číslo ji pak v rámci kategorie identifikuje. Pro bitevní křižníky je vyhrazena kombinace CC. A tím se dostáváme k první výjimce z formální definice bitevních křižníků: lodím se symbolem CB, tzv. velkým křižníkům (large cruiser) třídy Alaska.

Oproti mohutným plavidlům třídy Lexington, a obecně oproti klasickým bitevním křižníkům, šlo o lodě poněkud menší. Dosahovaly výtlaku 29800 tun, rychlosti 33 uzlů a nesly devět děl ráže 305 mm. To byl kalibr již dávno na bitevních lodích nepoužívaný, ač v tomto případě šlo o velmi moderní děla 12-inch/50 caliber Mark 8 vyvinutá speciálně pro třídu Alaska a jejich výkon překonával starší 356mm kanóny. Budou dokončené tři: Alaska, Guam (vstupují do služby v červnu a v září 1944) a po válce Hawai, a doslouží na přelomu 50. a 60. let. Dodnes se vedou spory o jejich klasifikaci. Princip byl tentýž jako u bitevních křižníků: překonat těžké křižníky a vyhnout se střetnutí s bitevními loděmi. V éře nezpochybnitelné převahy námořního letectva nad hladinovými loděmi už jde skutečně o teorie. Formálně nešlo o bitevní křižníky, ale ve výčtu si je ponecháme.

Japonsko

V japonské klasifikaci se bitevní křižník (džunjósenkan) objevuje 28. srpna 1912. Označení je určeno pro čtyři lodě třídy Kongó. První loď třídy je postavena ve Velké Británii a vstupuje do služby v roce 1913. Při výtlaku bezmála 28 tisíc tun nese osm děl ráže 356 mm a je schopna vyvinout rychlost 27,5 uzlu. Protože omezení mezinárodními smlouvami neumožňovalo Japonsku stavět na přelomu 20. a 30. let dostatečný počet moderních jednotek, bylo rozhodnuto o modernizaci stávajících lodí. V rámci této modernizace byly křižníky třídy Kongó zásadně posíleny, a překlasifikovány na bitevní lodě (senkan). Díky svým parametrům, především rychlosti, byly jako jediné japonské bitevní lodě schopné doprovázet svazy letadlových lodí, a navzdory všem nedostatkům byly jednoznačně nejužitečnějšími těžkými hladinovými loděmi japonského námořnictva druhé světové války. Dvě z nich, Hiei a Kirišima, se také střetly s bitevními loděmi protivníka. Podlehly mnohem modernějším a mohutnějším lodím Washington a South Dakota.

Počátkem 20. let se Japonsko pokusilo realizovat plán výstavby moderních bitevních lodí a bitevních křižníků, tzv. Loďstvo Osm-Osm: osm moderních bitevních lodí, osm moderních bitevních křižníků. Druhou čtveřicí měly být lodě třídy Amagi. Projektu učinila přítrž Washingtonská námořní dohoda z roku 1922. Lodě Atago a Takao byly rozebrány. Amagi a Akagi byly přestavovány na letadlové, podobně jako třída Lexington v USA. Amagi byla ovšem neopravitelně poškozena při zemětřesení (nahradí ji projekt přestavěné bitevní lodě Kaga). Bitevní křižníky třídy Amagi měly výzbrojí překonat třídu Lexington: nesly by 10 děl ráže 410 mm a při výtlaku 46700 tun by byly schopné vyvinout rychlost 30 uzlů.

Během války pak vznikl projekt označovaný jako bitevní křižníky B-64 a B-65. Určené původně k podpoře lehkých křižníků a torpédoborců v nočním boji s hladinovými jednotkami nepřítele, ale jejich koncept byl upraven. Měly se stát japonskou odpovědí na třídu Alaska. Křižníky B-65 měly nést 9 děl ráže 310 mm, měly mít výtlak 35 tisíc tun a rychlost 34 uzlů. Není třeba dodávat, že se stavbou se ani nezačalo.

Německo

Německo bitevní křižníky od první světové války nestavělo. Disponovalo nicméně dvěma třídami lodí, které se definici bitevních křižníků mohou blížit. Pancéřové lodě (Panzerschiffe), označované neoficiálně jako kapesní bitevní lodě, překlasifikované v roce 1940 jako těžké křižníky (Schwere Kreuzer): třída Deutschland (od roku 1939 Lützow, kdyby náhodou...) byly malé lodě s výtlakem 11-12 tisíc tun, dosahující rychlosti 28 uzlů a vyzbrojené šesti děly ráže 280 mm. Touto výzbrojí překonávaly standardní těžké křižníky, jejichž výzbroj byla mezinárodními dohodami omezena na kalibr 203 mm. A vysoká rychlost jim umožňovala vyhnout se bitevním lodím. Byly určené specificky pro boj proti nepřátelské námořní přepravě jako lodě "korzárské". Admiral Graff Spee byl potopen posádkou po slavném boji s britskými křižníky Exeter, Ajax a Achilles v prosinci 1939. Zbylé dvě padnou za oběť spojeneckým náletům v závěru války.

Druhou třídou, kterou chceme zmínit, jsou bitevní lodě (Schlachtschiffe) třídy Scharnhorst. Německá Kriegsmarine je klasifikovala jako bitevní lodě, a s tím nelze polemizovat. Podíváme-li se však na jejich parametry: výzbroj 9 x 280 mm, výtlak 31850 tun, rychlost 31,5 uzlu, nelze se zbavit dojmu, že to jsou vlastně ekvivalenty (a předchůdci) americké třídy Alaska nebo japonského projektu B-64/65.

Francie

Ani Francie nedisponovala čistokrevnými bitevními křižníky, ale její bitevní lodě Strasbourg a Dunkerque svými parametry výše jmenovaným lodím ostatních velmocí dobře odpovídaly. Byly to rychlé bitevní lodě postavené pro francouzské námořnictvo ve 30. letech 20. století. Byly to první francouzské bitevní lodě postavené od třídy Bretagne z doby před první světovou válkou. Jejich konstrukce byla poplatná omezením Washingtonské námořní smlouvy z roku 1922. Vývoj jejich konstrukce byl ovlivněn potenciálními protivníky, jimiž byly napřed italské těžké křižníky, posléze zmíněné německé pancéřové lodě. Konečný návrh, dokončený v roce 1932, představoval malou bitevní loď vyzbrojenou osmi děly ráže 330 mm, která byla soustředěna ve dvou čtyřdělových věžích na přídi, s pancéřováním schopným odolat německým dělům ráže 280 mm. Strasbourg byl dokončen podle mírně upraveného projektu a dostal poněkud silnější pancéřování v reakci na nové italské bitevní lodě třídy Littorio.

Dunkerque poškodí Britové v Mers-el-Kebíru, Strasbourg unikne do Toulonu, kam posléze k opravám odpluje i jeho sesterská loď. Obě lodě zde budou v listopadu 1942 potopeny, aby nepadly do rukou Němců.

Zdroj: combinedfleet.com; Válečné lodě 3, 4; navweaps.com

Tagy článku

-->