Mocná loď ostýchavého italského námořnictva. Druhoválečná Vittorio Veneto se štěstím přežila

Autor fotografie: Autor neznámý, Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: Bitevní loď Vittorio Veneto

Také Italové pracovali v meziválečném období na bitevních lodích. Vittorio Veneto měla prohánět britská válečná plavidla především ve Středozemním moři, nicméně nakonec nedostála vysokým italským požadavkům, což jasně dokumentovala bitva u Matapanu v roce 1941, kdy italské loďstvo utrpělo drtivou porážku.

Nejen Německo, Velká Británie či USA stavěly své bitevní lodě. K nim se přiřadila v meziválečném čase také Itálie. Na přelomu 20. a 30. let se rozhodla Itálie pracovat na bitevních lodích třídy Littorio, které měly mít velmi solidní výzbroj, dobré pancéřování a slušný výtlak. Celkem vznikly v této třídě 4 jednotky - Vittorio Veneto, Littorio, Roma a Impero.

Vittorio Veneto měla symbolizovat vzestup fašistické Itálie i na moři, alespoň to tedy byla myšlenka diktátora Benita Mussoliniho. Loď její tvůrci pojmenovali po bitvě u Vittorio Veneta, v níž se utkalo Rakousko-Uhersko a jeho spojenci se státy Dohody na přelomu října a listopadu 1918. Vítězství slavila Dohoda. Nová bitevní loď tak měla být také symbolem vítězství a pozdějších námořních triumfů. Jak se později ukázalo, bylo to jen zbožné přání.

Práce na plavidlu začaly v roce 1934, spuštění na vodu se odehrálo v roce 1937, o tři roky později byla Vittorio Veneto zařazena do služby. Délka lodi činila necelých 240 m, mohla plout rychlostí až 30 uzlů (56 km/h), její dosah byl 4 600 nám. mil (8 500 km) při rychlosti 16 uzlů (30 km/h). Co se týče výzbroje, na tu byl kladen zvláštní důraz. Hlavní výzbroj tvořilo devět 381 mm kanónů umístěných ve třech třídělových věžích.

Zadní dělová věž byla vysoko zvednutá, aby při střelbě neohrožovala vlastní katapult pro hydroplány. Sekundární výzbroj tvořilo dvanáct 152 mm kanónů ve třídělových věžích. Lehkou výzbrojí bylo dvanáct 90 mm kanónů, dvacet 37 mm kanónů a šestnáct 20mm kanónů. Těmito 16 kanóny byla loď osazena během války, aby byla vyztužena její protiletadlová výzbroj.

Počítalo se s tím, že Vittorio Veneto bude operovat hlavně v oblasti Středomoří, kde měla Itálie své hlavní imperiální zájmy. Měla podle ideálního plánu být odstrašujícím prostředkem zejména pro britská válečná plavidla. Italská bitevní loď však mohla být paradoxně potopena ještě dříve, než byla nasazena do bojové akce. V nyní již válečných podmínkách provedlo Britské královské námořnictvo v listopadu 1940 sérii leteckých útoků z letadlových lodí na italskou flotu, která v té době kotvila v Tarentu. Flota čítala moimo jiné 6 bitevních lodí. Při operaci byla jedna bitevní loď potopena, poškozeny bitevní lodě Conte di Cavour, sesterská loď Vittorio Veneta Littorio, Caio Duilio, křižník Trento a torpédoborec Libeccio. Vittorio Veneto měla štěstí, protože nebyla při náletu zasažena.

O dva týdny poté však Vittorio Veneto konečně zakusila ostrý boj v bitvě u mysu Spartivento. Jednalo se o střet mezi italským a britským námořnictvem. Zálusk na potopení Vittoria Veneta dostaly britské letouny Fairey Swordfish, nicméně ani tentokrát se nepodařilo italskou bitevní loď vážně poškodit či dokonce poslat na mořské dno. Italské námořnictvo se dozvědělo o vyplutí Britského svazu H, do něhož například patřil bitevní křižník Hood, a rozhodlo se jej překvapit.

Z Neapole vyplul admirál Inigo Campioni s bitevními loděmi Giulio Cesare a Vittorio Veneto, těžkými křižníky Fiume, Zara, Pola a 10 torpédoborci. Na moři se setkal s druhou skupinou z Messiny pod velením viceadmirála Sansonnettiho tvořenou těžkými křižníky Trento, Trieste a Bolzano a 4 torpédoborci. Na druhé straně britská strana neutržila zvlášť významné ztráty a výsledek námořní bitvy byl nerozhodný.

Vittorio Veneto měla možnost ukázat své schopnosti v největší námořní bitvě ve Středozemní moři během druhé světové války. Bitva u Matapanu proti sobě svedla námořnictva Velké Británie s podporou Austrálie a na druhé straně Itálie. Zatímco spojenci ztratili pouhá dvě letadla a tři piloty, Italové se museli rozloučit se třemi těžkými křižníky, dvěma torpédoborci.

Vittorio Veneto se pokusila krátce před 11. hodinou ostřelovat plavidla Svazu B, který tvořily například lehké křižníky HMS Ajax, HMS Gloucester, HMS Orion a HMAS Perth či torpédoborce HMS Hasty, HMS Hereward, HMS Ilex a HMAS Vendetta. Nicméně Italská bitevní loď neslavila úspěch a nepodařilo se zasáhnout některé z mnoha plavidel. To však ani Britům.

Krátce po 15. hodině se Britům podařil úspěšný útok na Vittorio Veneto, když jí zasáhlo leteckým torpédem. Vittorio Veneto sice nabírala poměrně dost vody, ale byla sama schopna doplout do Tarentu, aby se podrobila opravám. A jakoby právě tato událost předznamenala italský debakl u Matapanu. Zatímco Spojenci mohli počítat pouze ztrátu 2 letadel, Italové se museli rozloučit hned se 3 těžkými křižníky, 2 torpédoborci a navíc byla poškozena Vittorio Veneto. Co bylo možná ještě podstatnější - po bitvě u Matapanu se už italské loďstvo nedovážilo neodvážilo vyplout do východního Středomoří mimo dosah svého letectva. Tak tvrdou lekci utržilo.

A jaké osudy čekaly na nešťastnou Vittorio Veneto? Po opravách, které trvaly až do srpna 1941, ji postihla další smůla, když plavidlo poškodilo torpédo vypuštěné z britské ponorky Urge. Loď tak byla vyřazena až do března 1942. Poté, v červnu 1942, se mohla znovu zapojit do akce. Tentokrát to byly boje spojené se s Operací Vigorous. Jednalo se o námořní operace ve Středozemním moři, během níž se střetly spojenecké jednotky se silami Osy. Itálie shromáždila v Tarentu svaz lodí, který se skládal z již zmíněného Vittoria Veneta, těžkých křižníků Trento a Gorizia, lehkých křižníků Emanuele Filiberto Duca D'Aosta a Giuseppe Garibaldi a torpédoborců.

Vittorio Veneto ani tentokrát neslavila žádný pronikavý úspěch, zvítězily spojenecké síly. Naopak v červnu 1943 byla loď opět poškozena spojeneckými bombardéry a po kapitulaci Itálie se plavidlo vydalo vzdát se Britům na Maltu, do konce války bylo následně internováno v Egyptě. Po skončení války se italská bitevní loď vrátila do Itálie, posléze ji však získala Británie jako svou kořist. Britové však o plavidlo nakonec ztratili zájem a Vittorio Veneto tak byla v roce 1948 vyřazena ze služby a o tři roky později sešrotována. Tak neslavně skončila pýcha italského námořnictva, která měla důrazně odstrašovat Brity a potápět jejich plavidla v rychlém sledu. Ani jedno se nakonec nekonalo.

Zdroj: 19fortyfive.com