V první části jsme se věnovali pre-dreadnoughtům císařského námořnictva. Nyní budeme pokračovat pokročilými konstrukcemi a zaměříme se na dreadnoughty třídy Kawači a superdreadnoughty třídy Fusó. Lodě pohnutých osudů. Kawači se potopila po výbuchu muničního skladu v roce 1918 a neštěstí stálo životy 600 námořníků. Fusó a Jamaširo, v roce 1944 beznadějně zastaralé, padly za oběť mnohonásobné převaze: byly zničeny v bitvě v zátoce Surigao se ztrátou přes 3200 členů posádek.
Lodě třídy Kawači, tedy Kawači a Setcu, byly prvními dreadnoughty, které japonské námořnictvo přijalo do služby. Obě byly dokončené v roce 1912, stihly první světovou válku, ale kromě úspěšné bitvy o Čching-tao (podzim 1914), německý přístav na Šan-tungském poloostrově, se jiných operací neúčastnily (u Čching-tao se Japoncům postavil také rakousko-uherský chráněný křižník Kaiserin Elisabeth, a pravděpodobně tedy i námořníci z českých zemí).
Lodě byly postavené v Jokosuce a v Kure jako první jednotky plánu, podle něhož měla být síla japonského námořnictva opřena o osm bitevních lodí a osm bitevních křižníků. Lodě s výtlakem přes 21 tisíc tun nesly 12 děl ráže 305 mm. Na ose tupu ve věžích na přídi a na zádi děla delších hlavní (50 ráží), na bocích pak po dvou věžích s kratšími hlavněmi (45 ráží), a kromě nich deset 152mm a osm 120mm děl, a pět 457mm torpédometů.
O Kawači, známou fanouškům hry World of Warships, námořnictvo přišlo po výbuchu muničního skladu 12. července 1918. Setcu byla v roce 1922 odzbrojena, aby v tonáži, kterou mohlo Japonsko využít pro bitevní lodě podle Washingtonské námořní smlouvy, udělala místo pro modernější plavidla. Sloužila nadále jako cílová loď s posíleným pancéřováním, od roku 1937 jako rádiem řízená. Během operace Z, která vyvrcholila napadením Pearl Harboru, sehrála důležitou roli: simulovala totiž běžný rádiový provoz letadlových lodí Nagumova svazu, aby kryla jejich nepřítomnost. Během války pak sloužila jako cílová loď zejména pro námořní letectvo; byla těžce poškozena při náletu v červenci 1945, a v letech 1946-1947 rozebrána.
8. listopadu 1915 vstoupila do služby bitevní loď Fusó, následovaná 31. března 1917 sesterskou Jamaširo. Jako první superdreadnoughty nesly mocnou výzbroj složenou z dvanácti 356mm děl umístěných v šesti věžích na ose trupu, což umožňovalo plnou boční salvu, a dále 16 děl ráže 152 mm a 12 děl ráže 120 mm. Lodě prošly v první polovině 30. let velkorysou modernizací, při níž bylo zesíleno pancéřování, výrazně se proměnil vzhled nástaveb, byla posílena protiletadlová výzbroj a instalován katapult. Otočením věže č. 3 na Fusó byly také nadále obě lodě snadno rozlišitelné. Jamaširo byla ostatně první japonskou lodí, z níž vzlétl letoun již v roce 1922, a sice z provizorní plošiny instalované na dělové věži č. 2 – stíhací Gloster Sparrowhawk a Sopwith Camel.
Během války byly obě lodě součástí 2. divize bitevních lodí spolu s následující třídou Ise, ale s ohledem na nízkou rychlost (23 uzlů) byly nevhodné pro doprovod letadlových lodí a bojových operací se aktivně zúčastnily až v době zoufalých pokusů zastavit nezastavitelné. Budou potopeny 25. října 1944 v bitvě v zátoce Surigao v posledním dělostřeleckém hladinovém střetnutí velkých jednotek: první Fusó zasažená torpédy amerických torpédoborců, a posléze Jamaširo rozstřílená křižníky a také 356- a 406mm granáty šesti starších amerických bitevních lodí operační skupiny 77.2 kontradmirála Oldendorfa, a zasažená ve finále rovněž torpédy. Z více než 3200 námořníků posádky obou lodí bitvu přežilo jen 20. Vraky bitevních lodí Fusó a Jamaširo byly objeveny a identifikovány v roce 2017 spoluzakladatelem Microsoftu, Paulem Allenem (1953-2018).
Ve druhé části budeme pokračovat třídou Ise, která prošla během války zajímavou přestavbou na hybridní nosič letounů, a Nagato, a zmíníme nedokončené projekty bitevních lodí třídy Tosa, Kii a číslo 13.