Bitevní lodě - Royal Navy II (1918–1960)

Bitevní lodě - Royal Navy II (1918–1960)
Autor fotografie: Vytvořeno umělou inteligencí / ChatGPT|Popisek: Royal Navy
26 / 05 / 2024, 12:00

Prozkoumejte vývoj britských bitevních lodí od první světové války po druhou. Od legendárního HMS Dreadnought, třídy Queen Elisabeth a Revenge, které bojovaly u Jutska, až po majestátní Vanguard, poslední loď svého druhu.

V článku o britských bitevních lodích první světové války jsme se věnovali prvním třídám Dreadnoughtů, moderních plavidel s mohutnou těžkou výzbrojí, které získaly své obecné pojmenování po první svého druhu: HMS Dreadnought. Poslední zmíněné byly lodě třídy Queen Elisabeth a Revenge, neboli R, z nichž většina bojovala již v bitvě u Jutska v roce 1916. Pokračovaly ve službě, v níž se dočkaly také druhé světové války. V meziválečném období prošly modernizací a doplnily je další třídy mocných plavidel. Vývoj britských bitevních lodí byl završen pozoruhodným Vanguardem, poslední lodí svého druhu zařazenou do služby nejen v Královském námořnictvu. Celkem Británie, stále prvořadá námořní velmoc, postavila a do služby uvedla ve 20. století 43 Dreadnoughtů. Pět z nich bylo ztraceno, jeden nehodou, čtyři důsledkem útoku nepřítele. 

 Psali jsme: První světová válka – bitevní lodě Royal Navy (1914–1918)

 

Royal Navy: Od Dreadnoughtů po Queen Elizabeth

Dva ze starých prvoválečných Dreadnoughtů byly v průběhu druhé světové války ztraceny. Oba potopily německé ponorky. V říjnu 1939 byl přímo ve Scapa Flow, britské námořní základně na Orknejích, potopen HMS Royal Oak. Husarský kousek měl na svědomí Günter Prien, velitel ponorky U-47, který za něj dostal Rytířský kříž. Dne 25. listopadu 1941 následoval ve Středozemním moři HMS Barham, který se stal obětí ponorky U-331 vedené námořním nadporučíkem Hans-Dietrich von Tiesenhausen. Jednalo se o příbuzného Ferdinanda von Tisenhausena, který jako carův pobočník padl u Slavkova, a byl Tolstému inspirací pro postavu Andreje Bolkonského v románu Vojna a mír. HMS Barham zanikl v obrovské explozi a jeho potopení stálo životy téměř devíti set britských námořníků. Rovněž Tisenhausen obdržel za potopení britské bitevní lodi Rytířský kříž.

HMS Royal Oak


Meziválečné modernizace lodí třídy Queen Elizabeth a Revenge zahrnovaly nové stroje, posílení pancéřování, novou protitorpédovou obšívku, silnější sekundární a zejména protiletadlovou výzbroj, nový systém řízení palby, apod. Ne všechny opravovaná plavidla však získala nové vybavení ve stejné míře, což se projevilo během války v rozdílné rychlosti a neschopnosti některých jednotek udržet krok se svazy letadlových lodí. Navíc byly lodě vybaveny naftovými pohony místo uhelných, což zlepšilo jejich výkon, snížilo kouřivost a nakonec taky přispělo k lepší účinnosti palby.

 

Osudy britského námořnictva za druhé světové války

HMS Warspite zaznamenala mimořádný úspěch během bitvy u Kalábrie, které Italové říkají bitva u Punta Stilo, kde zasáhla 381mm granátem italskou bitevní lod Giulio Cesare na vzdálenost větší než 24 tisíc metrů. Během bitvy se potvrdilo zjištění, které posádky učinily již u Jutska: pokud lodě střílely na velkou vzdálenost na stejný cíl, osádky dálkoměrů velmi obtížně rozeznávaly dopady granátů jednotlivých lodí. HMS Malaya účastnící se téhož střetnutí tak po většinu času v domnění, že je dobře zaměřena, podstřelovala o 2,5 km, zatímco se posádka radovala ze zásahů Warspite.

Všechny ostatní lodě obou tříd válku přežily, a byly v letech 1948 až 1949 prodány do šrotu. HMS Royal Sovereign po návratu ze Sovětského svazu, jemuž byl zapůjčen v rámci italských válečných reparací, sloužil v jeho námořnictvu jako Archandělsk od srpna 1944 do února 1949, kdy jej nahradil před okamžikem zmíněný italský Giulio Cesare. Sověti loď vrátili v údajně bídném technickém stavu. Britové dokonce zjistili, že během služby v SSSR patrně vůbec neotočili hlavní věže. Britové se poté rozhodli loď rychle vyřadit a sešrotovat​.

Nejen Američané, ale posléze také Japonci, Němci a Britové měli svůj projekt maximálních bitevních lodí. Šlo o třídu nazvanou N3. Projekt byl však nakonec zrušen v důsledku Washingtonské námořní dohody z roku 1922. Podle plánů se však mělo jednat o plavidla s výtlakem bezmála 50 tisíc tun a výzbrojí devíti 457mm děl ve třech věžích umístěných před nástavbou. Podmínkám dohody vyhověly dvě lodě třídy Nelson, jež byly prvními poválečnými britskými konstrukcemi. S třídou N3 měly sice společné neobvyklé uspořádání věží, ale byly výrazně menší. Jejich výtlak byl menší než 35 tisíc tun a plavidla byly vyzbrojeny kanóny ráže 406 mm.

Jejich stavba byla zahájena v prosinci 1922 a do služby následně vstoupily v srpnu (Nelson) a listopadu (Rodney) 1927. Během války obě sloužily v Atlantském i Indickém oceánu. HMS Rodney se účastnila potopení německé bitevní lodě Bismarck. Obě lodě také podporovaly vylodění v Normandii a následující námořní operace. HMS Nelson bylo během obléhání Caen připsáno zničení pěti německých tanků Tiger. Obě lodě válku přežily a v letech 1948 a 1949 byly prodány do šrotu. Přestože byly výrazně menší než původně plánovaná třída N3, jejich konstrukce a výzbroj z nich činily jedny z nejmocnějších bitevních lodí své doby​.

HMS Nelson a HMS Rodney

Následovalo 5 lodí kontroverzní třídy King George V (King George V, Prince of Wales, Duke of York, Anson, Howe). Byly to moderní lodě, objednané v polovině 30. let, jež vstoupí do služby až v průběhu druhé světové války v letech 1940-1942. Kontroverzní byly svou relativně na svou dobu slabou hlavní výzbrojí, kterou tvořilo deset děl ráže 356 mm. Ve snaze podpořit vyjednávání na Londýnské konferenci šlo také o lodě poněkud menší, než jaké záhy vznikly ve Spojených státech, Německu, Japonsku i v Itálii, a ve srovnání s americkými třídami rychlých bitevních lodí, Bismarckem nebo s italskou třídou Littorio i pomalejší.

Známou je nepříliš úspěšná kariéra lodi Prince of Wales. Do služby vstoupila v lednu 1941, a již v květnu vyplula proti německému Bismarcku. Ten potopil bitevní křižník Hood a Prince of Wales byl poškozen několika přesnými zásahy. Přesto se mu podařily dva šťastné zásahy Bismarcku, které snížily stav paliva německé bitevní lodi i její rychlost, což pro ni mělo fatální důsledky. Po krátké službě v Atlantiku a Středomoří byl spolu s bitevním křižníkem Repulse vyslán v rámci svazu Z do Singapuru, aby odstrašil svou přítomností Japonce od případného záměru napadnout britské državy v oblasti. Svaz přišel v důsledku nehody o letadlovou loď Indomitable, a v následujícím nerovném střetnutí s japonskými bombardéry z Mihoro a Genzan Kókútai byly obě těžké lodě bez stíhací ochrany potopeny torpédy a těžkými pumami.

 

Psali jsme: Zkáza svazu Z - potopení britské bitevní lodi HMS Prince of Wales japonskými bombardéry

Ostatní lodě se podílely na doprovodu arktických konvojů, podporovaly vyloďovací operace, a HMS Duke of York se také účastnil operace, jejímž výsledkem bylo potopení německé bitevní lodě Scharnhorst (o klasifikaci válečných plavidel lze vést zajímavé spory). King George V a Duke of York se pak účastnily mj. kapitulačního aktu Japonského císařství v Tokijském zálivu 2. září 1945. Ze služby byly válku přeživší jednotky vyřazeny definitivně v roce 1951, a o šest, sedm let později prodány do šrotu. Během své služby se osvědčily svou výkonností a spolehlivostí, což z nich činilo nepostradatelné členy britského námořnictva.

Psali jsme: Video: Život na bitevní lodi třídy King George V

HMS Vanguard

 

HMS Vanguard: Poslední bitevní loď Royal Navy 

V článku o německých lodích třídy H jsme krátce zmínili projekt bitevních lodí třídy Lion. Mělo jít o plavidla, která by napravila svými parametry nedostatky lodí třídy předchozí. Ale ve finále se ukázalo, že to není třeba, a stavba dalších velkých plavidel by byla čistým mrháním prostředky. Přesto ještě jedna jednotka vznikla, protože přesevše i Británie chtěla moderní a rychlou bitevní loď. HMS Vanguard, jediná loď své třídy. Její kýl byl založen v říjnu 1942, do služby ovšem vstoupí v důsledku několika přerušení stavby až 25. dubna 1946, čímž se stala poslední postavenou bitevní lodí světa.

Psali jsme: HMS Vanguard: Poslední bitevní loď britského krále

Původně mělo jít o přechodné řešení, než budou dokončeny lodě třídy Lion, které zdržovaly mj. komplikace při výrobě děl ráže 406 mm. K dispozici byly hlavně ráže 381 mm pro jednu loď, a vznikl tedy projekt vycházející z třídy Lion, a ve skutečnosti o jakýsi hybrid mezi King George V a Lion. S plným výtlakem 52250 tun, rychlostí 30 uzlů a výzbrojí osmi 381 mm děl připomínala vlastně Bismarck. Ostatně si ho také na samém konci existence zahrála: v roce 1960 ve slavném filmu Sink the Bismarck! HMS Vanguard sloužila především k reprezentativním účelům, například přepravě královské rodiny. Nepoužitelnost v moderních konfliktech a značné náklady na provoz vedly k tomu, že byla v červnu 1960 vyřazena ze služby a prakticky okamžitě prodána do šrotu. Tato loď symbolizovala konec éry bitevních lodí a úpadek britského impéria​.

 

Tagy článku