Autor fotografie: Bundesarchiv, Bild 102-08390 / Wikimedia commons / CC-BY-SA 3.0|Popisek: HMS Repulse v roce 1929
Britská třída bitevních křižníků Renown zahrnovala dvě lodě, jejichž stavba trvala pouze 20 měsíců. Jako bitevní křižníky se pyšnily vysokou rychlostí vykoupenou slabší pancéřovou ochranou, což bylo vzhledem k vývoji války nakonec výhodné. Konstrukce si však vyžádala svou daň.
Konstrukce křižníků HMS Renown a HMS Repulse vycházela z bitevních lodí třídy Revenge a stavba obou byla zahájena ještě za první světové války v roce 1915. Plavidla byla postavena v rekordním čase a obě vstoupily do služby prakticky současně v srpnu a září 1916. Stavbě modernějších bitevních křižníků v následujících letech bránila povolená kapacita, kterou Královské námořnictvo raději vyčlenilo pro moderní a na svou dobu mohutně vyzbrojené bitevní lodě třídy Nelson. Během 20. a 30. let tak Royal Navy disponovalo třemi bitevními křižníky. K Renown a Repulse přibyl v květnu 1920 majestátní HMS Hood.
Doba pokročila a lodě sloužící od roku 1916 bylo třeba modernizovat jako první. Protože se však projekt starších lodí uspokojivě nedařil do vypuknutí druhé světové války již nezbyl čas a prostor pro modernizaci relativně modernějšího HMS Hood, který byl všeobecně považován za po všech stránkách výkonnější než oba menší křižníky. HMS Hood sice dostal posílenou protiletadlovou výzbroj a moderní komunikační vybavení, ale už u něj nedošlo k posílení pancéřování, paluby, ani nejdůležitějších míst jako skladišť munice, což se mu nakonec stalo osudným.
Po zkušenostech od Jutska, kde Britové přišli o tři bitevní křižníky coby důsledek konstrukčních nedostatků, byla kostra HMS Hood upravena a panovalo předsvědčení, že v této kategorii válečných plavidel není další posilování ochrany prioritní. Tento dojem, oprávněný, byl postaven právě na výsledcích modernizačních programů, kterými prošly křižníky Renown a Repulse. Obě lodě, snad aby předznamenaly své budoucí přezdívky, prošly modernizací hned ze startu své dlouhé služby. V docích strávily obě přelom mezi roky 1916 a 1917, kdy došlo k ochraně jejich pancíře.
Hned po skončení první světové války se Repulse do doků vrátil jako první už 17. prosince 1918, aby byl opět posílen pancíř křižníku. Šestipalcovou obšívku nahradila devítipalcová. Posílené bylo také pancéřování paluby a muničních skladišť. Na Renown přišla řada v roce 1922 a s menší přestávkou se loď do doků zase vrátila v roce 1926. Současně s pancéřováním dostala obě plavidla také výkonnější protiletadlová děla. Repulse se objevil v docích opět mezi listopadem 1925 a červencem 1926, a ještě jednou na něm probíhaly opravy v létě 1927. Další náročné a vleklé modernizace však čekaly oba křižníky i ve 30. letech.
Repulse prošel od dubna 1933 další rekonstrukcí pancéřování, která se zaměřila především na odolnost hlavní paluby. Její výsledek však byl diskutabilní. Paluba sice teoreticky odolávala zásahům z tehdy nejmohutnějších německých lodních děl, jimiž byly vyzbrojeny i bitevní lodě třídy Bismarck, tedy 38 cm SK C/34 s protipancéřovými granáty o hmotnosti 800 kg. To však bylo možné jen na vzdálenost přesahující 27 km. Praktický vliv na námořní střetnutí takové vylepšení mohlo mít jen zanedbatelný a poměr cena/výkon této modernizace tak byl zoufalý.
Současně s pancířem lodi byla posílena také protitorpédová obšívka, ale protože pohon zůstal nezměněn, klesla spolu s navýšenou hmotností pancéřování rychlost lodi na 28 uzlů. Tato skutečnost se však později ukázala jako velký problém, protože bitevní křižník tím ztrácel svou hlavní přednost. Německý Bismarck byl ve srovnání s britskými bitevními křižníky nejen odolnější, ale právě také rychlejší. Nadto, odmyslíme-li si výše uvedenou odolnost paluby HMS Repuls při palbě na vzdálenost blížící se třiceti kilometrům, na reálné vzdálenosti prorážely granáty výše uvedené zbraně jakoukoli část bitevního křižníku. To by na druhou stranu nemělo být nic zvláštního ani šokujícího.
Neustálé opravy HMS Renown a Repuls, ale nikoli HMS Hood
Bitevní křižníky nebyly určené k palebným soubojům s bitevními loděmi, resp. nikoli v symetrickém střetnutí jako rovný s rovným. Relativní nedostatečnost pancéřové paluby velela k taktice rychlého přiblížení k nepříteli, aby byl snížen úhel dopadu granátů. S ohledem na parametry obšívky a pancéřování životně důležitých částí lodi by šlo proti moderní bitevní lodi o sebevraždu. Jedinou smysluplnou taktiku, ústup, však zase prakticky vylučovala relativně nižší rychlost. Jinými slovy, Repulse, a po něm stejně Renown, strávily v docích zbytečnými rekonstrukcemi, opakovaně a za velkých nákladů dlouhou dobu, a jediným výsledkem byla ztráta rychlosti a velmi diskutabilní posílení odolnosti ve velmi specifických spíše teoretických rovinách.
Kvůli tomu, že si obě plavidla prošly řadou nepříliš podařených modernizací i nezbytných oprav, si bitevní křižníky vysloužily přezdívku HMS Refit („předělávka") a HMS Repair („oprava"). V důsledku těchto informací je proto pravděpodobné, že ani HMS Hood by větší pancéřová ochrana nakonec nepomohla od zásahu na vzdálenost asi 17 km z Bismarcku v úvodu střetnutí v Dánském průlivu. Navíc jak HMS Hood, tak HMS Renown a HMS Repulse odolávaly 280mm kanónům "kapesních" bitevních lodí i třídy Scharnhorst, a ty byly coby lodě primárně ohrožující trasy konvojů teoreticky jejich hlavními protivníky.
Ze všech tří lodí nakonec druhou světovou válku přečkal pouze HMS Renown, který byl v roce 1945 dokonce přestaven na ubytovací plavidlo. Jelikož by se však jeho další oprava již nevyplatila, bylo plavidlo na jaře roku 1948 převedno do rezerv, avšak po několika měsících bylo prodáno a následně sešrotováno. Bitevní křižník Repulse byl spolu s bitevní lodí Prince of Wales poslán do oblasti pacifiku, avšak při své cestě ze Singapuru do Malaysie byly obě lodě 10. prosince 1941 potopeny japonskými bombardéry. Poslední z bitevních křižníku, HMS Hood, došel svého osudu při střetnutí s bitevní lodí Bismarck.
HMS Hood byl společně se šesti torpédoborci a mimo jiné také bitevní lodí HMS Prince of Wales vyslán v květnu roku 1941 do oblasti pacifiku, aby se pokusil najít nacistického Bismarcka a jeho doprovod, křižník Prinz Eugen. Lodě se střely v bitvě u Dánského průlivu, kde po zásahu německé bitevní lodi britský křižník explodoval a HMS Prince of Wales byl silně poškozen. Také Bismarck se však po střetu s britskými plavidly dostal do problémů a nakonec byl jen o tři dny po pronásledování později v severním Atlantiku již jako neovladatelná loď taktéž potopen.