foto: archiv redakce/Kanaďany při útoku podporovaly i britské tanky
Brilantní vojenská operace, při které kanadští vojáci v dubnu 1917 teprve jako druzí (po Čechoslovácích) obsadili údajně nedobytný hřeben Vimy ve francouzské Champagni, se do dějin světového válečnictví zapsala hned několika unikáty. Poprvé zde třeba byla v praxi vyzkoušena pohyblivá palebná přehrada nebo nové typy dělostřelecké munice. I díky tomuto úspěchu získali Kanaďané pověst nejtvrdších bojovníků Commonwealthu.
O hřeben Vimy se bojovalo v sérii krvavých bitev už od května 1915, kdy se ho poprvé – a na celé roky naposled- podařilo za cenu strašných ztrát nakrátko dobýt československé Rotě Nazdar v rámci 1. roty 3. praporu 2. pluku Marocké divize Cizinecké legie. Krajané se pak ale museli pod tlakem německé protiofenzivy kvůli pomalým posilám stáhnout pod kopec a podobně dopadly i následující ofenzivy na podzim 1915.
Po celý rok se pod Vimy neútočilo, což ale neznamená, že tady byl klid a neumírali zde lidé. Úsek totiž obsadili Kanaďané, jejichž vedení nebylo tak zkostnatělé jako Britové nebo Francouzi. Času využilo důkladnými přípravami a pečlivým plánováním, jehož cílem mělo být obsazení „nedobytného“ hřebene. Zároveň se začalo s důkladnou ženijní přípravou. V týlu linie začali hloubit pod německé zákopy z druhé strany Atlantiku povolaní horníci štoly a kaverny, do kterých pak byly uloženy stovky tun výbušnin, připravených k odpalu v okamžiku útoku. Zároveň muži první útočné vlny prošli několik týdnů dlouhým speciálním úderným výcvikem, zvlášť upraveným pro granátníky (vrhače bomb), kulometčíky i řadovou pěchotu. Všichni se však cvičili na modelech v terénu, upraveném pomocí leteckých snímků do podoby budoucího bojiště.
Ofenzíva začala po předcházejícím třítýdenním ostřelování 9. dubna 1917 v 05.30 hodin. V její úspěch po předchozích masakrech doufal málokdo (proti ní se postavili tentokrát nejen tradičně Britové, ale dokonce i francouzský ministr války) ale brilantní kanadská taktika slavila naprostý úspěch. Vůbec poprvé zde totiž bylo v dějinách válek použito pohyblivé palebné přehrady, ve 2. světové válce už zcela běžné. Tisíce kanadských děl chrlily podle přesně stanového plánu miliony kilogramů oceli proti německým pozicím a přenášely svou palbu na vzdálenost místy jen 100 metrů před útočící linie pěchoty, takže stěna ze svištící a vše ničící ocele nutila Němce zůstat zavrtané na dně zákopů až do chvíle, kdy už mohli „spatřit bělmo v očích nepřítele“. A to už bylo pozdě.
Kanaďané navíc při této své ofenzivě použili poprvé nový typ granátu se speciální pojistkou, který vybuchoval na rozdíl od předchozí munice ne v hloubce, ale těsně pod povrchem. Tím spolehlivě ničil překážky z ostnatého drátu a umožňoval relativně rychlý a plynulý pohyb pěchoty vpřed. „Chlapi, musíte útočit se strojovou přesností, 100 metrů z 10 minut, jinak nepřítel bude mít čas se vzpamatovat a vy zemřete,“ vysvětlil podstatu taktiky přenosné palby svým důstojníkům velitel kanadského sboru Sir Julin Byng.
Do tohoto pekla odpálili ženisté nálože pod německou první linií a část z ní prakticky „zmizela“. Výsledkem tohoto děsivě strojově přesného vedení války bylo obsazení všech německých posic vojáky kanadské divize během pouhých 30 minut první a za půl hodiny i druhé pásmo německé obrany. Navíc oproti předchozím hekatombám mrtvých za cenu „jen“ 3598 padlých a 10602 zraněných, přičemž Němci ztratili asi 20000 mužů. „V těch několika minutách jsem byl svědkem zrození kanadského národa,“ pronesl po útoku dojatý generál Ross. Jeho vojáky totiž byli muži ze všech kanadských provincií, kteří takto spolu bok po boku bojovali vůbec poprvé. Útočili proti německým pozicím podobně jako o dva roky před tím Čechoslováci sami, i když všichni jejich důstojníci padli nebo zůstali raněni ležet někde vzadu. I za to mohl důkladný dril v týdnech před bojem, protože každý z nich věděl i bez rozkazů, co je jeho cílem a jaký je jeho úkol. Kóta 145, obsazená poprvé a naposledy předtím 9. 5. 1915 naší Rotou Nazdar, padla po čelním útoku Kanaďanů na bodáky proti německým kulometným bunkrům a celé posice na hřebeni byly v kanadských rukách 12. dubna.
Také na sever a jih od Arrasu se zpočátku útok Francouzů vyvíjel dobře a to přesto, že museli útočit proti betonovými bunkry vyztužené Hindenburgově linii, navíc přes 15 km široké Němci vypálené „země nikoho“ s miliony nástrah, min ale i třeba otrávených studní. Pak ale Němci přisunuli posily, a protože Britové nenasadili prakticky žádné tanky (Francouzi ano, ale třeba jen během 16. dubna přišli o 150 strojů!), byl útok zastaven a částečně vržen zpět.
Za projevenou statečnost během bojů o Vimy byly čtyři vojáci - vojíni Milne a Patison, seržant Sifton a kapitán Mac Dowell (ten navíc obdržel řád DSO a jako jediný se dožil konce války) vyznamenáni Victoria cross.
V roce 1922 Francie věnovala jako důkaz vděku na věčné časy rozsáhlé území na hřebenu Vimy Kanadě a ta na kótě 145 v roce 1936 odhalila během obrovské slavnosti za přítomnosti hlav Francie i Británie a 50000 kanadských válečných veteránů a členů rodin velký pomník. Ten je mimo jiné symbolickým hřbitovem pro 11285 kanadských vojáků zabitých ve Francii, kteří nemají žádný hrob. Jeho výstavba trvala 14 let a stála 1,5 milionu tehdejších dolarů. Jeho autorem Walter Allward se přiznal, že návrh se mu zrodil ve snu.
Podle řady historiků bylo kanadské vítězství největším bojovým úspěchem vojáků země javorového listu během celé války. „Naše země se tak konečně vymanila ze stínu Británie a ukázala svou velikost,“ prohlásil jeden z kanadských ministrů. Bylo to právě vítězství u Vimy, díky kterému byla Kanada jedním ze signatářů mírové smlouvy. Také u Němců si Kanaďané vybudovali respekt coby houževnatí, tvrdí a stateční vojáci, mistři útočných bojů.
Tagy