Autor fotografie: Imperial War Museums (collection no. 3904-01), volné dílo|Popisek: Potápějící se HMS Indefatigable
Nedávno jsme psali o tragédii jedné z prvních bitevních lodí britského námořnictva, nekonvenční HMS Victoria, která se v roce 1893 potopila po srážce s jinou lodí během banálního manévru. Jedním z přeživších byl pozdější Admiral of the Fleet a tehdejší výkonný důstojník John Jellicoe. Muž, o kterém Winston Churchill napíše, že "byl jediným člověkem na obou stranách, který mohl prohrát celou válku během jednoho odpoledne." Nekritizoval tím admirálův výkon v bitvě u Jutska. Naopak: popisoval obrovskou odpovědnost, která ležela na jeho bedrech. Velká Británie si nesměla dovolit o nadvládu nad mořem přijít. A přes značné ztráty také v bitvě, která se odehrála před 105 lety, nepřišla.
Jellicoe se narodil v roce 1859. Do námořnictva vstoupil již ve 13 letech jako plavčík na cvičné řadové lodi HMS Britannia, jež se v předchozí aktivní službě pyšnila jménem HMS Prince of Wales a na třech palubách nesla 121 děl. Od plavidel přelomu 18. a 19. století, které se proslavily u Trafalgaru, kde vybojovaly či potvrdily onu britskou námořní převahu, o které bude řeč, se lišila lodním šroubem poháněným parním strojem.
V prosince 1878 je Jellicoe již podporučíkem a slouží na palubě vlajkové lodi Středomořského loďstva, obrněnci HMS Alexandra. A první válečné zkušenosti nabude i v pozemním střetnutí, během tzv. egyptské války v roce 1882, která upevnila britský vliv v Egyptě, velí střelecké rotě Námořní brigády.
Širší odpovědnost za řekněme s nadsázkou pro Brity napínavý průběh bitvy u Jutska pozdější admirál začíná nést od roku 1884, kdy se stává příslušníkem štábu dělostřelecké školy na HMS Exellent. A v roce 1889 náměstkem ředitele pro námořní výzbroj. Právě relativně nízká úroveň dělostřelby bude patřit mezi hlavní příčiny taktického neúspěchu, který v roce 1916 naštěstí pro spojence nebude znamenat "konec války za jedno odpoledne." Aniž by bylo jistě možné ukazovat prstem jen na Jellicoa. Neblahý vývoj v tomto ohledu byl nicméně ve značném kontrastu vůči skvělým výkonům britských námořních dělostřelců o sto let dříve.
Po intermezzu na palubách válečných lodí Středomořského loďstva v 90. letech, včetně zmíněné tragédie HMS Victoria, se v hodnosti kapitána vrací v roce 1897 do Londýny jako člen Výzbrojní komise admirality. Jako velitel bitevní lodi HMS Centurion se v letech 1900-1901 účastní potlačení Boxerského povstání v Číně, kde utrpí těžké zranění. V roce 1905 se stává sám ředitelem pro námořní výzbroj a dokonce pobočníkem krále a v roce 1907 přichází povýšení na kontradmirála. Usilovně pracuje na zlepšení systémů řízení palby. Na palubách britských lodí se objevuje první mechanický počítač pro výpočet prvků palby. Současně je Jellicoe jmenován zástupcem velitele Atlantského loďstva, a v roce 1910 vztyčuje svou vlajku jako vrchní velitel na HMS Prince of Wales, pre-dreadnoughtu třídy London. V roce 1911 je viceadmirálem a zástupcem velitele Home Fleet na HMS Hercules, a v roce 1912 Druhým námořním lordem, zástupcem náčelníka námořního štábu.
S vypuknutím první světové války je povýšen na admirála a Prvním lordem admirality Churchillem jmenován velitelem Grand Fleet. Pozdější britský premiér měl o Jellicoeovi vysoké mínění: "Sir John Jellicoe nesporně vynikal nad všecky ostatní britské admirály svou zkušeností a administrativní schopností. Znal každý rys, každou podrobnost svého povolání. Jeho intelekt, energie, zdatnost mu získaly stejnou důvěru těch, jimž sloužil, jako těch, jež vedl, nechť to bylo v Admiralitě nebo na moři. Mimo to byl znamenitým námořním důstojníkem, který uměl za nejobtížnějších podmínek navigace a za nejnepříznivějšího počasí ovládat ohromné loďstvo, které mu bylo svěřeno."
video: youtube
Royal Navy do války vstupovala v roli vyzývaného favorita. Tradičního držitele titulu vládkyně nad světovými oceány, tabulkově nejsilnější námořní mocností světa. Ale německé ambice byly zřejmé, a jeho prostředky zcela jednoznačně velely k tomu, aby je britská admiralita nepodceňovala a brala vážně. A Jellicoe rozhodně protivníka podceňovat nechtěl. Cílem německého admirála Scheera bylo vylákat část Grand Fleet a zničit ji, v důsledku vyrovnat síly a v širším pohledu prolomit námořní blokádu a vynutit pro německé válečné lodě přístup do Atlantiku.
Jellicoe se nedopustil žádné zásadní chyby. V bitvě, k níž došlo 31. května a 1. června 1916, sice Britové utrpěli větší škody a ztráty, Němci lépe stříleli a jejich bitevní křižníky byly odolnější, ale to nestačilo a Scheerův plán nevyšel. Veřejnost očekávala skvělé zprávy o Trafalgaru 20. století, a v tomto ohledu prestiž britského admirála v jejích očích utrpěla, ale Jellicoe se stane Prvním námořním lordem a s jistotou provede Royal Navy zbývajícími roky Velké války. Čelit bude především masivnímu nasazení německých ponorek. V dubnu 1919 bude povýšen do hodnosti Admiral of the Fleet, a současně aktivní službu opouští. Zemře na zápal plic v Londýně 20. listopadu 1935.
Zdroj: Applin, Admiral Jellicoe; vhu.cz