Autor fotografie: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Liebscher,_Adolf_-_Por%C3%A1%C5%BEka_%C5%BEelezn%C3%BDch_p%C3%A1n%C5%AF_u_Sudom%C4%9B%C5%99e_dne_25._b%C5%99ezna_roku_1420.jpg|Popisek: bitva u Sudoměře
Bylo odpoledne 25. března roku 1420. Velitel Jan Žižka z Trocnova si na svých bratřích všiml únavy a rozkázal utábořit se na hrázi mezi rybníky Machovec a Škaredý. Záhy se však ukázalo, že kališníkům nesměl být odpočinek dopřán.
Po první pražské defenestraci a zvolení Zikmunda Lucemburského českým králem byla situace pro kališníky obzvlášť v Praze neúnosná. Jan Žižka se svými blízkými bratry se proto na sklonku listopadu roku 1419 rozhodl odcestovat do Plzně, nového zázemí husitů. Plzeň ale nebyla správným taktickým místem, jelikož byla záhy obklíčena katolickými aristokraty Plzeňského landfýdu, kteří plundrovali okolí města, aby jej dostali od přísunu potravin. Do konce roku tak v okolí Plzně mezi husity a katolíky probíhaly neustálé krvavé potyčky.
psali jsme: Holubičí povaha Vladislava Jagellonského
V polovině března roku 1420 došlo do Plzně psaní, že byla na hoře Tábor poblíž Sezimova Ústí založena osada stejného jména. Jan Žižka neváhal a vypravil kvůli obranně do nově vznikající obce oddíl bojovníků. Tím byla ale Plzeň o to víc zranitelnější a obléhající toho hned využili a svůj tlak na město zvýšili. Husité na to reagovali vypravením poselství do Prahy, které mělo za cíl vyjednat s královými zástupci poklidný odchod kališníků z města. Jednání byla úspěšná a 23. března 1420 se průvod opravdu vydal směrem k táboru. Skupina, která čítala přes 400 osob, pomalu mířila k Táboru a netušila, že mírumilovný odchod byla pouze léčka, a katolická šlechta s johanity, takzvaní železní pánové, je sledují na každém kroku.
Podle kronik byly podmínky bitvy vskutku magické. Jan Žižka, který byl po cestě již unaven, řekl svým bratřím, aby se zastavili na hrázi mezi rybníkem Markovec a tehdy vypuštěným Škaredým. Této slabosti však ihned využila jasná minimálně dvojnásobná převaha králových vojáků, kterých byla větší část na koních, a na odpočívající zaútočila. Najednou se však zatáhla obloha a železní pánové kvůli šeru neviděli na krok. Rozpoutala se ukrutná vřava, při které se johanité nebyli vůbec schopni orientovat a pobili spoustu svých vlastních vojáků. Když však tma a mlha začaly ustupovat, bylo již jasné, že husité vyhráli a rozehnali královy vojáky na všechny směry. Když v blátivých kalužích po boji sbírali mrtvá těla svých bratří a sester, v jednom z padlých poznali i chrabrého Břeňka Švihovského z Dolan. Husité na místě kvůli blížící se noci přespali, ráno pohřbili mrtvé a vydali se dál na svou cestu k Táboru.
psali jsme: Nadměrná tloušťka a stres – dva faktory, které zabily krále Jiřího z Poděbrad
Nejpravděpodobněji však bitva neměla tak magické pozadí, i když údajně mlha v tuto odpolední hodinu u rybníků byla nejspíš opravdu přítomna. Přesný počet johanitů není jasný, stejně jako důvod, proč se rozhodli zaútočit na dobře takticky rozmístěnou vozovou hradbu husitů. Hlavním důvodem musela být jejich mnohonásobná převaha, avšak ta jim stejně nebyla moc platná. První jízda se k vozové hradbě údajně přes palbu vůbec nedostala a druhá byla zase kvůli vypuštěnému rybníku a blátu nucena sestoupit z koně a přes náročný terén se k husitům vydat po svých. I přes konečné vítězství husitů bylo nakonec několik desítek bratří zatčeno a odvedeno s prchající armádou.
O osobě, která vedla husitské vojsko se dodnes spekuluje. Některé zdroje, například kronikář Vavřinec z Březové, tvrdí, že byl hlavním vůdcem právě padlý Břeněk Švihovský z Dolan, který s Janem Žižkou na sklonku roku 1419 odešel z Prahy. Naopak ve Starých letopisech českých, napsaných v době vlády krále Jiříka z Poděbrad, je uvedeno, že Břeněk byl pouze pobočník a Žižka sám velel všem jednotkám. Ať však husitům velel Břeněk či Žižka, taktika a rozmístění vozů bylo tak úspěšné, že bezmála 400 kališníků úspěšně porazilo podle odhadů historiků 700 až 5000 dobře vyzbrojených těžkooděnců na koních.