Bitva u Waterloo, Napoleonův definitivní pád a jejich otrokářské souvislosti

Před 205 roky byla vybojována poslední generální bitva napoleonských válek, slavná bitva u Waterloo. Velké vítězství vévody Wellingtona a maršála Blüchera, které nicméně k jejich smůle historie spíše zná jako poslední porážku císaře Napoleona. Je to nejen důsledek faktu, že byl Napoleon Bonaparte mimořádnou osobností i v kontextu doby, která je na skvělé vojáky, státníky, vědce, umělce a jejich zajímavé osudy velmi bohatou. Především je to tím, že bitvě u Waterloo, resp. jejímu příběhu, věnoval Napoleon během relativně krátkého zbytku života ve vyhnanství na ostrově Svaté Heleny velkou pozornost. Dokázal, ač fyzicky definitivně od dění v Evropě izolován, svými konstrukcemi světové historii vnutit postupně tři různé a protiřečící si příběhy, jimiž zakryl vlastní chyby a zbavil se odpovědnosti. Dnes se nicméně nebudeme věnovat vojenským dějinám, ale navážeme na starší článek o udržení/obnovení otroctví ve francouzských koloniích v roce 1802, což je Napoleonovi nejen jeho dnešními odpůrci zuřivě vyčítáno. Jedna z prvních věcí, které Napoleon udělal po svém návratu z ostrova Elby, a než vypukla jeho poslední válka, byl zákaz obchodu s otroky. A jedna z prvních věcí, kterou následně udělal reinstalovaný král Ludvík XVIII., bylo jeho obnovení.

Francouzská republika nedlouho po svém vzniku v roce 1792 zrušila ve svých koloniích otroctví, učinila zákonem z bývalých otroků své občany a nastolila formální rovnost. Nabídla svobodu. Ale nebylo v její moci zařídit zákonem také bratrství, a už vůbec ne prosperitu, a protože hospodářský smysl a vnitřní stabilita kolonií příliš dlouho stály na otrocké práci, ušlechtilé rozhodnutí z centra vedlo v koloniích k vážným problémům. Ostatně je-li ve Spojených státech dodnes dědictví otrokářství mnohými označováno za jeden z důvodů nepřirozených sociálních nerovností, nelze se divit mnohem vážnějším problémům, jimž čelila společnost v průběhu několika málo let po jeho zrušení ve francouzských koloniích na konci 18. století.

Faktem zůstává, že Francie o většinu svých kolonií přišla ve válce s Velkou Británií, která se mj. v důsledku rozpadu důstojnického sboru bývalého francouzského královského námořnictva postiženého emigrací šlechty, těšila námořní převaze, zatímco republika se soustředila na své vnitřní starosti a na přímý střet s monarchiemi staré Evropy. A v dobytých francouzských koloniích Britové původní otrokářský režim obnovili ve snaze obnovit jejich hospodářský potenciál. Když pak tyto kolonie Francouzské republice podle mírové smlouvy z Amiensu Velká Británie vracela, stála francouzská vláda s Napoleonem v čele před otázkou, zda v systému pokračovat, nebo znovu aplikovat zákon z roku 1794 a otroctví zrušit. Vedena podobnou úvahou jako před ní Británie, rozhodla se systém zachovat, a naopak jej rozšířila i na Guadeloupe, jak jsme o tom již psali.

Amienský mír ovšem neměl dlouhého trvání. Nepřátelství mezi Francií a Británií vypuklo již v květnu 1803, a nevyhnutelně následovala opětovná ztráta nedávno znovunabytých kolonií. Zpětně nahlédnuto si mohl Bonaparte dnešní výčitky "obnovením otroctví" ušetřit, protože ze situace v následujících letech opět těžil jeho úhlavní protivník.

Koncem března roku 1807 vydává Parlament Spojeného království svůj Abolition of the Slave Trade Act, zákon, jímž zakazuje obchod s otroky na území Britského impéria. Jde přesně "jen" o to, co je v nadpisu napsáno: zrušení obchodu s otroky, nikoli zrušení otroctví v britských koloniích, které zůstávalo legální až do roku 1833. Mezi roky 1791 a 1807 převezly lodě pod britskou vlajkou přes Atlantik bezmála 700 tisíc otroků, od vyhlášení zákona tento obchod s lidmi ustal. Pokud by za vyhlášením zákona hledal někdo nástroj, jímž chtěla Velká Británie snad poškodit svého sílícího rivala, tedy Spojené státy, mýlil by se. Spojené státy přijaly zákon zakazující import otroků již 2. března 1807. Přijetím těchto zákonů a následným britským diplomatickým tlakem zanikl také poslední velký trh s otroky v Zanzibaru (tento detail zde nebudeme dále rozvádět, jen poznamenáme, že zájem "nezápadních" otrokářů na výnosech z obchodu s lidmi a jejich nezastupitelná role jsou elementem v aktuálních diskusích  o tvrzené dědičné vině světové bílé populace podceňovaným až nepřítomným).

Mezitím se jeho císařské veličenstvo Napoleon ráčilo po zářivém nástupu v letech 1805-1809 dopouštět více a více chybných politických, strategických i taktických rozhodnutí, které je přivedly až do vyhnanství na ostrově Elba. A se skončeným nepřátelstvím a návratem Bourbonů na pařížský trůn byly Velkou Británií Francii vráceny také její bývalé kolonie, především Guadeloupe, Martinik, Francouzská Guyana (některé si ovšem vítězové jménem spravedlnosti ponechali). Vráceny byly v takovém stavu, v jakém je udržovali Angličané, a v letech 1802-1803 nařídil udržet také Napoleon, tedy včetně ustaveného otroctví.

Chyb se ovšem záhy začali dopouštět také Bourboni a jejich spojenci. Napoleon využil příležitosti, vrátil se do Francie, vrátil se do Paříže a znovu uchopil moc, a paradoxně snáze, než při svém prvním napínavém převratu v roce 1799. Do paláce Tuileries se vrátil hlavní branou v devět hodin večer 20. března 1815. Záhy ustavuje novou vládu. A jen o devět dní později vydává císařský dekret, jímž zakazuje na území Francie a jejích kolonií obchod s otroky. Trestem za porušení zákazu je konfiskace lodi. Mj. tím vyhovuje společné deklaraci učiněné zástupci vítězných mocností a Francie během Vídeňského kongresu 8. února téhož roku.

Jeden takový dobrý skutek ovšem nestačí, evropské mocnosti s Napoleonem o ničem nejednají, vyhlašují mu válku. Než se jim podaří soustředit všechny síly, Napoleon je předchází, útočí proti britským a pruským armádám v Belgii a po sérii dodnes živě diskutovaných chyb je definitivně 18. června 1815 poražen u Waterloo, 22. června podruhé abdikuje, a je vyhoštěn na Svatou Helenu. Ludvík XVIII. se vrací do Tuileries, a jednou z prvních věcí, které učiní, je anulování platnosti všech Napoleonem od března do června vydaných dekretů. Včetně, ouha, dekretu z 29. března 1815, čímž se obchod s otroky stává opět legálním.

Šlo spíše o nezamýšlený důsledek prudkosti změn. Bourbonská Francie se k zákazu obchodu s lidmi přihlásila již ve Vídni. Nicméně trvalo rok a půl, než nový starý režim vydal svou variantu zákazu formou královské ordonance z 8. ledna 1817. Nepříliš dokonalou - zakazovala import otroků do francouzských kolonií, nikoli však jejich vypravení z francouzských přístavů. Bude upřesněna zákony z let 1818, 1827 a 1831, a otroctví jako takové bude na francouzském území zakázáno až v roce 1848. Dodejme, že není vše černo-bílé, a tedy ani kolonialismus: dobytí Alžírska mezi roky 1830 a 1847 ukončilo jinou formu obchodu s otroky, a sice osmanské/arabské obchodování s otroky evropského původu. 

Pokud bychom chtěli věc vyrvat z jejího kontextu, Napoleonova porážka u Waterloo fakticky znamenala opětovnou legalizaci obchodu s otroky ve francouzských koloniích. Být sloupem vztyčeným v Calais na paměť návratu Ludvíka XVIII. do Francie, bál bych se, že budu bojovníky proti dávným příkořím v pase zlomen. Žijeme ve zvláštní době.

Zdroj: francearchives.fr; Collection complète des lois, décrets, ordonnances, réglemens, avis du Conseil-d'Etat, Svazek 19