Autor fotografie: Georg Bleibtreu|Popisek: Napoleon v bitvě u Waterloo
Některá česká média převzala nedávno zprávu o „novém“ pohledu na důvody Napoleonovy porážky v bitvě u Waterloo, která proběhla 18. června 1815, a v níž vévoda Wellington v čele britské armády a maršál Blücher v čele armády pruské rozhodli o osudu Napoleonova stodenního císařství. V Indonésii vybuchla dvě měsíce před bitvou sopka Tambora, a obrovský mrak popílku v atmosféře ovlivnil celosvětové klima, v Belgii nadprůměrně pršelo, v roce 1816 byla zima a neúroda. Což není objevem poslední doby, snad kromě rychlosti, s níž mohl výbuch na opačném konci světa zasáhnout do dění v Evropě. Média citují Dr. Matthew Genge, geologa z Královské univerzity v Londýně. A ten ve svém vyjádření odkázal na Bídníky Victora Huga. Poznávat vojenské dějiny skrz jakkoli literárně hodnotné románové příběhy je přirozeně… ošemetné.
Victor Hugo o Waterloo mj. píše:
„Kdyby v noci ze 17. na 18. červen 1815 nebylo pršelo, byla by bývala budoucnost Evropy jiná. O několik kapek víc nebo méně nachýlilo Napoleona k pádu. K tomu, aby se Waterloo stalo zakončením Slavkova, potřebovala prozřetelnost jen trochu deště, a mrak, který přeletěl po nebi v roční době, kdy obyčejně bývá jasno, stačil, aby se změnil svět.
Bitva u Waterloo mohla začít teprve v půl dvanácté, a to umožnilo Bucherovi dorazit včas. Proč? Protože půda byla rozmoklá. Bylo nutno vyčkat, až trochu vyschne, aby dělostřelectvo bylo schopné pohybu.
Napoleon byl původně dělostřeleckým důstojníkem a bylo to na jeho počínání patrno. Tento zázračný vojevůdce – a v tom byl celý on – ve zprávě direktoriu o Abukiru řekl: Leckterá z našich kulí zabila šest vojáků. Všechny jeho bitevní plány byly založeny na dělových koulích. Dělová palba soustředěná na určitý bod byla klíčem k jeho vítězství. Strategii nepřátelského generála považoval za pevnost a snažil se ji prolomit. Slabé místo zasypával deštěm kulí; dělem zauzloval i rozuzloval bitvy. Střelba byla důležitou složkou jeho geniality. Trhat čtverce, rozbíjet pluky, prolamovat řady, rozprášit vojska znamenalo jen drtit, drtit, drtit bez ustání, a tu strašnou práci svěřoval dělovým koulím. Byl to strašlivý postup, který ve spojení s genialitou zajišťoval zádumčivému válečníku nepřemožitelnost.
Také 18. června 1815 počítal s dělostřelectvem, protože ho měl víc než protivník. Wellington měl jen sto devětapadesát děl; Napoleon jich měl dvě stě čtyřicet.
Kdyby půda, po níž by byla děla mohla přejíždět, byla suchá, byl by boj začal v šest hodin ráno. Bitva mohla být vyhrána a skončena ve dvě, tři hodiny před nečekaným příchodem Prušáků.“
Dr. Genge tedy spojil výbuch sopky, déšť ze 17. a 18. června 1815, a pomocí tvrzení romantického romanopisce dokládá, že za Napoleonovu porážku může výbuch Tambory. Protože pro rozmoklý terén přece nemohlo manévrovat dělostřelectvo. Čekalo se tedy, až terén vyschne. A Prusové to potom stihli právě včas.
Déšť a bláto nejsou zpravidla příjemné okolnosti. Ale kořeny a příčiny Napoleonovy porážky jsou zcela jiné, opřené o chybná rozhodnutí motivovaná přeceněním vlastních sil a dosavadních výsledků a naprostým podceněním protivníků. Napoleon neútočil ráno nebo dopoledne 18. června ne kvůli stavu terénu, ale protože nevěřil, že Wellington neustupuje a neustoupí, že bude držet svou pozici. Napoleon neměl soustředěnou celou svou armádu, a v průběhu noci bitvu, s níž nepočítal, nepřipravoval, terén nestudoval, bitevní plán nekoncipoval. Armáda měla podle jeho představ druhý pokračovat v pochodu a pronásledovat ustupujícího nepřítele, který neměl dost sil, aby se jí postavil, protože byl již 16. června zbaven podpory svého spojence: poražených Prusů.
Za těmi Napoleon vyslal sbory pod velením maršála Grouchyho, čímž v důsledku porušil jeden ze svých vlastních válečných principů: „Operovat v od sebe vzdálených směrech a bez komunikací je chybou, která zpravidla vede k další. Detašovaná kolona má rozkazy jen pro první den. Její operace pro druhý den závisejí na tom, co se přihodilo hlavní koloně: podle okolností pak bude detašovaná kolona buď ztrácet čas čekáním na rozkazy, nebo jednat podle náhody. Je tedy třeba přijmout za zásadu, že armáda musí vždy držet své kolony spojené způsobem, aby mezi ně nemohl nepřítel proniknout. Pokud se od této zásady z libovolného důvodu odkloníme, je třeba aby byly detašované sbory ve svých operacích nezávislé; je třeba, aby směřovaly k danému bodu, na němž se mají spojit. Musejí pochodovat bez váhání a bez dalších rozkazů. A konečně: je třeba, aby byly tyto sbory co možná nejméně vystaveny riziku, že budou izolovaně napadeny.“
A jednou z dílčích podstatných otázek týkajících se případného zahájení bitvy již v ranních nebo dopoledních hodinách je to, kde se v průběhu dopoledne ve skutečnosti pohyboval 6. armádní sbor. Legendární příběhy o bitvě, vycházející z Napoleonova postupně se vyvíjejícího popisu dějů, jej stavějí do zálohy za pravé křídlo 2. armádního sboru již od počátku bitvy. Tam však 6. sbor velmi pravděpodobně nestál a stát nemohl.
Problém rozmoklého terénu lze v zásadě zredukovat do otázky formování tzv. velké baterie. Tedy baterie tvořené především záložním dělostřelectvem, dostupnými 12liberními kusy, jejichž koncentrovanou palbou hodlal Napoleon, tak jako v minulosti v jiných bitvách, narušit protivníkovu formaci, demoralizovat jeho vojáky, a připravit své pěchotě podmínky k proražení protivníkovy linie.
Feu d'enfer, pekelná palba, tomu říkal (jak zaznělo ve filmu Gettysburg, kde se generálové Lee, Longstreet a Picket pokusili o příbuzný manévr, s příbuzným výsledkem). I kdybychom připustili, že ke zdržení vlivem terénu mohlo dojít (mohlo – pohyb dělostřelectva v obtížném terénu je obtížný), nic to nezmění na faktu, že velká baterie byla zformována v nepříliš účinné vzdálenosti od hlavní britské linie, která byla nadto vhodně krytá terénem v důsledku britské taktiky odvráceného svahu (reverse slope), kterou Goddams (jak Francouzi Britům přezdívali) poráželi a poráželi a poráželi Frogs (žáby) na Pyrenejském poloostrově. Čili včasné rozmístění baterie by vedlo leda k tomu, že by dělostřelectvo dříve spotřebovalo svou munici. Ne k tomu, že by mělo možnost delší dobu zpracovávat nepřítele. Postavit velkou baterii blíže bylo prakticky vyloučeno: její formování by probíhalo v těsném dotyku s protivníkovou lehkou pěchotou a pod palbou jeho dělostřelectva. Bojiště u Waterloo dává v tomto ohledu výhody obránci, a proto si je Wellington také vybral. Ostatně i kdyby francouzská pěchota zajistila dělostřelectvu čas a protor pro rozvinutí v účinném dostřelu, terénem krytá britská pěchota by tím neutrpěla o nic více. Většina francouzských projektylů by nevyhnutelně její formace neškodně přelétávala.
A především: střílet se začalo někdy kolem půl dvanácté. Zformovat 50 nebo 70 tisíc mužů není otázkou hodiny; zejména pokud nejsme z předchozího dne připraveni a teprve ráno se seznamujeme se situací a vydáváme rozkazy o tom, kdo má kam nastoupit a co bude jeho cílem. Mohla bitva začít v deset? V devět? Za těchto okolností těžko. Nebyl to Napoleon, kdo před bitvou přesvědčoval zbrklého Neye o tom, že Wellington neustoupí. Byl to Ney, kdo musel ráno Napoleona přesvědčit, že Wellington drží svou pozici a bude třeba svést bitvu. Píše-li Victor Hugo, že by bez deště bitva mohla začít v šest hodin ráno, musela by být Napoleonova Severní armáda k bitvě zformována dávno před rozbřeskem a musel by existovat bitevní plán. Neexistoval. Vznikl až dopoledne. A ačkoli Hugo píše: „Jeho bitevní plán byl, jak všichni uznávají, mistrovským dílem,“ všichni jej dnes rozhodně za mistrovské dílo nepovažují. A to nejen proto, že se Napoleon neorientoval v prostoru a špatně četl mapu (ano, opravdu).
Je obtížné si představit důvody, pro něž by útok d'Erlonova 1. sboru měl v dopoledních hodinách uspět lépe, než jak dopadl v brzkých odpoledních hodinách. Francouzský 1. a 2. sbor se postupně vysilovaly, jeden útokem proti Wellingtonovu levému křídlu a farmě La Haye Sainte, druhý zbytečnou (ne)snahou dobýt Hougoumont, o jehož existenci nemělo francouzské velení žádné informace. A mohl být 6. sbor nasazen již dopoledne, aby podpořil sbor d‘Erlonův? Pravděpodobně nemohl, ostatně: nebyl schopen ho podpořit ani brzy odpoledne. A Prusové by beztak kolem třetí hodiny na bojiště dorazili. Byli by Francouzi po celodenním působení proti tenké červené linii odpočatější? Těžko. Coby-kdyby v dějinách neplatí. Ve vojenských dějinách je však nezbytné se reálnými alternativami zabývat, protože bez nich nelze hodnotit vojevůdci přijatá opatření, abychom tak řekli.
Počasí válku ovlivňuje, a zpravidla zásadně. Zde však před ním stojí celá řada jiných a závažnějších důvodů, a nade všemi pak otázka, jestli vůbec v takové "bataille ordinaire" (tj. čelním střetu rovnocenných sil) mohl Napoleon doufat v něco více než Pyrrhovo vítězství - které by jeho strategickou situaci ničím nevyřešilo. Napoleon potřeboval další Slavkov, další Austerlitz. Takového vítězství ale nelze dosáhnout čelními útoky proti dobře postavené a připravené pěchotě.
Příběh spojující porážku u Waterloo a indonézskou sopku tak lze celkem směle přičíst k dalším příběhům, které mají společného jmenovatele ve snaze vyvinit Napoleona z jeho poslední porážky. Motivaci zdůrazňovat objektivní a nezaviněné příčiny mají obě strany. Spojenecká proto, že čím brilantnější je poražený nepřítel, tím zářivější je přece její vítězství. Napoleon si Waterloo prohrál špatnou přípravou a špatným plánem. A ani s dobrou přípravou a dobrým plánem by to neměl vůbec snadné. Déšť-nedéšť, sopka-nesopka.
"They came on in the same old way, and we saw them off in the same old way," Wellingtonův lakonický výrok ("Přišli po svém stejném starém způsobu, a my jsme je po svém starém způsobu odrazili.") vystihuje situaci britské armády lépe než teatrální "Give me night, or give me Blucher,", "Dej mi noc, nebo mi dej Blüchera." Pruský příchod "jen" změnil (velmi) úspěšně vedenou obrannou bitvu v bitvu, která na místě rozhodla válku.
Zásadní moderní pohled na klasický příběh bitvy vnáší belgický badatel Bernard Coppens. Není první, nebude poslední. Jeho přístup nespočívá v podání alternativního příběhu bitvy, ale ve zpochybnění dosavadních zažitých výkladů pokládáním důležitých otázek na základě rozporů, jež v sobě jednotlivé a postupně se vyvíjející „oficiální“ příběhy bitvy skrývají, a jejich porovnáním s prameny. Všechny tyto výklady, včetně pasáží z Hugových Bídníků, jsou postavené na Napoleonových verzích sestavovaných na Svaté Heleně, a především na té poslední, mistrovsky vybroušené. Kromě webu www.1789-1815.com se s nimi můžete seznámit v této anotaci věnované Coppensově knize Waterloo: Lži. V češtině se jim věnoval nedávno také Jiří Kovařík ve svém dvoudílném Waterloo (díl 1, díl 2).