V článku věnovaném palbě jsme se skepticky vyjádřili na adresu bodáku, bajonetu, možností bodákového útoku v podmínkách válečného střetnutí a polní bitvy 18. a přelomu 18. a 19. století. Řekli jsme, že zdaleka rozhodující roli hrála palba pěchoty, že bodákové útoky byly relativně vzácné a ještě vzácnější ty, které končily bojem muže proti muži. Neboť napadený měl zpravidla možnost, pokud útok neodrazil palbou, pozici vyklidit, ustoupit. V důsledku je pak vrchním chirurgem Dominiquem Larreyem konstatován poměr zranění způsobených palbou v bezmála polovině případů, zatímco bajonet měl mít na svědomí pouhá dvě procenta. Původně bylo naším záměrem věnovat se na tomto místě dnes boji pěchoty proti jezdectvu. Bude však užitečnější pojednat předně o pěchotním bajonetu, a teprve s lepší představou o jeho možnostech se pak postavit kavalerii.
Řekli jsme také, že zavedení bajonetu vytlačilo definitivně z evropských armád pikenýry jako nejspolehlivější obranu pěchoty proti jezdectvu, jakkoli ve skutečnosti nebyla puška s bajonetem s píkou v žádném ohledu srovnatelná. Je výrazně kratší. Bodáku je přirozeně věnováno významné heslo mj. ve výborné Encyklopedii zbraní a zbroje Leonida Křížka a Zdirada Čecha. Zátkové bodáky se objevují koncem 16. století, a slouží k lovu. Vojenské využití nacházejí snad o půl století později, a teprve koncem 17. století jsou zkonstruovány první tulejové, nasazené na hlaveň objímkou, nikoli do hlavně, a nebránící palbě. Jejich rozšíření vede u pěchoty ke zmíněnému zrušení pikenýrských oddílů. Leonid Křížek je kromě jiného zdatným v umění šermu bodákem. A právě otázce šermu či spíše boje bodákem se chceme dnes věnovat. Ve zvoleném období přelomu 18. a 19. století, během koaličních válek, válek francouzské revoluce a válek napoleonských. Přičemž nevyhnutelně vyjdeme z vývoje problému v průběhu 18. století.
A začneme sdělením, které asi většinu čtenářů překvapí. Boj bajonetem, natož šerm bajonetem, armády této doby necvičily. Budeme ještě přísnější než Leonid, který ve své encyklopedii píše, že „vojáci, kteří se dostali do boje muže proti muži, málokdy dodržovali elegantní choreografii šermířských mistrů.“ Oni jednak žádné šermířské mistry šermu bodákem neměli příležitost poznat, jednak pro žádnou elegantní choreografii neměli v podmínkách polní srážky v sevřeném tvaru mnoho prostoru. A nebudeme souhlasit s tvrzením, že „výcvik v šermu bodákem byl v některých armádách běžnější než nácvik mířené palby,“ protože, alespoň v období, jemuž se věnujeme, jistě nebyl – a v obdobích pozdějších, kdy již bojištím vládly pěchotní zbraně s drážkovaným vývrtem hlavně schopné zasahovat na několik stovek metrů, tím spíše ne. Na druhou stranu vlastnosti modernějších zbraní přinesly změny v taktice pěchoty, která byla stále častěji nasazována mimo sevřené formace, čímž získával pěšák prostor, a určité ponětí o správném a účinném zacházení se svou druhou zbraní mu bylo užitečné.
Tvrzení o absenci výcviku šermu a dokonce boje bodákem pro většinu 18. století můžeme snadno doložit citováním odstavce z jednoho ze stěžejních děl o principech taktiky, Essai général de la tactique, Obecného pojednání o taktice, z pera hraběte Guiberta (1743–1790), vydaného poprvé v roce 1772 v Londýně. První vydání snadno najdete v digitální knihovně Francouzské národní knihovny gallica.bnf.fr, a najdete i pozdější vydání, včetně toho z roku 1803, v němž vdova po autorovi s pýchou a právem sděluje, že jde o dílo, jež s sebou Bonaparte vozil v taženích, a dílo, o němž prohlásil, že je vhodné k vzdělávání velkých generálů.
V úvodu první kapitoly prvního dílu, věnované taktice pěchoty, Guibert píše: „Nemohu si zde odpustit poznámku, jak moc mi přijde puška, s nasazeným bajonetem, účinnější zbraní než byly zbraně našich předků. Bylo by dobré naučit se nějakému způsobu šermu, zacházení s touto zbraní, jak ji zkřížit, jak si ji nenechat vzít, atd. Budu mít příležitost se k tomu později vrátit.“ Patrně neměl, případně na tento nápad při psaní obsáhlých pasáží o palbách a manévrech pěchoty obecně zapomněl, nebo se utvrdil v názoru, že by to sice bylo dobré, ale příliš náročné a složité. V každém případě tuto otázku dále nerozvinul, a nedospěla tudíž ani do stádia nějakého užšího teoretického pojednání.
Podstatné na oné větě o nějakém způsobu šermu je mj. to, že celkem přesvědčivě dokládá neexistenci podobného výcviku v době vydání práce, a tedy i do té doby. Podobnou myšlenku napíše do svého pojednání O lehkých jednotkách aneb postřehy o organizaci, výcviku a taktice lehké pěchoty a jezdectva v roce 1817 hrabě de la Roche Aymon (1772–1849): „Bajonet může nabídnout určitý způsob šermu, jehož by bylo vojákovi velmi důležité se naučit. Učili bychom ho, jak musí v bodákovém útoku odrazit zbraň svého protivníka, ať už při bodu, nebo při krytí úderu, který by byl veden na něho. Z takového výcviku by vzešla nová výhoda, a to ta, jež by umožnila jednoznačně určit nejvýhodnější způsob napřažení bajonetu.“
O generaci mladší než Guibert, hrabě de la Roche Aymon se narodil v roce, kdy Guibert vydává poprvé svůj Esej. A po dalších 45 letech, a po všech nepřímých i přímých zkušenostech z americké války za nezávislost, válek revolučních a napoleonských, v dalším pojednání o taktice píše prakticky totéž, co jeho předchůdce. Opět v podmiňovacím způsobu, opět nekonkrétně. Pan hrabě během revoluce emigroval, v roce 1794 vstoupil do služeb pruského krále, v roce 1802 byl majorem von Zietenových husarů, s nimiž bojoval proti Napoleonově armádě v roce 1806 u Jeny. Poté patřil s generály Scharnhorstem a Gneisenauem k reformátorům pruské armády a věnoval se změnám u lehkého jezdectva a u lehké pěchoty. Napoleon se jej v roce 1810 pokusil získat pro svou armádu, ale s ohledem na vývoj mezinárodní situace z toho sešlo a Roche Aymon byl v Prusku povýšen na generálmajora. Do francouzské armády se vrací za první restaurace v roce 1814, ale Napoleonova tažení do Belgie se přirozeně neúčastní.
Proč tato stručná životopisná odbočka. Protože dokládá, že ani pruská armáda oné doby žádné zacházení s bodákem necvičila. A protože dokládá také to, že ani lehká pěchota, zbraň, v níž měl z definice kolem sebe voják častěji dostatek prostoru pro elegantní choreografii šermířských mistrů, nic podobného neznala.
Zkušené vojáky to možná překvapuje. Armáda zavede zbraň, tulejový bajonet pro křesadlovou pušku, ale nevěnuje sto let žádnou pozornost zacházení s touto zbraní. Tedy jinak, než že vojáka učí bajonet nasadit, bajonet sejmout, a postavit se do základního postoje s napřaženým bajonetem, šermíři by řekli do střehu, ale ke skutečnému postoji v šermu má tato pozice daleko. Nejen ve Francii kompletní série výcvikových předpisů pěchoty o bajonetech neříká od počátku 18. století až do 20.–30 . let 19. století nic jiného než právě tyto tři věci, jako francouzský předpis z 1. srpna roku 1791, ve Škole vojáka, 2. části:
psali jsme: Napoleonský voják při střelbě před nepřítelem neklečel
Remettez ═ LA BAÏONETTE (bajonet sejmout). Jedna doba a tři pohyby. První pohyb, odst. 125. Spustit zbraň protažením levé ruky, uchopit ji současně těsně nad první objímkou pravou rukou, jako při prvním pohybu k noze zbraň. Druhý pohyb, odst. 126. Spustit zbraň pravou rukou podél levého stehna, uchopit ji levou rukou nad pravou. Zaujmout tak postoj druhého pohybu zbraň doleva (l’arme à gauche), ale bez umístění pravé paty před přezku levé nohy. Sejmout bajonet pravou rukou, uložit jej do pochvy a nechat pravou ruku u objímky. Třetí pohyb, odst. 127. Zvednout zbraň levou rukou, uchopit ji za krk pažby pravou rukou a dát ji na rameno.
Baïonette ═ AU CANON (bajonet nasadit). Jedna doba a tři pohyby. První pohyb, odst. 132. Jako první pohyb u sejmutí bajonetu (odst. 125). Druhý pohyb, odst. 133. Jako druhý pohyb sejmutí bajonetu (odst. 126), ale druhá ruka uchopí objímku bajonetu, jak bylo popsáno v prohlídce zbraní (odst. 103), vyjmout jej z pochvy a přenést jej rázně na ústí hlavně. Nechat pravou ruku na rameni bajonetu. Třetí pohyb. Odst. 134. Dát zbraň na rameno, jak bylo popsáno pro třetí pohyb sejmutí bajonetu (odst. 127).
Croisez ═ LA BAÏONETTE (bajonet zkřiž). Jedna doba a dva pohyby. První pohyb, odst. 135. Jako u prvního pohybu nabíjení (odst. 58), uchopit zbraň dva palce (5,4 cm) pod kohoutem. Druhý pohyb, odst. 136. Položit zbraň pravou rukou do levé, která ji uchopí trochu před první objímkou, hlavní vzhůru. Loket u těla, pravá ruka přitištěná na pravý bok, špička bajonetu ve výšce očí. Muži druhého a třetího řadu budou dávat pozor, aby se špičky jejich bajonetů nedotkly mužů před nimi.
A to je vše. Ani následující ordonance ze 4. března 1831 ještě o výcviku boje či šermu bajonetem nehovoří; tou dobou však již existuje v Evropě, i ve Francii, řada detailních pojednání ve formě výcvikových instrukcí, které jsou do armád zaváděny. Nám asi nejbližší může být Nauka podająca sposoby bicia się na bagnety, vydaná ve Varšavě v roce 1827. Má 353 stran a je doprovozena řadou schémat a ilustrací, a ona a podobné texty jsou přesně tím, o čem mluvili v roce 1772 hrabě Guibert a v roce 1817 hrabě de la Roche Aymon. A není předmětem našeho zájmu, jsou-li jím revoluční a napoleonské války.
Nejen mezi dnešními napoleonskými vojáky jde o téma dlouhé roky živě diskutované. Důvodem je jednak v minulém článku o palbě zmíněný vliv populární literatury, která v mnoha případech staví z jakési literární tradice a nepochopení věci bodákový útok nad palbu. Jednak přirozený zájem o krásné staré zbraně a o způsoby, jimiž se s nimi zacházelo. Je asi mírným zklamáním, že role bajonetu nebyla navzdory rčením o hloupých kulkách významnější. Ona významná byla; je však třeba se na ni dívat s nadhledem a podle situace. Boj bajonetem byl bojem bez pravidel. Jakýkoli výcvik v něm by byl v podmínkách té doby a pro podmínky, jimž byl voják vystaven v bitvě, ztrátou času. Smysl takový výcvik snad mohl mít v době míru, a v profesionální armádě. Masové armády odvedenců, jejichž ročníky bylo třeba v krátkém čase naučit nejpotřebnější, postrádaly čas na podobné kratochvíle. To nejpotřebnější vyjadřují slova generála Fririona, jednoho z generálních inspektorů pěchoty: „Pochodovat vedle svého souseda, otáčet doprava a doleva, nabít svou pušku a střílet.“ Generála bajonet pranic nezajímá. A zmíněná 2 % zranění způsobená bajonetem mu dávají nepřímo zapravdu. K čemu by bylo dobré cvičení se zbraní, která přijde ke slovu jen velmi vzácně; a zpravidla v situacích, v nichž o výsledku rozhoduje mnoho jiných faktorů: početní stavy, únava, elán, odhodlání, inspirace. Bojuje se kromě bodáků a pažby vším a jakkoli. A také nenarazíte na paměti či třeba hlášení z bitvy, které by tvrdilo, že ten a ten slavný pluk dosáhl oslnivého úspěchu ve svém příkladně vedeném bodákovém útoku… tím, že byli jeho chrabří vojáci pečlivě při výcviku vedeni šermířskými mistry a jejich umění dalece překonávalo nešikovné protivníky. Ne. Stále znovu: elán, rozhodnost, vhodný směr, početní převaha, překvapení, statečnost samozřejmě. Ale správný střeh a přesné pohyby při vykrývání protivníkových výpadů nikoli. Těžko říci, zda se někdo setkal s tvrzením na způsob: „a v té chvíli lepší výcvik v zacházení se zbraní převážil, a ti je hnali.“ U jezdectva ano. U pěchoty, pokud jde o bajonet, nikoli. Na tomto místě se rovněž můžeme vypořádat s pěchotními šavlemi, tesáky, případně kordíky: to nebyly, v době křesadlových pušek, zbraně polních bitev. A zpět k bajonetům.
Zmínili jsme polskou Nauku z roku 1827. Pravdou je, že v diskusích na téma bodáků a zacházení s nimi zaznívají zajímavé příklady i ranější; případně zmínky výroků účastníků koaličních válek, které teoretickou možnost, že se přecejen zacházení s bajonetem cvičilo, nevylučují. Několik si jich uvedeme, a všechny je předem odmítneme, dílem jako pouhé, jakkoli krásné, teorie, které nebyly uvedeny do praxe armád naší doby. Dílem jako dobou, v níž pamětník píše své paměti, ovlivněné a velmi vágní zmínky, které tváří v tvář výše uvedeným argumentům nemohou obstát.
Jednou z takových zajímavých zmínek je zřizování šermířských sálů při plucích francouzské armády podle kapitoly VI předpisu o vnitřní službě pěchoty z roku 1792. Že by to tedy znamenalo výcvik v šermu, výcvik v šermu bajonetem? Hodiny šermu v nich zájemcům dávali šermířští mistři, nezřídka z řad bubeníků. Nešlo o šerm bajonetem, ale fleretem, kordíkem či šavlí. A šlo o sportovní a společenské vyžití, a předpisem nezamýšlenou přípravu pro populární duely. Nešlo o vojenský výcvik batalionů ve službě, ale o individuální výcvik mimo službu. Stejná kapitola předpisu zřizuje sály taneční.
Rafinovaným argumentem podporujícím tezi, že armády napoleonských válek cvičily boj bajonetem, je následující úryvek z Vojenských vzpomínek generála vévody Fézensaca (1784–1867): „Pluk byl zřídkakdy spojen, aby manévroval v linii; provedlo se několik vojenských procházek, jež nebyly než obyčejným pochodem, malou denní etapou. Několik střeleb na terč, bez jakékoli metody, žádná škola tirajérů, žádný šerm bajonetem, žádný šermířský sál. Ani jednou nikoho nenapadlo, že bychom se pokusili postavit polní opevnění.“
Popisuje zde realitu výcviku v táborech Armády oceánského pobřeží, která se dle patrně stále oficiální verze dějin, jistě té nejznámější, připravovala na invazi do Anglie v letech 1803–1805, a která následně pochodovala Evropou a zvítězila u Slavkova. Onen výcvik byl u různých sborů různý, a Fézensac není ani zdaleka jediný, kdo jej popisuje kriticky. Pro nás je dnes ovšem podstatná jeho zmínka neexistence šermu bajonetem. Ta se snad zdá potvrzovat naše tvrzení. Proč to však pan generál zmiňuje? Neznamená to snad, že jindy, dříve, později, nebo jinde byl ve francouzské armádě šerm bajonetem běžný, a v táborech na pobřeží oceánu byl z nedůslednosti a lenosti velitelů opomíjen? Fézensacovy Souvenirs militaires byly publikovány v roce 1870; a on sám sloužil i po napoleonských válkách. Není odvážné tvrdit, že touto větou nesrovnává situaci Napoleonovy armády v letech 1803–1805 s jinými roky napoleonské epochy, ale s dobou výrazně mladší – kdy se již šerm bajonetem cvičil.
V Británii nebyla situace jiná, ale v roce 1805 se tam objevil zajímavý a vojensky řešený systém sestavený kapitánem v.v. Anthony Gordonem: Treatise on the science of defence for the sword, bayonet, and pike, on close action. Svou formou předznamenal podobné texty z 20. let; ale neexistuje doklad ani důvod se domnívat, že byl přijat a aplikován v britské armádě již v době své první publikace. Že měl vliv na další vývoj věci, je nepochybné. Boj ani šerm bodákem se v 18. a na počátku 19. století v armádách necvičil. Jako jedna z prvních takový výcvik zavedla hannoverská armáda v roce 1825, a to podle systému sestaveného saským kapitánem von Selmitz, jak o tom přinesl zprávu časopis Spectateur militaire.
Jak bodákový útok probíhal? V závěru článku o palbách jsme zmínili výrazy tenká a hluboká sestava. Tenkou sestavou je přirozeně míněna linie, v naší době ve třech nebo dvou řadech, která umožňuje vést palbu všech zbraní. Hlubokou sestavou je pak míněna kolona, jež se sestává z podjednotek batalionu řazených v určité vzdálenosti jedna za druhou. Kolona nemá palebnou sílu než své čelní podjednotky, tj. například osminy, čtvrtiny nebo třetiny stavu batalionu, podle formace; ale má výhodu pohyblivosti, neboť snáze prochází zúženými místy, snáze a nepoměrně rychleji mění směr, snáze udržuje při pochodu vyrovnanost řadů. Zároveň má nepříjemnou vlastnost, která již promlouvá do problematiky bodákových útoků: nabízí palbě velmi vhodný cíl, neboť mnoho řadů za sebou násobí pravděpodobnost zásahu a účinek, zejména dělostřelby. Proto je při bodákovém útoku proti nepříteli na určité pozici zásadní, aby nebyl předčasně odhalen záměr, aby nebyla kolona vystavena palbě po dobu delší než nezbytně nutnou, aby tudíž pochodovala co nejrychleji; a pochopitelně aby byla podpořena dělostřelectvem, lehkou pěchotou či demonstrativním manévrem jezdectva, jež zaměstnají protivníka a ztíží jeho reakci. Správně vedený bodákový útok s nadějí na úspěch zkušený nepřítel pozná; a pokud mu něco zásadního nevelí hájit danou pozici do krajnosti, například proto, že by ji musel záhy znovu dobývat, neboť je klíčem v plánu vrchního velitele, ustoupí a pokračuje v boji v nové situaci. Pokud dojde ke střetnutí, probíhá tak, jak jsme již naznačili.
psali jsme: Napoleon vstoupil do Moskvy aneb začátek konce slavné armády
V souvislosti s termíny tenká a hluboká sestava a na závěr ocitujeme velmi důležitou pasáž z Colinovy Pěchoty v 18. století, která vyvrací obecnou představu, že počet řadů nějakým významným způsobem promlouvá do síly, razance úderu, a ovlivňuje výsledek střetnutí. Ta pasáž se týká starověku; ale hovoříme-li o chladných zbraních, základní mechanika je stále stejná: „Epaminondas se snaží u Leuktry a u Mantineie prorazit poměrně tenkou linii Sparťanů pomocí hluboké kolony o padesáti řadech, „jako klounem válečné lodi“. Taková masa je však zbytečná, spartská falanga se svými osmi či deseti řady snadno Thébany, z nichž se zapojí jen první dva řady, zastaví.“
Předností kolony jako formace pro bodákový útok nejvhodnější není její „razance“ ve srovnání s tenkou (červenou) linií (červenou proto, že toto téma je velice živě debatováno ve srovnáních francouzské a britské pěchoty, a specificky v bitvě u Waterloo), ale schopnost manévru a dlouhého pochodu bez rizika, že by se rozpadla, například vlivem obtížnějšího terénu. Zadní řady, následující podjednotky jsou na čele bojujícím pramálo užitečnými a podporou. Nahrazují postupně ztráty a jistou vyšší hybnost na omezeném úseku kolona jistě má, a má také možnost reagovat na změnu situace prakticky v libovolném směru. Ale počet řadů není tím, co bodákový útok rozhodne, a pevně stojící linie, která vedla účinnou palbu, může velmi dobře nárazu odolat, zejména má-li možnost útočící kolonu napadnout z boku. Tomu se snaží útočník předcházet například stupňovitým uspořádáním útočících kolon, atd., ale to bychom se dostali už poněkud jinam.
Příště o jezdectvu, resp. o tom, jak mu dokázala pěchota vzdorovat.
Nepřehlédněte na Security magazínu: Survival - jak se chovat, abyste přežili v pustině nebo džungli? A kam se schovat před teroristickým útokem? S námi víte více
Autor: Jakub Samek, viceprezident Projektu Austerlitz