Bolševizace po gottwaldovsku. ,,Karlínští kluci" provedli na sjezdu KSČ puč a dali se plně do sovětských služeb

23. 03. 202016:30

Bolševizace po gottwaldovsku. ,,Karlínští kluci” provedli na sjezdu KSČ puč a dali se plně do sovětských služeb

foto: Creative Commons (CC0 1.0)/Klement Gottwald

V únoru 1929 proběhl V. sjezd KSČ, který měl v dějinách této strany zvlášť velký význam. Bolševizátoři v čele s Klementem Gottwaldem totiž provedli vnitrostranický puč a napříště se stali poslušnými vykonavateli směrnic Komunistické internacionály (Kominterny).

KSČ byla v první republice antisystémovým subjektem, který usiloval násilnými formami svrhnout legální ,,buržoazní" vládu a nastolit diktaturu proletariátu (rozuměj diktaturu KSČ). Tato strana měla v období první republiky relativně silnou podporu, její volební výsledky se pohybovaly kolem 10%, v roce 1925 skončila KSČ dokonce druhá na pásce. Nicméně po roce 1925 v období ,,kapitalistické stabilizace", jak to sami komunisté nazývali, přišlo období, se KSČ dostávala čím dál více do krize. Začala se postupně formovat opozice proti vedení tvořené Bohumilem Jílkem a Václavem Bolenem.

Opozici začali tvořit tzv. karlínští kluci v čele s mladým Klementem Gottwaldem, pozdějším ideologem Václavem Kopeckým, Jaromírem Dolanským, Janem Švermou či Josefem Guttmanem. Tato radikálně naladěná garnitura mladých komunistů podrobovala kritice vedení KSČ pro svou neakceschopnost, pasivitu a neschopnost jít mezi masy. Po krachu tzv. Rudého dne v roce 1928 kritika zvlášť zesílila a bylo jasné, že dvojice Bolen-Jílek, budou čelit na plánovaném sjezdu v únoru 1929 zdrcující kritice ze strany ,,karlínských kluků". To se také potvrdilo ve dnech 18.-23. února 1929, kdy V. sjezd na různých místech probíhal, aby nebyl rozehnán policií. Vnitrostranicky šlo ve sporu o to udržet určitou nezávislost strany, co se týče programu, nebo se bezvýhradně podřídit Kominterně.

Na sjezdu, který proběhl narychlo a o jeho konání neměli někteří členové stávajícího vedení informace, pak právě Gottwald zkritizoval stávající ,,oportunistické" vedení strany, na vrub mu přičetl neúspěch Rudého dne, pasivitu a neschopnost vést stranu. Intrikami se podařilo vyšachovat ze hry jak Bolena s Jílkem či odboráře Arna Haise a další funkcionáře strany, kteří byli již dále nepohodlnými. Gottwald, který vytyčil heslo od oportunistické pasivity k bolševické aktivitě, převzal otěže strany a v čele vydržel až do roku 1953. Cíl se gottwaldovcům podařil naplnit. Od roku 1929 se KSČ stala ,,vzorným" vykonavatelem směrnic z Moskvy. Do budoucna se měla znatelně i zúžit politika kompromisů a KSČ spíše představovala sektu než standardní stranu na politickém kolbišti.

Důsledky z vnitrostranického puče však byly pro KSČ alespoň navenek neblahé. Nastal masový odliv členstva a ze strany, která měla několik set tisíc členů jich tak posléze ,,zbylo" pouze kolem 40 000. V. sjezd měl svou dohru i na kulturní frontě. Skupina sedmi spisovatelů-komunistů, kterou například tvořil Vladislav Vančura, Jaroslav Seifert, Ivan Olbracht či S. K. Neumann na protest proti bolševizaci vystoupili z KSČ. Vypadalo to, že z KSČ se stane marginální síla, která bude schopná oslovovat stále menší vzorek voličstva.

To se však nestalo, v tomto ohledu bylo vodou na mlýn komunistům-bolševizátorům propuknutí velké hospodářské krize 1929, z níž plně těžili. Z KSČ se tedy nestal neškodný přívěsek politického systému první republiky, jak mnozí předpokládali, ale strana si dokázala postupně znovu získat relativně silnou podporu nejchudších vrstvev obyvatelstva i dělnictva.