Bombardér Heinkel He 111: Na pohled krásný, pro nepřítele smrtící. Nepostradatelný stroj pro klíčové operace

Jeden z nejlepších a také nejznámějších středních bombardérů své doby. Tak hodnotí nejen vojenští historikové bombardér Heinkel He 111, který nacistickému Německu prokázal velmi užitečné služby, o čemž nemůže být pochyb. Stal se symbolem bitvy o Británii v roce 1940, k jeho schopnostem a celkově pozitivnímu hodnocení dozajista přispěl i elegantní tvar.

Na novém bombardéru se začalo pracovat na počátku 30. let a ,,na starost" jej dostala mimořádně talentovaná dvojčata konstruktérů Siegfried Günter a Walter Günterovi. Bratři byli najati v roce 1931 pro firmu Heinkel a kromě bombardéru He 111 navrhli také stroje He 51 či He 70. Vzhledem k tomu, že Německo po první světové válce mělo zakázáno Versaillskou smlouvou mimo jiné i konstrukci bombardérů, tak se vývoj nového letounu odehrával skrytě, respektive pod pláštíkem vývoje jiného, dálkového dopravního letounu. Oficiálně tak vznikal civilní letoun, který však bylo možné modifikovat právě na střední bombardér.

V polovině 30. let byl ,,základní" vývoj stroje hotov a v únoru 1935 mohl vzlétnout první prototyp bombardéru. Jeho osádku tvořilo 5 lidí, jeho délka činila 16,6 m, rozpětí 22,6 m. Stroj poháněly dva 12válcové motory Jumo 211F-1, každý o výkonu 986 kW, bombardér mohl vyvinout rychlost až 400 km/h. Co se týče výzbroje, tu označují vojenští historikové kromě nižší rychlosti a obratnosti za slabinu He 111.

I když měl bombardér slušnou nosnost pum, slabost obranné výzbroje se ukázala při bitvě o Británii v roce 1940. Na druhé straně právě v klíčové bitvě o Británii se projevila důležitá vlastnost bombardérů He 111, a to schopnost vydržet těžké poškození v boji. Přesto se však projevila potřeba instalace těžší výzbroje a také potřeba doprovodných stíhaček Bf 109 a Bf 110, jestliže měly ztráty udržet na přijatelné úrovni. Také soustředění celé posádky do prosklené kabiny dělalo He 111 zranitelným při koncentrované palbě při čelním útoku.

Pokroky dosažené v červenci a srpnu 1940 byly ztraceny při změně strategie bombardování, zaměřené od 7. září 1940 na bombardování britských měst. Od té chvíle se od He 111 požadovalo strategické bombardování, něco na co nebyl zkonstruován.

Přesto He 111 měl dost velký potenciál ke způsobení velkých škod při ničení strategických cílů, jedním z příkladů bylo zničení továrny na výrobu letadel De Havilland Mosquito u Bristolu, provedené jednotkou Kampfgeschwader 55, 30. srpna 1940. O měsíc později, 26. září, Kampfgeschwader 55 zničila svými He 111 ve Woolstonu továrnu na výrobu stíhaček Supermarine Spitfire.

Kromě britské kampaně byly stroje He 111 nasazovány při mnoha dalších operacích. Již před bitvou o Británii se zúčastnily bombardéry invaze do Polska. Heinkely byly nasazeny během bitvy (nebo spíše masakru) u Bzury, kde účinně ,,zaúřadovaly" letecké útoky. Polské jednotky tak byly demoralizovány prakticky nepřetržitým bombardováním. Heinkely tvořily i součást francouzského tažení, respektive invaze do Belgie a Nizozemí. Ve vzduchu se setkaly se slabým spojeneckým odporem zejména nad zmíněnou Belgií a Nizozemím. Heinkely v květnu 1940 bombardovaly Rotterdam, kterému způsobily vážné materiální i lidské škody.

He 111 se zúčastnil rovněž balkánské kampaně, kdy se do hledáčku Německa dostalo Řecko a Jugoslávie. Bombardéry He 111 zasypaly v dubnu 1941 Bělehrad bombami. Nemalá účast těchto strojů byla také na východní frontě.

22. června 1941 začala operace Barbarossa, tedy německá invaze do Sovětského svazu. V té době stroje He 111 tvořily součást tří bombardovacích jednotek. Kampfgeschwader 53, pod velením letecké armády Luftflotte 2, byla přidělena k skupině armád Sever. Kampfgeschwader 27 pod velením Luftflotte 4, přidělené k skupině armád Střed a jednotka Kampfgeschwader 55, přidělena 5. leteckému sboru. Stejně jako v předešlých taženích měl He 111 poskytovat taktickou podporu německé armádě. O strategickém bombardování se uvažovalo jen málo.

Během bitvy o Atlantik a také ve Středozemním moři sloužil He 111 jako torpédový bombardér. V průběhu bitvy o Atlantik vytvořila Luftwaffe pro tento účel velitelství Fliegerführer Atlantik. Luftwaffe používala na jaře 1941 při útocích na obchodní lodě běžné pumy. To vyústilo k vysokým ztrátám na posádkách ale i na strojích He 111, protože útoky byly prováděny z malé výšky. Na konci dubna 1941 měla jednotka III./Kampfgeschwader 40 jen 8 z 32 původních posádek a musela být stažena z bojů.

Velké vytížení v mnoha operacích ustává rokem 1943, kdy se nasazení strojů He 111 postupně snižovalo. Příčinou bylo nasazování silnějších bombardérů - Ju 88 a Do 217 a He 111 tak ustupoval spíše do pozadí. Nicméně za zmínku jistě stojí, že ke konci války se některé verze He 111 staly nosičem raket V-1, které měly být vypuštěny na Londýn jako pomsta za bombardování německých měst.

He 111 můžeme i přes jeho nedostatky hodnotit jako kvalitní a do roku 1943 velmi vytěžovaný letoun. O jeho kvalitách svědčí i fakt, že se ho vyrobilo kolem 7 tisíc kusů v řadě verzí. Výroba stroje skončila v roce 1944. O bombardér projevila zájem řada dalších států, a tak se jeho provozovateli stalo například Československo (jako LB-77), dále Čína, Maďarsko, Slovensko, Rumunsko, Turecko nebo Španělsko.

 

 Zdroj: history.com, Wiipedia

Tagy