foto: Wikipedia, volné dílo/bombardér Martin B-10
Pokud bychom měli hovořit o letounu, který znamenal revoluci v konstrukci bombardérů, volba by zřejmě padla na americký Martin B-10. Nicméně i tento na svou dobu ,,revoluční" bombardér začal poměrně rychle zastarávat.
Americký letoun B-10 znamenal v konstrukci bombardérů skutečnou revolucí, stal se totoiž prvním celokovovým jednoplošným bombardérem ve výzbroji amerického letectva. Jistého pokroku zaznamenal i z hlediska komfortu posádky, ta byla zcela kryta před nepřízněmi počasí. Ve výbavě letounu nechyběla otočnoá střelecká věž pro obranu před nepřátelskými stíhačkami, zatahovací podvozek nebo plně kapotované motory. Na rozdíl od konkurenčních strojů, byl navíc B-10 poměrně rychlý.
Vývoj tohoto stroje začal ve třicátých letech pod vedením šéfkonstruktéra Peyton M. Magrudera. Práce na novém letounu však zprvu začaly jako soukromá iniciativa firmy Glenn L. Martin Company pod označením Martin Model 123. Počítalo se původně s tím, že posádka bude čtyřčlenná, stroj měl mít hluboký trup s pumovnicí a zatahovací podvozek. Prototyp ještě neměl původně kryté prostory pro posádku. První let se uskutečnil v únoru 1932 a do služby byl bombardér zařazen v listopadu 1934.
Délka stroje činila 13,6 m, rozpětí 21,5 m. Pohon zajišťovaly dva vzduchem chlazené, přeplňované hvězdicové devítiválce Wright R-1820-33 Cyclone o výkonu 578 kW. Maximální rychlost stroje činila 343 km/h, dostup 7 380 m a dolet 1 996 km. Výzbroj tvořily tři kulomety Browning ráže 7,62 mm a stroj mohl nést přes 1 000 kg pum. Jak se později ukázalo, při testech bombardér překvapil svou rychlostí, kdy ve výšce 1 830 m překonal platný rychlostní rekord. Ba co více: moderní stroj předčil svými vlastnostmi i mnoho dalších bombardérů, v té době sloužících u amerického letectva.
Americké letectvo si objednalo v roce 1935 přes 100 dalších letounů pod označením B-10B s nepatrnými upgrady. Tyto stroje pak sloužily u 2. bombardovací skupiny na základně Langley Field, 9. bombardovací skupiny na letecké základně Mitchel na Long Islandu, 6. bombardovací skupiny v Panamě či 19. bombardovací skupiny na základně March Field.
O bombardér projevilo zájem i několik zemí. Thajsko posléze koupilo 6 kusů verze Model 139W a Turecko pak 20 kusů stroje. Úspěšný bombardér zařadila do výzbroje nakonec i řada dalších zemí, například Nizozemí nebo Čína.
Stroje B-10, do něhož bylo zabudováno mnoho technických novinek, byly o polovinu rychlejší než existující dvouplošné bombardéry, ale také rychlejší než některé soudobé stíhačky. Technický vývoj však v předválečném a válečném období šel mílovými kroky, což znamenalo, že inovace B-10 na konci 30. let už zastarávaly, až nakonec v době začátku druhé světové války se staly v moderním boji těžko použitelnými. To se názorně ukázalo, když japonská Zera při invazi do Nizozemské východní Indie s poměrně velkou lehkostí sestřelovala holandské B-10. Bombardéry byly proto nahrazovány stroji Boeing B-17 Flying Fortress a Douglas B-18 Bolo. Letouny B-10 pak byly vyřazeny v roce 1942. Celkem se jich vyrobilo 342 kusů.
Zdroj: militaryfactory.com
Tagy