Bombardér Z.1007 Alcione: Boje v severní Africe i Velké Británii. Italský stroj však limitovala zásadní zranitelnost

Bombardér Z.1007 Alcione: Boje v severní Africe i Velké Británii. Italský stroj však limitovala zásadní zranitelnost
Autor fotografie: Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: Z.1007 Alcione
03 / 04 / 2023, 10:00

Italové disponovali ve druhé světové válce celodřevěným středním bombardérem Z.1007 Alcione (,,Ledňáček") se zatahovacím podvozkem ostruhového typu.

I Italové uměli postavit velmi dobrý bombardér, který se osvědčil záhy v nastupujícím válečném konfliktu. Vývoj nového stroje začal již ve třicátých letech a pokračoval poměrně hladce. Představou konstruktérů v čelě s inženýrem Filippem Zappatou bylo postavit třímotorový střední bombardér, který měl mít zatahovací podvozek ostruhového typu s výbornými letovými charakteristikami.

Konstruktéři se rozhodli použít u nového bombardéru celodřevěnou strukturu, byť to podle některých hlasů nebylo úplně vhodné vzhledem k tomu, že dřevěná struktura mohla být poměrně snadno narušena klimatickými podmínkami například v severní Africe, jak o tom ještě budeme jinde hovořit.

V roce 1937 vzlétl poprvé prototyp bombardéru, když jej otestoval pilot Mario Stoppani. Až pětičlenná posádka mohla zasednout do stroje, jehož délka činila 18,47 m, výška 5,15 m a rozpětí 24,80 m. Maximální rychlost byla 464 km/h (v 5 000 m). Bombardér byl poháněn trojicí řadových vidlicových dvanáctiválců Isotta Fraschini Asso XI RC-15 o výkonu po 617 kW.

U Z.1007 však pohonné ústrojí doznalo několika změn. Motory byly nahrazeny později typy XI RC-40 po 600 kW a chladiče se přemístily ze spodku gondol do čela. Vzhledem k tomu, že sériové stroje nebyly uznány za bojeschopné pro nízké výkony příliš těžkých pohonných jednotek. V roce 1942 bylo rozhodnuto předělat třináct posledních Alcione na meteorologické se vzduchem chlazenými dvanáctiválci Isotta Fraschini Delta RC-35 po 515 kW, ale vznikl jen prototyp.

Od roku 1937 se začalo pracovat v týmu již zmíněného inženýra Zappaty na typu Z.1007bis. Prototyp vzlétl v červnu 1939. Nová verze byla větší plochou a nižší hmotností draku. Pohon zajišťovaly hvězdicové čtrnáctiválce Piaggio P-XI RC-40 po 740 kW. Co se týče výzbroje, tu tvořily kulomety Scotti ráže 12,7 mm. Na bocích bylo po jednom Breda SAFAT ráže 7,7 mm s 500 náboji na zbraň. Pumovnice pojala 1200 kg pum, vnější závěsy pak čtyři až šest pum dle hmotnosti. V březnu 1942 byla zalétána verze Z.1007ter, kterou poháněly agregáty P-XIX RC-45 Turbine 8 po 808 kW. Zvýšila se tak rychlost i dostup.

Italské bombardéry byly nasazeny v četných válečných kampaních. V roce 1940 se zúčastnily bombardování cílů v Řecku, na Maltě, boj je také čekal například v Severní Africe, ale také na východní frontě a zasáhly i do bitvy o Británii v roce 1940.

Ve složitých klimatických podmínkách, jak už bylo zmíněno výše, byla struktura bombardéru náchylná k narušení dřevěné struktury. Vzhledem k tomu, že jejich konstrukce byla dřevěná, jako nevýhoda se jevila zvýšená zranitelnost těchto strojů proti nepřátelským útokům.

Přesto se bombardéry v boji více než osvědčily. V severní Africe i na jiných bojištích byly jejich bojové ztráty minimální, spíše se počty Alcione snižovaly opotřebením rychlejším, než u jiných typů. Celkem se vyrobilo 533 kusů toho stroje, který ukořistil a následně provozoval například Nezávislý stát Chorvatsko či Francie nebo Německo.

Zdroj: history.com


Tagy článku