Autor fotografie: Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: Brewster F2A Buffalo
Americký palubní letoun Brewster F2A Buffalo byl strojem, který si Američané příliš neoblíbili, pravý opak ovšem platil u Finů.
Brewster F2A Buffalo byl kontroverzním strojem, kterého trápila v čase druhé světové války zastaralost, technické problémy a další potíže. Zatímco Američané si k němu bližší vztah nevytvořili, Finové, kterým byl letoun také dodáván, jej měli ve značné oblibě. A hlavně - využili jej beze zbytku.
Brewster F2A Buffalo vznikal v polovině třicátých let a představa byla taková, že nový stroj měl nahradit dosavadní typ Grumman F3F a stát se platným palubním stíhacím letounem, který americké námořnictvo ve válce patřičně ,,vytěží". Záhy vznikl prototyp letounu s označením XF2A-1, což byl celokovový středoplošník s krytým kokpitem a zatahovacím podvozkem. Stíhač byl zařazen do služby těsně před vypunutím války, v dubnu 1939.
Letoun mohl dosáhnout maximální rychlosti 500 km/h ve výšce 5 486 m, cestovní rychlost činila 257 km/h. Dostup stroje byl 10 058 m, dolet 1 609 km a stoupavost 993 m/min. Pohonnou jednotku zajišťoval jeden hvězdicový vzduchem chlazený devítiválec Wright R-1820-34 Cyclone 9 o výkonu 950 koní. Co se týče výzbroje letounu, tu tvořil jeden kulomet Browning ráže 7,62 mm a tři kulomety Browning ráže 12,7 mm.
Stroj však trpěl značnými potížemi - od lehčí váhy letounu, zastaralosti, nízké výkonnosti a dalších technických problémů, což jasně ilustrovala například klíčová bitva u Midway v roce 1942, kde se letouny stávaly pravidelným terčem japonských stíhačů Zero. S nadsázkou řečeno americké letouny padaly z nebe jako hrušky. Není tedy divu, že si je piloti příliš neoblíbili.
To však neplatilo o Finsku, jemuž byly letouny také dodávány ve verzi B-239. A byla to vstkutku vítaná pomoc, protože finské letectvo nedisponovalo žádnou velkou silou. Tu však potřebovalo vzhledem k Zimní a Pokračovací válce, v nichž Finsko bojovalo se Sovětským svazem. Do Finska putovalo přes Švédsko 44 letounů B-239 a jednalo se o významnou posilu vzdušným silám. Finsko ve zmíněných konfliktech se potřebovalo vyrovnat ve vzduchu sovětským strojům a B-239 svou roli s poměrně velkým úspěchem plnily.
Na každý dodaný stroj zde připadlo v průměru deset sestřelených letounů Rudé armády. Výsledek byl tedy jasně viditelný a na rozdíl od amerických pilotů si stroje Finové velmi oblíbili a kladně hodnotili jejich výkony včetně rychlosti, která byla pro statečně bojující Seveřany proti Sovětům dostačující. Oblíbenost typu vedla až k úvahám o jeho domácí výrobě, finská modifikace letounů VL Humu s ruským motorem Švecov M-63 však nakonec zůstala jen v prototypu.
Můžeme také říct, že právě americké letouny, které byly dodány Finům, pomohly zlepšit tamním pilotům jejich schopnosti, jež beze zbytku využívaly proti sovětskému nepříteli. Jako nejúspěšnější finský (ale i celkově) stíhač na Brewsteru se uvádí Ilmari Juutilainen s potvrzeným počtem 34 sestřelů. Z dalších význačných pilotů pak můžeme zmínit Hanse Winda, který však podle více zdrojů Juutilainena překonal s 39 sestřely.
Do roku 1943 zůstalo ve finském letectvu 24 strojů B-239, schopných operačního nasazení. Změnily se především politické okolnosti, kdy se Finsko přiklonilo k nacistickému Německu. Finové začali ,,přesedlávat" na německý letoun Bf-109, nicméně B-239 i nadále zůstávaly ve výzbroji, i když jejich údržba byla složitá z důvodu nedostatku náhradních dílů a jednotlivých komponent. Někteří finští piloti však měli s touto změnou osobnější problém, když sice chválili kvality německého stíhače Bf 109, na druhé straně jim k srdci tak nepřirostl jako B-239.
Američany dodáváný letoun dokázaly Finové ve vyostřených konfliktech se Sověty zužitkovat naplno. Nevýhody stroje, které byly zřejmé, však dokázali Finové naopak přeměnit ve svůj prospěch v boji proti Sovětům a jejich slabšímu letectvu. Právě stroje B-239 umožnily vyniknout talentu mnoha finským leteckým esům, z nichž se někteří nesmazatelným písmem zapsali do historie.
Zdroj: historynet.com