Britské bitevní křižníky zničily u Falkland německou eskadru admirála Spee - střílely ale hodně nepřesně

Britské bitevní křižníky zničily u Falkland německou eskadru admirála Spee - střílely ale hodně nepřesně
Autor: The Admiralty of the Atlantic: an Enquiry into the Development of German Sea Power, Present, and Prospective, Longmans, Green, 1908; volné dílo|Popisek: SMS Scharnhorst, vlajková loď viceadmirála von Spee
11 / 06 / 2021, 10:00

Osudy německých druhoválečných lodí, jako byla obrněná či "kapesní" bitevní loď Admiral Graf Spee nebo bitevní lodě Gneisenau a Scharnhorst, jsou dobře známé. První byla potopená posádkou před neutrálním Montevideem po bitvě s britskými křižníky Ajax, Achilles a Exeter v prosinci 1939. Silnější a úspěšnější Scharnhorst podlehl přesile u Severního mysu v prosinci 1943. Jeho sesterskou loď Gneisenau vyřadily ze služby britské bombardéry již v roce 1942, a v roce 1945 byla potopena v Gdyni. Možná méně známou skutečností je, že všechna tři jména spojuje jiná námořní bitva. Bitva u Falkland, kterou německá eskadra admirála von Spee vybojovala v prosinci 1914.

Bitva u Falklandských ostrovů byla svedena během plavby německé Východoasijské eskadry z čínské základny Čching-tao zpět do německých přístavů v Evropě. Čínské pozice byly pro Němce se vstupem Japonska do války na straně Dohody neudržitelné a jako snadná kořist jednou z hlavních motivací japonské angažovanosti. Eskadra složená ze dvou pancéřových a čtyř lehkých křižníků musela pryč, japonskému císařskému námořnictvu by se byla postavit s úspěchem nemohla. Perspektivnější trasou než plout v dosahu významných britských držav Indickým oceánem a kolem Afriky byla zvolena cesta přes Tichý oceán a kolem Jižní Ameriky do Atlantiku. Do Indického oceánu směřoval jen lehký křižník Emden, jehož úspěšnému korzárskému počínání v oblasti učinil přítrž australský křižník Sidney.

Eskadře velel 55letý viceadmirál Maximilian Johannes Maria Hubert Reichsgraf von Spee a jádro jeho sil tvořily pancéřové křižníky Scharnhorst a Gneisenau, pojmenované po dvou významných reformátorech pruské armády z let napoleonských válek. Na svou dobu šlo o rychlé lodě schopné vyvinout rychlost až 22,5 uzlu, byť, jak se záhy ukáže, modernějším protivníkům neuniknou. Nesly ve čtyřech věžích po dvou 210mm děl (21cm/40 SK L/40) s rychlostí palby 4-5 ran za minutu. Protipancéřové granáty o hmotnosti 107,7 kg posílaly při 30° náměru na vzdálenost až 16300 m. Sekundární výzbroj tvořily kanóny ráže 150 (15 cm/40 SK L/40) a 88 mm a kromě nich také čtyři 450mm torpédomety. V sestavě je doplňovaly lehké křižníky Nürnberg, Dresden a Leipzig. Ty nesly každý deset 105mm děl, a Nürnberg a Dresden měly i o pár uzlů vyšší maximální rychlost. Starší Leipzig v tomto ohledu zaostával i za oběma pancéřovými křižníky.

Po překonání Pacifiku se u pobřeží Chile eskadra 1. listopadu 1914 střetla se slabším protivníkem: britský kontradmirál Cradock velel eskadře v síle dvou pancéřových křižníků (HMS Good Hope a HMS Monmouth), lehkého a pomocného křižníku. V oboustranně nečekané bitvě u Coronelu uspěli Němci, kteří potopili oba protivníkovi pancéřové křižníky a poškodili lehký křižník. A to za cenu tří zraněných. Problémem však bylo, že během střetnutí spotřebovali bezmála polovinu zásob munice, kterou neměli jak doplnit.

Admirál Spee pokračoval do Atlantiku s cílem cestou napadnout a zničit britská postavení na Falklandech, především tamní rádiovou stanici a skladiště uhlí. Bitvou u Coronelu na sebe však upozornil, a vstříc mu vyplula eskadra admirála Dovetona Sturdeeho, která německé síly ve všech ohledech překonávala. Sestávala ze dvou bitevních křižníků (HMS Invincible a HMS Inflexible), tří pancéřových křižníků (HMS Carnarvon, Cornwall a Kent), dvou lehkých křižníků (HMS Bristol a HMS Glasgow), ozbrojeného obchodního křižníku Macedonia, a přímo v přístavu Stanley mohl nadto počítat s podporou pre-dreadnoughtu HMS Canopus, který zde působil jako pevná obranná dělostřelecká baterie.

První salvy vypálil 8. prosince 1914 pro Němce překvapivě právě starý Canopus. Záhy již rozeznali nástavby bitevních křižníků. Jejich 305mm dělům a jejich 386 kg vážícím protipancéřovým granátům se Němci postavit s nadějí na úspěch nemohli. Ač britská eskadra právě doplňovala uhlí, rozhodně nebyla soupeřem, kterého by Spee chtěl vyhledávat - německý admirál nařídil ústup. Ale nešlo jen o děla. Obě britské těžké lodě překonávaly Němce rychlostí. Jedinou možností pro velitele Východoasijské eskadry se nakonec ukázalo postavit se na beznadějný odpor částí sil, aby se mohly o únik pokusit alespoň rychlejší lehké křižníky. Němci přitom již jednou bitvou prošli; posádky jejich lodí byly unavené dlouhou cestou, vybojovanou bitvou, a nyní čelily zdrcující převaze.

Britské lodi zvedly kotvy a zahájily pronásledování ustupujícího nepřítele. Palbu mohly bitevní křižníky zahájit po třech hodinách. Spee se rozhodl postavit se jim do cesty s křižníky Scharnhorst a Gneisenau. Malou výhodou pro něj byl směr větru, díky kterému dým z komínu zahaloval jeho lodě a znesnadňoval britským dělostřelcům míření. Invincible byl Němci dokonce zasažen, ale s nepatrnými škodami. Bitevní křižníky se utkávaly s německými pancéřovými, zatímco ostatní britské lodě stíhaly ustupující lehké křižníky.

Jako první byl zničen vlajkový Scharnhorst. Po mnoha zásazích se potopil v 16 hodin 17 minut se ztrátou celé posádky včetně admirála von Spee. Gneisenau vzdoroval ještě přibližně hodinu, než mu došla munice a kapitán vydal příkaz k potopení lodi. Zachráněno bude 190 členů posádky (z celkových přibližně osmi set). Z lehkých křižníků se podařilo dostat do bezpečí jen Dresdenu (na jeho palubě sloužil jako zpravodajský důstojník pozdější velitel Abwehru Wilhelm Canaris). Ostatní byly dostiženy a potopeny. Celkem stála bitva život 1871 německých a 10 britských námořníků. Britové vzali na palubu 215 trosečníků. Jedním z problémů konstatovaných Královským námořnictvem byla značná spotřeba munice. Invincible vypálil 513 305mm granátů, Inflexible dokonce 661. Dílem za to mohla zmíněná kouřová clona. Ale s přesností palby měli Britové problém, který se projeví v květnu 1916 u Jutska. Kde také HMS Invincible zanikne v mohutné explozi.

Zdroj: worldwar1.co.uk

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace