Autor fotografie: Screenshot YouTube|Popisek: Alexander Dubček
Je to už více než 25 let, co zemřel na následky dopravní nehody jeden z hlavních představitelů reformního procesu v Československu v roce 1968 Alexander Dubček. Na Dubčeka je pohlíženo z mnoha úhlů a i dvacet let po smrti rozděluje odbornou i laickou veřejnost. Jedni tvrdí, že byl hrdinou ,,Pražského jara", aniž by si později morálně ,,ohnul" páteř, druhý tábor naopak hlásá, že Dubček si páteř ,,zlomil", protože vlastníma rukama zardousil obrodný proces, u jehož zrodu stál. Lze tak vynést nad ním jednoznačný soud?
Dubček byl nepochybně kontroverzní osobou a není možné ho zařadit podle mého názoru ani do jednoho tábora. Nepochybně pozitivní stránkou jeho osobnosti byla jeho odvaha, s níž se pustil do boje s tehdejším prvním tajemníkem A. Novotným, jehož režim se na konci roku 1967 zcela zkompromitoval. Dubček jej kritizoval na říjnovém plénu ÚV KSČ v roce 1967 zejména za kumulaci funkcí a vznikla mezi nimi ostrá kontroverze. Realita nicméně již byla taková, že Novotný ztratil ve stranických orgánech reálnou podporu a kyvadlo podpory se začalo vychylovat směrem k Dubčekovi. Ten byl skutečně 5. 1. 1968 zvolen do čela ÚV KSČ a v Československu mohl započít pozoruhodný proces společenských změn, který neměl v rámci sovětského bloku obdobu.
Dubček byl jedním z tvůrců tzv. Akčního programu, představeného veřejnosti v dubnu 1968. Ten narýsoval základní směr dalších politických i ekonomických reforem, který směřoval k demokratizaci ve všech sférách společnosti, a co můžeme označit za skutečně stěžejní, je fakt, že tzv. vedoucí úloha strany byla v programu prakticky ,,rozmělněna". Dubček i díky aktivní vyjednávací politice vedení Československé strany socialistické hlásal, že politické strany jsou v rámci Národní fronty rovnoprávnými partnery. V červnu 1968 byla na popud ČSS podepsána dohoda všech politických sil NF, na jejíž platformě si již žádná strana, a to i KSČ, nečinila nárok na vedoucí úlohu ve společnosti, tedy monopolu na pravdu.
Slibný náběh obrodného procesu byl násilně přerván vojenskou invazí členských států Varšavského paktu z noci z 20. 8. na 21. 8. roku 1968. Dubček a další představitelé ,,Pražského jara" byli v ranních hodinách 21.8. uneseni a deportováni do Sovětského svazu. Pod pohrůžkou politické a lidské likvidace museli podepsat tzv. Moskevský protokol, vyjednaný ve dnech 23. - 26. 8. 1968. Sověti vyhrožovali, že pokud Dubček a další nepodepíšou, tak se nemusejí do vlasti vůbec vrátit. Dubček tak učinil po velkém váhání, avšak neměl vlastně na vybranou. Jediným, kdo potupný dokument nepodepsal, byl F. Kriegel, předseda Národní fronty, což můžeme hodnotit jako gesto osobní statečnosti, ale nemohlo na dalším vývoji nic změnit. Okupace Československa byla totiž realitou a Sověti tak dosáhli všech požadavků. A. Kosygin rezolutně prohlásil, že buď bude dohoda, nebo okupační režim.
psali jsme: Před 49 lety byl vojsky Varšavské smlouvy násilně ukončen reformní proces v Československu
Po návratu Dubčeka ze SSSR měli představitelé obrodného kurzu představu, že půjde alespoň část z prosazených reforem zachovat. Byly to však iluzorní plány. Moskva zvolila velmi potupnou strategii, jak dosáhnout odbourání vymožeností ,,Pražského jara". Donutí hlavní činitele demokratizačního úsilí, aby vlastníma rukama zardousili ta pozitivní opatření, která ještě jako političtí suveréni před invazí schválili. Ve vhodný moment pak měla sovětská ,,věrchuška" prohlásit, že nastolení konsolidačního či normalizačního kurzu je nedostatečné a provést v součinnosti s československými soudruhy výměnu prvního tajemníka Dubčeka za G. Husáka, který sehrál během okupačních dnů velmi smutnou úlohu. To se skutečně stalo 17. dubna 1969 a Dubček byl z nejvyšší stranické funkce odstaven, byť jej zvolili ,,formálně" do čela Federálního shromáždění, ale jen dočasně. Husákova klika se jej posléze potřebovala na přání Moskvy stejně zbavit úplně, a tak připravovala jeho diskreditaci.
Taková možnost se naskytla při projednávání tzv. pendrekového zákona 22.8. 1969. Zvlášť velké úsilí přitom vyvíjel bývalý Dubčekův spojenec G. Husák (,,stojím a padám s Dubčekem"). Ač Dubček vnitřně nesouhlasil s podepsáním tohoto zákona (uvádí to i v pamětech), pod Husákovým nátlakem jej nakonec podepsal, což mu později velmi uškodilo na veřejnosti a jeho popularita po srpnu 1969 rapidně klesla. Mohl však nepodepsat? V tomto případě na rozdíl od moskevského protokolu opravdu nemusel. Mohl na protest proti zákonu složit mandát a odejít z politického života, i když by mu to nepochybně přineslo velké problémy, které jej stejně čekaly. Otázkou tak zůstává, jestli si páteř při podepsání zákona skutečně ,,ohnul". Druhou otázkou pak je, jestli lze takto v otázku vůbec stavět, přihlédneme - li k jeho situaci, v níž se nacházel. Je to samozřejmě otázka pohledu či výkladu, jednoznačný soud je velmi těžké vynést.
psali jsme: Měli osmašedesátníci naději na úspěch?
V roce 1989 přišla poslední ,,hvězdná" Dubčekova chvíle. Zde ožil jeho nimbus z roku 1968. Domníval se, že historickou spravedlností je, aby se stal československým prezidentem, avšak ani Občanské fórum, ani Verejnost proti nasiliu jej nakonec nepodpořily a Dubček se tak znovu cítil nedoceněným.
Říci tedy, zda byl Dubček skutečným hrdinou, je složité. Podle mého názoru jej nelze označit ani za hrdinu, ani za ,,zrádce" reformního kurzu. Pravda tak zůstává někde uprostřed, jak to obvykle v těchto případech bývá. Musíme jej jako každého posuzovat v čase a podle jeho konkrétních činů v určitých podmínkách. Můžeme konstatovat, že jeho role od ledna do srpna 1968 byla skutečně pozitivní, byť Dubček a další zcela jistě podceňovali možnost vojenského vpádu do země a označovali ji jako nepravděpodobnou. Dubček po srpnu 1968 měl velmi omezený manévrovací prostor, zbyly mu už jen ústupové varianty. Po podepsání tzv. pendrekového zákona v srpnu 1969 již veřejností nebyl vnímán jako spiritus agens Pražského jara a jeho popularita výrazně klesla. Jeho jednání v této době je tak značně sporné. Ať už Dubčekovi přisuzujeme různé ,,nálepky", zůstává pravdou, že jde o významnou postavu českých a československých dějin ve 20. století, byť bude nepochybně budit kontroverze dál.
Nepřehlédněte na Security magazínu: Defence - tanky, lodě, letadla, obrněné vozy. Jaké jsou nejnovější trendy ve zbrojním a obranném průmyslu? S námi víte více