Autor fotografie: archiv Petra Blahuše|Popisek: Československá armáda vznikla v červnu 1918 ve francouzském Darney ještě dříve, než vznikl československý stát
Během 1. světové války se zrodila celá řada zbrusu nových smrtících zbraní: letadla, tanky, chemické zbraně… A také dnes asi nejrozšířenější zbraň na světě, samopal. Před koncem války při bojích o francouzský Terron se s ní setkali i muži 21. pluku československých legií.
Tento pluk vznikl částečně z mužů ruských legií, kterým se podařilo pod velením majora Otakara Husáka odjet z Ruska ještě před zahájením bolševické revoluce, dobrovolníků z řad Čechů zajatých v rakouské uniformě na rumunské frontě v roce 1916 nebo Itálii v letech 1915-17 a zejména z amerických a srbských Čechů, nadšeně vstupujícími do čs. jednotek. Svůj úsek u Terronu, ležícího severovýchodně od Remeše na břehu řeky L´Aisne převzal od Francouzů 20. října 1918. Vyzbrojen a vystrojen byl jako standardní francouzská jednotka, jeho uniforma byla ale doplněna o baret, používaným francouzskými horskými a mysliveckými jednotkami a na náramenících měl vyšita písmena ČS.

Velitel I. praporu mjr. Husák poslal bránit dobytý Terron rotu kapitána Václava Šidlíka, která se hned o den později stala terčem zuřivých německých protiútoků v síle nejméně praporu. Dva z nich se podařilo Čechoslovákům odrazit, ten třetí, při kterém německé dělostřelectvo použilo navíc ještě chemické granáty, už ne. Okamžitě byl vypracován plán na znovuosvobození Terronu. Hned za úsvitu následujícího dne se vrhl do zteče celý I. prapor a po dvouhodinové řeži muže proti muži Terron znovu obsadil.
Ve městě se bojovalo na bodáky, dům od domu, statek od statku, čs. legionáři museli počítat i se zrádnými minami. Navíc byl jejich protiútok narušován leteckým bombardováním a ostřelováním německého letectva. Jsou zaznamenána i svědectví, kdy Němci zneužili vlajku Červeného kříže, aby jejich údajní lékaři či zdravotníci, které nechali Čechoslováci při obsazení ošetřovatelen a lazaretu ve svém týlu dál pracovat, vytáhli ukryté zbraně a pálili Čechům do zad. Za těchto okolností ani jedna ze stran nebrala zajatce, ti Němci, kteří se chtěli v závěru masakru vzdát, byli dobíjeni nabroušenými polními lopatkami.

Protože bylo jasné, že se Němci se ztrátou pro ně takticky velmi důležitého Terronu nesmíří, byla ztrátami zeslabená Husákova jednotka posílena částí II. praporu, zatímco III. prapor bránil strategické předmostí u nedaleké vyvýšené obce Vandy. V ten samý okamžik o něco víc na jihu opakovaně útočil 22. československý pluk v dešti plynových granátů proti betonovým opevněním v kopcích nad městem Vouziers a snažil se dobýt opevněnou kótu 153 nad Chesters (německé zákopy jsou zde dodnes patrné).
Němci se opravdu nepřestali snažit Terron, ležící pro ně výhodně v mělkém údolí, dobýt zpět. Hrozilo jim totiž, že se tudy podaří Francouzům prorazit linie, což by mohlo způsobit zhroucení celé západní fronty a panický ústup do té doby celkem spořádaně se stahující německé armády. Proto od 23. října opakovaně útočili na postavení československých legionářů: město bylo ostřelováno z okolních kopců, odkud ho měli Němci jako na dlani a bombardováno německými letadly.
A právě během těchto bojů, konkrétně 25., 26. a 29. října 1918, je ve válečných denících zaznamenáno první použití praotce samopalu, německého Bergmannu MP 18 proti postavením československých kulometných hnízd. Samopaly vyzbrojená úderná šestičlenná družstva - kryta kulometnou palbou a četami střelců z pušek - se tehdy snažila proniknout do legionářských zákopů a v nich na krátkou vzdálenost využít plně výhod této nové zbraně. Díky hrdinství československých kulometčíků, kteří svá postavení, trefně nazývaná už před tím „zákopy smrti“, bránili doslova do posledního dechu s vědomím, že kryjí své legionářské bratry, se jim to ale nikdy nepodařilo. Čechoslováci tak Terron ubránili.

Pojďme na chvilku odbočit a přenést se z yperitem a chlorem zamořeného údolí L´Aisny do Německa, kde tato legendární zbraň zvláštních útočných oddílů vznikla. Jejím konstruktérem byl geniální Hugo Schmeisser z firmy Theodor Bergmann, který na základě požadavku na lehkou automatickou zbraň pro boj zblízka, jež by v zákopech nahradila svou mobilitou, lehkostí a palebnou silou dlouhé a překážející pušky či těžké a nepohyblivé kulomety, vynalezl v roce 1917 první skutečně moderní samopal. Zbraň, typická svými otvory v pouzdře závěru umožňující lepší chlazení a umožňující střelbu náboji ráže 9 mm Luger jen dávkami do vzdálenosti maximálně 200 metrů, obdržela název Maschinenpistole (doslova strojní pistole), typové označení MP 18/I a od léta byla jako pokusná zbraň dodávána do speciálních útočných oddílů na západní a italské frontě (východní fronta se po bolševické revoluci prakticky rozpadla).
Německá armáda si objednala celkem 50 000 ks této nové zbraně, do konce války ale stačila odebrat naštěstí jen pětinu (její cena byla oproti pušky Kar 98k dvojnásobná). Podle taktiky vypracované pruskou generalitou jimi bylo vyzbrojeno vždy šest mužů z každé pěší roty. Obsluhu 4,18kg těžké strojní pistole tvořili dva vojáci, střelec a nabíječ a nosič munice, obvykle vyzbrojený jen pistolí nebo klasickou puškou. Samopal MP 18 měl totiž oproti pušce vysokou spotřebu munice, takže bojová dotace střeliva činila 2384 nábojů, napáskovaných do 12 bubnových zásobníků a dalších 125 balíčků po 16 nábojích (pro představu - celý zásobník na 32 nábojů bylo možno vystřílet za 3,5 vteřiny). Ještě v průběhu podzimní spojenecké ofenzivy v roce 1918, do které zasáhly i českoslovenští legionáři, se kvůli častým poruchám a zasekávání (stejnými trpěl třeba i legendární sovětský Špagin za Velké vlastenecké války) začaly k samopalu MP18/I namísto bubnových zásobníků dodávat rovné zásobníky na 20 nebo 32 nábojů. A právě s touto úpravou Bergmanna MP 18/I se u Terronu střetl 21. pluk československých legií ve Francii. Výroba této zbraně probíhala i po porážce Německa. Kvůli podmínkám kapitulace, kdy bylo Reichswehru tato samopaly zakázáno vlastnit, je měla tajně ve své výzbroji německá policie. Modifikovaný typ MP 28 byl ještě v průběhu 2. světové války používán německou pořádkovou policií, jednotkami SS, zvláštním oddíly wehrmachtu i výsadkáři, spadajícími pod Luftwaffe.

Vraťme se teď ještě na závěr zpátky do bahna zákopů západní fronty u Terronu. V noci na 29. října 1918 došla na velitelství pluku depeše o vzniku Československa, zachycená odposlechovou službou na Eiffelově věži v Paříži. Zprávu, že se splnil sen, za který padlo tolik mužů, roznášel s nasazením života pod nepřestávající německou palbou po zákopech v Terronu poručík Jaroslav Matička. Na smrt znavení muži, zocelení mnohdy čtyřmi roky bojů doslova na všech frontách do té doby nejstrašnější války v dějinách lidstva, roztrhaní, špinaví a zakrvácení, při jejím převzetí plakali dojetím.
Vznikem svobodného státu ale boje v údolí řeky L´Aisny pro československé vojáky neskončily. Dál museli odrážet zuřivé německé zteče, jako by přitom už císařská mašinérie sama nemlela z posledního. Při protiútoku 22. čs. pluku se na jeho levém křídle, v místě dotyku s 21. čs. plukem, se jeho II. praporu podařilo dobýt opevněný a tvrdě bráněný dvorec Le Petite Ban, zajmout v něm jeho silnou německou posádku a zajistit velké množství cenného materiálu - včetně nové zásilky zbraní, právě dorazivších na frontu z německého týlu. Byly mezi nimi i zbrusu nové samopaly MP 18/I. Za tento čin byl II. prapor 22. pluku citován v armádním rozkaze 4. francouzské armády pro chrabrost. I přes touhu jít domů, do svobodného Československa, ale museli naši vojáci držet svá dobytá postavení až do noci na 31. října, kdy byli vystřídáni Francouzi. Následoval jejich rychlý přesun do vlasti - ale ne tak toužený mír. Už v lednu 1919 totiž příslušníci československých legií z Francie museli vybojovat nad Poláky vítěznou válku o Těšínsko, aby pak až do léta 1919 bránili Slovensko před zuřivými útoky komunistické maďarské Rudé armády. I tam umírali muži s alpskými barety na hlavách.
Mrtvé československé vojáky a jejich statečnost dnes připomíná v údolí L´Aisny válečný hřbitov na úpatí kóty 153 u Vouziers a Pražská ulice, resp. Ulice Generála Husáka, které občané Terronu pojmenovali na důkaz vděku svým českým osvoboditelům v novém, po válce znovu postaveném městě. Celkem v bojích mezi Terronem a Vouziers padlo mezi 22. -31. říjnem 1918 nejméně 9 důstojníků a 183 mužů, dalších 894 čs. dobrovolníků bylo zraněno. Nezvěstných, pravděpodobně zajatých a Němců zavražděných, zůstalo dalších 70 mužů. I. prapor 21. československého pluku byl ze dvou třetin vybit, přesto své pozice udržel až do konce.
Zdroje: Československá obec legionářská, Miroslav Honzík: Legionáři