Autor fotografie: archiv J. Čvančary|Popisek: Českoslovenští dobrovolníci rukují v Asii do britské armády
Karel Aster je skutečným ,,pechvogelem" mezi všemi Čechoslováky, kteří bojovali ve 2. světové válce. Jako jeden z mála válčil proti Japoncům v Pacifiku, poté zažil peklo jejich zajateckých táborů, které se plně vyrovnaly německým koncentračním táborům. V samém závěru války pak asi jako jediný občan Republiky Československé zažil, a přežil v Nagasaki výbuch atomové bomby.
Existuje staré rčení o tom, že Češi bojovali na každém bojišti světa. Je to pravda. Před druhou světovou válkou žilo v Asii několik stovek Čechoslováků, vesměs zaměstnanců Baťova koncernu. I přes velkou vzdálenost od domova se sdružovali v krajanské spolky a po okupaci své vlasti Německem v březnu 1939 se okamžitě zapojili do odboje. Další bojeschopní muži narukovali okamžitě po zahájení japonské invaze dobrovolně do spojeneckých armád tam, kde zrovna dleli.
To byl právě případ Karla Astera, který zažil spolu s asi třicítkou krajanů (z nichž se do dnešních dnů podařilo zjistit jména jen Jana Břocha, Pavla Fuchse, Leo Hermana, Jaroslava Hrdiny, Josefa Vařáka, Otto Hirsche, Ernsta Morávka, Norberta Šmelkse a Freda Lenka) ústupové boje filipínsko-americké armády z Luzonu na Bataan a poloostrov Corregidor, včetně poslední bitvy o soustavu podzemních tunelů tohoto „Gibraltaru Východu“. Byl mezi nimi i Aster, tehdy teprve 21letý rodák ze Šumperka. Spolu s několika dalšími krajany odmítl se vzdát už naBaatanu, na pobřeží Jihočínského moře se jim podařilo zprovoznit rozbitou loď a pod japonskou palbou odpluli v dubnu 1942 na ostrov Corregidor, aby zde pokračovali po boku Američanů a Filipínců v boji proti synům Nipponu.
Jen sedmi Čechům z původně dobrovolně narukující skupiny se na poslední chvíli podařilo odletět nebo odplout spolu s americkým velením; zbytek nastoupil 6. května 1942 po této historicky největší kapitulaci americké armády ve druhé světové válce spolu se 75000 zajatci cestu do koncentračních táborů v Capas. „Čechů nás na Bataan jelo 14 a z toho bylo 5 baťovců… V mojí skupině byli samí baťovci – Volný, bývalý tajemník čsl. velvyslanectví v Tokiu…, Jar. Hrdina, spolupracovník fy. Gerbec a Hrdina v Manile, J. Vařák, strojník z naší továrny,Karel Dančák, vedoucí spodkového oddělení a já,“ napsal později Aster.
Během nechvalně proslulého baatanského pochodu smrti zemřeli na útrapy Fuchs, Herman, Hrdina a Lenk, zatímco Břochovi usekli Japonci hlavu samurajským mečem za to, že jim kradl jídlo pro filipínské spoluvězně. Další Čech, příborský rodák Antonín Volný, zahynul po dopadu americké letecké bomby na palubě japonské zajatecké lodi. Aster - jako jeden z mála krajanů - vydržel tříleté peklo japonských táborů, včetně nechvalně proslulého tábora Cabanatuan, který byl v srpnu 1945 osvobozen brilantní operací 6. praporu Rangers.
V tu dobu tam už ale Aster a jeho kamarádi nebyli, v srpnu 1943 byli poslání stavět v Manile letiště a v říjnu 1944 ho spolu s asi 2000 zajatci odvezli lodí přes Hong Kong na Tchaj-wan, do tábora Shirakawa. Během plavby zahynula na otřesné podmínky většina Čechů. Koncem ledna 1945 byl Aster převezen do Japonska na ostrov Kjúšú, kde musel otročit v uhelných dolech u Nagasaki. Jeho kamarád Leo Hermann zde zemřel, ale Aster zde byl v srpnu 1945 svědkem historicky druhého jaderného bombardování, když nad městem Nagasaki vybuchla atomová bomba Fatman (pojmenována po W. Churchillovi). Explozi i následnou paniku naštěstí přežil a 22.srpna 1945 byl spolu se svým posledním žijícím krajanem Leo Hirschem osvobozen. (Jiní takové štěstí neměli; např. po atomovém holocaustu v Hirošimě rozzuření Japonci zlynčovali část amerických válečných zajatců z tamního lágru). Všichni Češi, kteří bojovali po boku Američanů, dostali po válce nejvyšší americké vyznamenání pro civilisty, a ti mrtví mají dnes svůj na spojeneckém hřbitově v Capas samostatný pomník. Po válce zůstal Aster v USA, kde před několika týdny, 16. srpna 2017 ve věku 97 let zemřel.
V džunglích Filipín se proslavil také Norbert Schmelkes, rodák (1906) z Prahy. Před válkou pracoval jako druhý zástupce honorárního konzula Československa v Manile. Dobrovolně vstoupil do americké armády, přežil neblaze proslulý Bataanský pochod smrti a ačkoliv v zajetí zhubl o 40 kg a trpěl malárií, podařilo se mu uprchnout přes moře v bárce do Manily. Když se mu kvůli jeho aktivitám v protijaponském odboji dostala na stopu tajná vojenská policie Kempei-tai, ukryl se v džungli a vstoupil do oddílů filipínských partyzánů. Později přešel do oddílu amerických instruktorů z OSS na ostrov Mindanao. Se zbraní v ruce a v hodnosti podplukovníka se dočkal vítězství a porážky Japonska. Zemřel jako americký a československý občan v roce 1971 v Mexiku. Byl pohřben s filipínskou a americkou vlajkou, tedy vlajkami zemí, které ho na rozdíl od své vlasti považovaly za hrdinu.
Další Čechoslováci se vyznamenali při obraně Hongkongu a hlavně Singapuru. V bojích byli zraněni dobrovolníci Jedovnický, Kožišníček, Němec, Vítek, Vyhnálek a několik dalších. Naopak kulometčík Matuš se proslavil v Malajsii odrážením útoku celé japonské roty stejně jako vojín Bohman, který pod těžkou minometnou palbou odnesl všechny své zraněné kamarády na ošetřovnu. Po zajetí bylo celkem 37 Čechů v Singapuru vystaveno bití, mučení, hladovění a šedesátikilometrovému pochodu smrti, během kterého Japonci na každé křižovatce namátkou vybrali jednoho zajatce a před očima jeho druhů si z něj udělali pytel na cvičení bodákové zteče. Osvobození v srpnu 1945 se tak většina z nich nedožila. Další zahynuli během evakuace části britských jednotek a specialistů na palubách torpédy a bombami potopených britských lodí (jmenovitě dobrovolníci Heim, Plhoň, Smržák, Strangfeld a Straussler).
V řadách britské armády v Barmě zazářil také teprve 19letý František Vackermann (Valerman), kterému se podařilo evakuovat ze Singapuru. Upoutal na sebe během jedné průzkumné akce, byl vyznamenán a pro své zkušenosti, vzdělání, bystrost a znalost malajštiny ho poslali do důstojnické školy Force 139 britské Special Operations Executive (SOE). Po jejím absolvování se účastnil dalších bojů s Japonci jako velitel a instruktor speciálních výsadkových a záškodnických jednotek, když byl na padáku shozen do japonského týlu, kde úspěšně působil v hodnosti majora až do kapitulace Nipponu v srpnu 1945.
Mezi další Čechoslováky, co sloužili v britské armádě, patřili K. Glasner, H. Smola, dělostřelec nadporučík F. Hanuš, K. Lowenrosen, Ing. Z. Sovka, poručík F. Sammer, kapitán O. Ziegler, kapitán Lubík a další. Byl zde i čs. legionář z první světové války nadporučík Václav Kristen, který v roce 1939 unikl z okupovaného Československa a v Asii usiloval o vstup do britské armády, aby mohl bojovat proti Němcům a jejich spojencům. Pro svůj věk byl dvakrát odmítnut a uniformu si mohl obléknout až napotřetí. V létě 1941 byl jako specialista pro vývoj bojových vozidel převelen k jednotkám REME a dva roky sloužil v hodnosti kapitána v Pacifiku. Během služební plavby do Indie byla jeho loď torpédována japonskou ponorkou a jemu se podařilo jako jednomu z mála zachránit.
U indického letectva létal jako pilot Josef Kořen, v rámci amerických leteckých mostů přes Himaláje létalo i několik veteránů z 311. čs. bombardovací perutě. V řadách legendární americké jednotky Flying tigers (Létající tygři) bojoval jako pilot také český kapitán Robert Brouk (zahynul 20.12.1942 při havárii).
Do bojů zasáhli také českoslovenští lékaři Martischnig, Macháček, Jelínek, Ketsler, Lefkovič, Polák a Pekárek. Jako major sloužil u lékařské služby americké armády v Barmě také komunista, bývalý španělský interbrigadista a jediný politik, který v srpnu 1968 odmítl podepsat tzv. Moskevský protokol, MUDr. František Kriegel.
Asi 60000 našich suchozemských krajanů (většinou starousedlíků, ale také uprchlíků před Hitlerem) sloužilo v řadách US Navy. Jeden z nich, Štefan Galoš byl jako vůbec jako první voják americké armády a námořnictva pochvalně citován v rozkaze za jeho statečnost v boji během útoku na Pearl Harbor (další námořník Emil Hanzel je bohužel jedním ze stovek zabitých mužů posádky USS Arizona, jejichž kosti jsou dodnes uvězněny v trupu lodi). Čech Richard Hilský, byl za projevenou statečnost v bojích o Šalamounovy ostrovy dekorován Námořním křížem, lékař plukovník Pazdral, který na Jávě ošetřoval raněné vojáky přímo pod silnou nepřátelskou palbou, byl vyznamenán Stříbrnou hvězdou. Bratři Brinckové se zase proslavili tím, že po potopení jejich lodě v bitvě u Šalamounových ostrovů přežili 11 dní ve člunu na moři. Seržant Marine corps Michal Longazel byl za statečnost při bojích o Guadalcanal vyznamenán Záslužným křížem, další námořní pěšák s českými kořeny, seržant M. Strank, padl v řeži na Iwodžimě, prvním japonském ostrově.
Češi a Slováci tak ani na dalekých frontách druhé světové války, na druhém konci světa, v boji proti Japoncům, „Prusům Východu“, hanbu své vlasti rozhodně neudělali.
Zdroje: I. Procházka: Krajané na Dálném východě během 2. světové války, in časopis Historie a vojenství č. 6/1996
Pavel Kuthan: Čechoslováci v bojích II. světové války v Asii
Jaroslav Čvančara: Někomu život, někomu smrt 1943-45
Jindřich Marek: Pátou kartu bere smrt