„Černý ďábel“ ve filmu Ridleyho Scotta není projevem šílené doby. Jde o otce autora Tří mušketýrů

„Černý ďábel“ ve filmu Ridleyho Scotta není projevem šílené doby. Jde o otce autora Tří mušketýrů
Autor fotografie: Olivier Pichat (1825–1912), Musée Alexandre Dumas, Public domain|Popisek: Thomas-Alexandre Dumas
02 / 01 / 2024, 15:30

V celkově kromobyčejně nepodařeném „historickém“ filmu Napoleon, kterým nás mnohé (ne)potěšil režisér Ridley Scott v listopadu loňského roku, je několik scén, které má řada diváků za projev dnešní „potřeby“ tzv. diverzity. Černoch v uniformě francouzského generála konce 18. století. Ve skutečnosti jde o jeden z mála podložených momentů celého filmu.

Tím černým generálem byl Thomas-Alexandre Dumas. Narodil se 25. března 1762 na Santo-Domingu, dnešním nepříliš šťastném a nepříliš úspěšném Haiti. Byl nemanželským synem Alexandre-Antoine Davy, markýze de La Pailleterie (1714–1786), příslušníka starého normandského šlechtického rodu, a černé otrokyně Marie-Cessette Dumasové. Otec markýz před svým odjezdem zpět do Francie prodal tehdy dvanáctiletého Thomase a jeho tři mladší sourozence jako otroky; ovšem u nejstaršího syna si vymohl jakési předkupní právo. Toho o dva roky později využil a nyní čtrnáctiletému Thomasovi těžkou dobu více než vynahradil. Poskytl mu výhody šlechtického vychování a ubytování v ulici Saint-Honoré v Paříži. Zde se budoucí generál stal mj. vynikajícím šermířem a exceloval zejména šavlí.

Otec na svém synovi nešetřil ani v jiných ohledech. Exotickou pohlednost urostlého mladíka, který údajně měřil 185 cm, a byl na svou dobu tedy velmi vysoký (vždyť minimální odvodní výška do armády bude v roce 1804 stanovena na 154,4 cm), podpořil investicemi do vkusného oblečení odpovídajícího posledním trendům oceňovaným pařížskou smetánkou. V roce 1784 se ve svých dvaceti letech mladý Thomas díky štědré otcově apanáži mohl ubytovat v ulici Estienne, na velmi prestižní adrese nedaleko Louvru. Idylka ale měla záhy skončit, protože stárnoucí markýz si našel třicetiletou metresu, a ne nadarmo se říká, klasikovými slovy, chceš-li udělat ze starého muže blázna, dej mu mladou ženu.

Thomas-Alexandre Dumas

Tomas-Alexandre přišel v důsledku otcovy svatby, tím zvýšených životních nákladů a pozornosti upřené jiným směrem, o  finanční podporu, což vedlo k hádce a rozchodu. A pro mladého muže se jediným východiskem stala služba v armádě. Byl pro ni skvěle disponován. Zapsal se k pluku de La Reine-dragons, Královnině dragounskému pluku. Kromě dalších se zde velmi úzce spřátelil s budoucími Napoleonovými generály (Louis-Chrétien-Carrière de Beaumont, který zemře v roce 1813 v Métách, Jean-Louis-Brigitte Espagne, který bude smrtelně raněn u Esslingu v roce 1809, a Joseph Piston), a některé jejich společné příhody údajně později inspirovaly Thomasova syna Alexandra k sepsání románu Tři mušketýři. Ostatně Thomas se u pluku zapisuje jako Alexandre Dumas, syn Antoina a Cecette Dumasových. 6. prosince 1789 se zasnoubil s Marie-Louise-Elisabeth Labouretovou, dcerou hospodského z Villers-Cotterêts.

16. února 1792 je povýšen na brigadýra (desátníka). S plukem, nyní označeným jako 6. dragounský, se účastní tažení Severní armády, a již v srpnu je četařem. Na začátku září se stává poručíkem nepravidelného jezdeckého pluku Husaři svobody a rovnosti a 15. září podplukovníkem Jižní svobodné legie Američanů (Légion franche des Américains du Midi), budoucího 13. jízdního mysliveckého pluku. Nakrátko se vrátil do Villers-Cotterêts, proběhla svatba, a 10. září 1793 se mladému páru narodila dcera Alexandrine Aimée. Dne 30. července 1793 je Dumas jmenován brigádním generálem, a 3. září 1793 již generálem divizním a velitelem tábora Mons-en-Pévèle. Raketový kariérní růst nebyl v úvodní fázi revolučních válek výjimečný; v případě Thomase-Alexandra však nešlo o politickou nebo jinou protekci – jeho schopnosti, zásluhy a odvaha nebyly zpochybnitelné, a republika neměla gramotných, loajálních a iniciativních velitelů nikdy dost.

Thomas-Alexandre Dumas byl ve francouzské armádě prvním generálem tmavé pleti; ale bude jich několik (Beauvais, Louverture, Rigaud, Villatte, Chanlatte jen do roku 1795, v roce 1812 Joseph Serrant); 22. prosince 1793 je mu svěřeno velení Alpské armádě. Dobyl průsmyk Petit-Saint-Bernard, kterým v roce 1800 slavně (a na mule) potáhne první konzul Bonaparte. V srpnu stojí v čele Západní armády a má bojovat v povstalecké Vendée – seznámí se však s tristním stavem armády a bez žádoucí podpory z Paříže se rozhodne velení v říjnu složit. Je povolán proti pařížskému roajalistickému povstání, ale nestihne dorazit včas – na jeho místo je jmenován Bonaparte. A s ním se později setká, když je pro neshody s generálem Kellermannem převelen k Italské armádě.

Černý ďábel v boji s rakouskou pěchotou

Dumas se podílí na obléhání Mantovy v letech 1796–1797. Vyznamená se 16. ledna 1797 v bitvě u La Favorite (kde si mj. 57. půlbrigáda řadové pěchoty vydobude čestné motto „Strašlivá, kterou nic nezastaví“) a bojuje v Tyrolsku proti synovci slavného Laudona. Prodere se se svými jednotkami až k Innsbrucku. Rakušané mu říkají „černý ďábel“, od Bonaparta dostane čestnou šavli a jmenování guvernérem Trevisa a Polesine, a také důvěru: divizní generál Thomas-Alexandre Dumas se stává velitelem jezdectva Východní armády, jejímž cílem je Egypt. Bojuje mj. u Pyramid (kde se nestřílí na jejich vrcholky). Potlačuje povstání v Káhiře. Jeho vztahy s Bonapartem zde však ochladnou. Otevřeně zde vrchnímu veliteli vyčetl, že jeho zájmy se rozcházejí se zájmy Francie. Vyžádal si povolení k návratu a 7. března 1799 Egypt opustil.

Padne však do zajetí v Tarantu, kde jeho loď vynuceně zakotví cestou do Francie. Neapolsko je nepřítelem Francie, a na svobodu se generál dostane až v důsledku Bonapartova vítězství u Marenga, k němuž dojde 14. června 1800. Špatné zacházení, jemuž byl ze strany věznitelů vystaven, má své důsledky. Generál je chromý na pravou nohu, hluchý na pravé ucho, levou tvář má ochrnutou, málem přišel o pravé oko – a má žaludeční vředy, které se mu stanou zakrátko osudnými. Po Amienském míru v roce 1802 je armáda zeštíhlována a v září 1802 odchází Dumas do výslužby. Nedosáhl přitom na žádné odškodnění, a žije z roční výsluhy 4000 franků. Rozhodně to není almužna (roční služné plukovníka je 5000 franků, kapitána 1. třídy 2400), ale propad životní úrovně to znamená. Snaží se domoci odškodnění o opětovného zařazení do služby, ale neuspěje ani ministra Berthiera, ani u Bonaparta samotného.

Syn Alexandre Dumas se narodí 24. července 1802. Generál Dumas zemře 26. února 1806 ve věku 43 let. Ve filmu Ridleyeho Scotta Dumase vidíme jen letmo. Nejvíce si ho lze vybavit asi paradoxně v situaci, které se ve skutečnosti účastnit nemohl – během brumairového státního převratu, kdy zatýká Bonapartovy politické protivníky. Teoreticky by tedy mohlo jít o jiného generála černé pleti, ale Beauvais zemřel v roce 1796, Rigaud, Toussaint-Louverture a Chanlatte sloužili na Santo-Domingu, Villatte byl ve vazbě v Bayonne. Při vší snaze ani v tomto ohledu nelze Scottovi přiznat správnost. Brumaire proběhl až po Bonapartově návratu z Egypta, Dumas s ním v té době již měl vztah spíše chladný, a navíc se nacházel ve zuboženém stavu v neapolském vězení.

Zdroj: Six, Dictionnaire biographique des généraux...; Alexandre Dumas, Mes mémoires

Tagy článku