Autor fotografie: archiv Petra Blahuše|Popisek: Vynikající československá posádka Liberatoru kapitána Oldřicha Doležala (uprostřed)
27. prosinec 1943 se zapsal zlatým písmem do bojových tradic našeho letectva. Toho dne totiž posádka Liberatoru 311. československé bombardovací perutě potopila na dno Atlantiku německou loď Alsterufer, která jako „lamač blokády“ plula z Japonska do Německa s nákladem velmi vzácných surovin. Britové tento čin považovali pro další vedení války za stejně důležité, jako bylo vítězství u Stalingradu. Celá posádka proto obdržela vysoká vyznamenání, někteří přímo od krále Jiřího VI.
Akce začala hned 27. prosince ráno, kdy se do vzduchu odlepila šestice bombardérů Liberator pilotovaných Karlem Schořem, Karlem Kopalem, Janem Kostohryzem, Josefem Kuhnem, Václavem Jílkem a Oldřichem Doležalem. Cíl: nalézt a zničit „lamač blokády“, německou loď Alsterufer, převážející z Japonska 344 tun wolframu- kovu životně důležitého pro německý válečný průmysl. Jednalo se prakticky o celou roční zásobu všech německých zbrojovek. Arzenál výzbroje Liberatorů byl hrozivý, od raketových střel a kulometů až po 500 liberní trhavé pumy. Německé lodě byly totiž samy velmi silně vyzbrojené, navíc na jejich ochranu byly připraveny vzlétnout celé letky těžkých stíhačů. Přesto se Britům podařilo díky dešifrovacímu systému Ultra odhalit přibližnou trasu Alsteruferu a vypracovat plán na jeho potopení. Operací Stonewall byla pověřena krom jiných také 311. Československá bombardovací peruť.
Když Alsterufer 26. prosince 1943 odhalily britské hlídkové letouny, jeho kapitán Piatek si ihned uvědomil, kolik uhodilo. Přikázal zrušit klikatý kurz, nabrat přímý směr k nejbližšímu Němci okupovanému přístavu v Bordeaux a vyždímat z kotlů vše, co půjde. Přerušil také do té doby trvající rádiový klid a spojil se s německým štábem, který požádal o letecké krytí a podporu Kriegsmarine. Nastal boj o čas, boj o to, která strana se k Alsteruferovi dostane jako první. Jako první to dokázali Spojenci, ale britský a po něm i kanadský bombardér, ale ani jeden kličkující a zuřivě pálící loď netrefil.
V 15.34 hodin 27. prosince 1943, akorát když se nacházel uprostřed hustých deštivých mraků, zapípal palubní radar Liberatoru pilotovaného Oldřichem Doležalem. Signalizoval 10 km od něj předmět na hladině, a když se k němu Doležal opatrně přiblížil, spatřil dírou v mracích „loď střední velikosti asi o 6000 tunách". Němci ale byli už kvůli předchozím náletům ve střehu a ihned spustili nepříjemně přesnou palbu. Čechoslováci tedy jen loď vyfotografovali, a pak jí oblétávali v mracích mimo dostřel jejich zbraní.
V 16.07 kapitán Doležal sklonil příď čtyřmotorového stroje a zahájil zteč. Navzdory silné německé palbě, včetně ocelových lan vystřelovaných raketami, do kterých se mělo letadlo zaplést, pilot pečlivě zamířil a pak ve vzdálenosti asi 500 metrů zmáčkl tlačítko odpalovače osmi neřízených protilodních raket - každá s 13 kilogramy trinitrotoluenu v hlavici. Následoval skvělý zásah, hned pět raket totiž zasáhlo záď lodi nad čárou ponoru. Zároveň navigátor a bombometčík v jedné osobě Zdeněk Hanuš svrhl z výšky 180 metrů své dvě jediné pumy. „Ani jedna neminula cíl," stojí zapsáno v palubním deníku Doležalovy posádky. Alsteruferem otřásly obrovské detonace, které byly podle pozdějších svědectví čs. letců tak silné, že více než 30 tun těžký Liberator, pálící při průletu nad lodí ze všech svých palubních kulometů, doslova poskočil ve vzduchu. Doležal na plný plyn prolétl zuřivou německou protileteckou baráží jen pár metrů nad palubou Alsteruferu a s jedním poškozeným motorem a prázdnými nosiči pum a raket a poloprázdnou nádrží nabral kurz domů. Radista spěšně vyťukával pozici, aby na místo boje mohly přiletět další letouny a Němce dorazit, ale to už nebylo zapotřebí. V té době totiž Alsterufer už silně hořel, nakláněl se na stranu a brzy šel ke dnu.
Po přistání v Británii se Doležalova posádka snažila nenápadně vmísit do oslavy, ale to se jí samozřejmě nepodařilo. „Nebylo jim to ale nic platné. Přitáhli jsme je do středu společenské místnosti, strčili do rukou sklenice a objednali pití na jejich účet,“ vzpomínal ve své knize radiotelegrafista Miroslav Vild, mimochodem rekordman mezi československými letci v počtu odlétaných bojových letů. „Nu, a co? Oni si začali, tak jsem se namíchl a bylo to. A tuhle Zdeneček jim to hodil rovnou za komín,“ prohlásil tehdy furiantsky kapitán Doležal.
Podle pamětníka Arnošta Fantla bojové umění protivníka dokázali ocenit i poražení němečtí námořníci - což bylo ovšem způsobeno tím, že vítěznou posádku považovali za Brity; kdyby věděli, že je ke dnu poslala podřadná česká „untermensch Rasse“, jistě by tak uznalí nebyli. „Všichni zajatí (74 námořníků) se bez výjimky vyjadřovali s velkým uznáním o fair způsobu, jakým byl boj veden, a zvláště vychvalovali odvahu osádky letounu. Nemohli pochopit, jak letoun klidně a chladnokrevně prolétl největší palebnou přehradou, jakou loď mohla vytvořit. Kapitán Piatek nazval pilota bombardéru „a cunning old fox“ (mazaným starým lišákem)," uvedl Fantl.
Kvůli vítězství Čechoslováků vystoupil v britském parlamentu státní podtajemník ministerstva pro válečné hospodářství Dingle-Foot a připomněl, že Češi poslali ke dnu loď s ročními zásobami wolframu pro německé zbrojovky na palubě. „Zneškodnění takové lodi znamená těžkou ránu pro osu Berlín - Tokio. Rovná se krvavému odražení útoku na Volze nebo v Tunisu," řekl na adresu osádky kapitána Oldřicha Doležala britský politik. O hrdinství Čechoslováků také okamžitě ještě před Silvestrem referovaly nadšeně na titulních stranách všechny britské i americké noviny. Šest z osmi členů osádky bombardéru vyznamenala československá exilová vláda Československými válečnými kříži, kapitán Oldřich Doležal a navigátor Zdeněk Hanuš obdrželi za své bojové mistrovství od britského panovníka Jiřího VI. nejvyšší letecké vyznamenání Záslužným křížem (DFC). V citaci k jeho udělení britský monarcha napsal, že ačkoliv se „…Doležal setkal s intenzivní a přesnou palbou těžkého a lehkého flaku, nijak jej to neodradilo od provedení velmi dovedného, smělého a naprosto úspěšného útoku.“ Navigátor Zdeněk Hanuš zase měl „největší zásluhu na dosaženém úspěchu", když „tváří v tvář intenzivní protiletadlové palbě navedl letoun do útoku a s pouhými dvěma pumami bylo jeho výjimečnou dovedností dosaženo přímého zásahu zádě lodi.“
Kapitán Oldřich Doležal se do dějin Československa dostal ještě jednou, po válce: v březnu 1950, po komunistickém převzetí moci, se jako pilot ČSA stal jedním z hlavních aktérů unikátní hromadného úletu tří letadel C-47 Skytrain (Dakota) na Západ, když jeho stroj, letící z Bratislavy do Prahy přistál v Erdingu v Bavorsku. Jeho manželka Květa s půlročním synem Tomášem byli v té době jako cestující druhé Dakoty, pilotované rovněž bývalým letcem RAF Ladislavem Světlíkem, který po startu v Ostravě změnil kurz na Mnichov (třetí Dakotu pilotoval Ludvík Angetter). Po šťastném setkání s rodinou se Doležalovi usadili v Británii, kde Oldřich létal jako pilot u civilní letecké společnosti Siver City. Svobody své vlasti se už nedožil, ale když v roce 1983 zemřel jako 71letý, na pohřeb mu přišly kromě Britů také desítky bývalých československých letců RAF ve slavnostních uniformách.
Zdroj: J. Šulc: Operace Stonewall, fotky archiv J. Raljicha, War Thunder, fcafa.wordpress.com