foto: Léta zkázy a naděje, volné dílo/Manifestace pražského lidu na Václavském náměstí 28. října 1918
Slavíme 28. říjen, vznik Československé republiky. Vznik složitý, ve složité době. Od její idealizace, kterou zkroutili před rokem 1989 komunisté, se dnes čím dál častěji dostáváme k démonizaci ČSR. Tu z pozic nostalgicky monarchistických, jež idealizují staré mocnářství, onde z jakéhosi zoufání si nad stavem dnešní české politiky, který už už dokazuje, že si vlastně Češi neumějí vládnout a potřebují správu zařízenou lepšími lidmi z prozíravého centra. Nikoli. Resp. neumí-li to Češi, neumí to také nikdo další.
Aniž by si možná dotyční kritikové uvědomili, kdo mj. zastával podobný drzý a směšný postoj, nebo dojem, že si právě Češi z nějakého snad historického, snad společenského, možná dokonce genetického důvodu neumějí vládnout. Totiž Hitler. Jako každé dílo lidí měla ČSR své chyby, nedostatky, problémy. Byla však rozhodně a nezpochybnitelně v kontextu Evropy své doby státem právním, rozumným a civilizovaným, a zůstala jím až do svého zániku v Mnichově. Lhostejno, že se na samotném provedení onoho zániku aktivně některými svými představiteli a především prezidentem Benešem podílela.
Nebylo jí okolnostmi dopřáno své složité národnostní a společenské problémy, jimiž trpěla, řešit v klidu a postupně. Naivitou své zahraniční politiky především ve vztahu k Francii a nedostatkem rozhodnosti své politické reprezentace vedené snad příliš ohledem na bezpečí a životy obyvatelstva, což nebylo v Evropě 30. let po zkušenostech z hrůz zákopové války vzácné, neodolala nacistickému Německu (jako mu neodolal posléze téměř žádný z jeho sousedů), a v prodloužení Benešovy předválečné z hlediska obrany státu neefektivní politiky pak skončila ve Stalinově a sovětském obětí.
V rozjitřené době "revoluční" po roce 1918 a se zbytečnou potřebou tvořit nějaký nový státní étos zavrhovala cokoli, co mělo vazbu na starou monarchii, a působí tak v mnoha směrech při zpětném pohledu nedospěle. Leccos z tohoto přístupu přetrvává a otravuje i naši přítomnost. Nedospělá totiž ČSR rozhodně byla. Nadto neuměla mít či vystavět si dobré vztahy se sousedy: především s Polskem a Maďarskem (a samozřejmě obráceně). Přirozeně (a zbytečně) chladné vztahy měla s Rakouskem, které tak nadšeně skočilo Hitlerovi do náruče.
Rozhodně však byla uměřenou a civilizovanou zemí, která žádné skupině svého obyvatelstva nečinila apriorní či principiální, neodstranitelné zlo (snad s výjimkou sprostého vyvlastnění šlechty). Národnostně pestrá chtěla tvořit politický národ československý, dnes často vysmívaný. Nepodařilo se. Zřejmě ani nemohlo. Nenutila však přitom menšiny mluvit československy ani ve vztahu k úřadům. Byla v mnohém k některým menšinám nespravedlivá, především k menšině německé - a Hitlerovi tím usnadnila jeho plány. A byla nespravedlivá ke Slovensku, a i za to posléze zaplatila.
Možná by si však nesmlouvaví kritikové republiky měli častěji číst odstavce, které nám věnoval právě Hitler. S hrůzou by zjistili, že mu vlastně chtějí dávat v jádru za pravdu:
"I dnes k nám vzhlížejí se vztekem, ale zároveň s bezmezným obdivem: my Češi nejsme určeni k vládnutí! Každý Čech je rozený nacionalista, který podřizuje svým zájmům všechny ostatní povinnosti. Nemylte se, čím víc se Čech ohýbá, tím je nebezpečnější.
Psali jsme
K 81. výročí podepsání Mnichovské dohody poskytl Security magazínu na toto stále živé téma rozhovor doc. PhDr. Vít Smetana, Ph.D., pracovník Ústavu...
Háchu musíme prezentovat jako jednoho z největších mužů světa, pokud Čechům zanechá závěť, která bude znamenat jejich konec. Jeho jméno musí být vyslovováno jedním dechem se jménem krále Václava, aby se na něho v budoucnosti mohl odvolávat každý zbabělec. Jeho následník? Jen žádný chlap! Budeme vždycky vycházet líp se zbabělci než se statečnými muži. Čechy nejlíp vyřídíme tak, že na ně budeme prostřednictvím takových osob působit nepřetržitě a v dlouhém časovém období.
Po Bílé hoře až do roku 1867 to tak dělal rakouský stát, takže se nakonec každý Čech skoro styděl mluvit česky. Značná část Čechů je germánského původu a může být poněmčena!
Říše, jejíž jednotlivé části jsou spojeny fanatickou solidaritou, brzy najde řešení i pro český problém - Hácha to sám dobře ví. Jako právník starého rakouského státu musel cítit, že vznik nezávislého českého státu byla chyba; protože nikdy v historii nebyli Češi schopni řešit své politické problémy vlastními silami a i jejich kulturní vývoj byl hluboce závislý na německé kultuře habsburského státu. Správná a pro Německou říši zřejmá politika je následující: nejprve vyčistit zemi od všech nebezpečných elementů a poté jednat s Čechy s mírnou uvážlivostí."
Směšné. A to i ve vztahu ke statečnému Emilu Háchovi, který v nezáviděníhodné roli obstál spíše se ctí, a žádnou závěť, která by znamenala Čechů konec, po sobě nezanechal. ČSR přes svou nedokonalou formu měla naději hledat a najít způsob smysluplné existence přijatelné pro všechny své obyvatele. Nebylo jí to dopřáno vnějším zásahem, který vnitřní spory využil a zneužil k rozkladu společnosti i státu, jenž se tomu, jistě vlastní vinou, nedokázal bránit a nebránil. Stejně jako při jeho vzniku společnost i stát předchozí, tedy Rakousko-Uhersko, rozložily důsledky první světové války, a habsburská monarchie neprokázala v roce 1918 o nic větší životaschopnost než v roce 1938 Československá republika.
Tagy