foto: Redakce Security Magazínu/Lodě a ponorky čs. válečné loďstvo 1918-1959
Po vzniku republiky bylo zřízeno také válečné loďstvo. Zprvu samostatné, poté podřízené armádě, a působící především na Dunaji. Kromě lehkých člunů disponovalo dvěma čluny dělovými, hlídkovou lodí President Masaryk a pancéřovou minonoskou.
Největší „námořní“ bitvu československých dějin vybojovali ještě před vznikem samostatného státu legionáři na jezeře Bajkal. Na dvou parnících vyzbrojených polními houfnicemi potopili rudý ledoborec Bajkal. Kromě bitvy na Bajkalu lze zmínit ještě akci, které se účastnila loď President Masaryk pod německým názvem Bechelaren proti sovětským dělovým člunům na Dunaji u Melku. Jednalo se tak o jedinou významnější lodní bitvou s českou účastí. Na Bajkale bojovali čeští vojáci na ruských lodích, u Melku pak Němci na lodi československé.
Vznik československého válečného loďstva
Dne 28. října 1918 byla vyhlášena samostatnost Československa. Již v listopadu bylo na novém Ministerstvu národní obrany zřízeno samostatné Velitelství námořních sil, což se může zdát u vnitrozemského státu poněkud zvláštní a snad to bylo odrazem optimismu revoluční doby, či spíše určitým převzetím tradic. Veliteství podléhal tzv. Námořní prapor, v podstatě obdoba námořní pěchoty, složený z bývalých příslušníků c. a k. námořnictva. Tento námořní prapor obsahoval dokonce dvě baterie "námořního pobřežního dělostřelectva", bránící ústí řek Ipeľ a Hron na Slovensku proti maďarskému loďstvu.
Po skončení války s Maďarskem byla otázka „námořnictva" terminologicky racionalizována. Počítalo se se vznikem dvou lodních oddílů: pro Labe se základnou v Litoměřicích, a pro Dunaj se základnou v Bratislavě. Velitelství námořních sil bylo přejmenováno na méně ambiciozně znějící 34. oddělení (lodní), a počátky válečného loďstva byly skromné. Ve výzbroji nemělo než dva dělové, šest vlečných a dva spojovací čluny. Všechny byly nasazené na Dunaji. Dělové čluny nesly po dvou horských dělech ráže 75 mm, a vlečné čluny byly vyzbrojeny těžkými kulomety.
.jpg "Autor neznámý / Public Domain / Wikimedia Commons")
Proměny československého válečného loďstva
V roce 1921 pak bylo i toto loďstvo jako samostatná složka zrušeno. Pobřežní dělostřelectvo přešlo do působnosti armády jako protiletadlové, labský oddíl se stal součástí ženijního vojska, dunajský oddíl byl přeznačen na Vodní prapor a v roce 1924 pak na Mostní prapor. Další reorganizace přišla v roce 1934, kdy byl Mostní prapor rozpuštěn, a jeho části byly včleněny do nového 6. ženijního pluku, v jehož rámci vznikl tzv. Říční prapor, a tato organizace vydržela až do zániku ČSR v roce 1939.
Kromě lehkých jednotek, vlečných, spojovacích, minových, strážních a hlídkových člunů, kterých se do služby v letech 1918-1939 dostaly čtyři desítky, stojí za pozornost především dělové čluny OMd1 a OMd 2 (značené od roku 1924 jako Md-1 a Md-2), které měly výtlak 35 tun při délce 21 m a ponoru 1,6 m, Jejich maximální rychlost se pohybovala okolo 20 km/h a posádku tvořilo 17 mužů. Lodě byly vyzbrojené dvěma horskými děly vz. 15 ráže 75 mm na přídi a na zádi, a dvěma těžkými kulomety vz. Š. 7/24 ráže 7,92 mm. Šlo o lodě stavěné za války pro c. a k. námořnictvo a určené původně pro lov cvičných torpéd.
Dalším zajímavým plavidlem československého lodního arzenálu byla pancéřová minonoska OMm 35 uvedená do služby v říjnu 1938. Loď s výtlakem 60 tun a délkou 31 metrů nesla čtyři těžké kulomety vz. 1937 ráže 7,92 mm a mohla nést 18 až 22 min. Loď byla po okupaci předána Německu, stejně jako její sesterská rozestavěná OMm 36. Němci pak obě v roce 1940 prodali Rumunsku, a 26. srpna 1944 byly předány Sovětské dunajské flotile.
Dalším zajímavým, avšak často přehlíženým aspektem československého válečného loďstva byla spolupráce s ostatními středoevropskými státy, zejména s Jugoslávií a Rumunskem. Během 30. let probíhala řada společných cvičení na Dunaji, při nichž československé lodě spolupracovaly s rumunskými a jugoslávskými jednotkami. Cílem těchto cvičení bylo posílení regionální bezpečnosti a příprava na možný konflikt s Maďarskem, které mělo na Dunaji silné postavení. Tato spolupráce rovněž zahrnovala výměnu technologií a zpravodajských informací.
Obnova československého válečného loďstva po druhé světové válce
Po druhé světové válce bylo československé válečné loďstvo obnoveno v omezené míře, přičemž se zaměřovalo na operace na řece Dunaji. V roce 1946 byl v Bratislavě vytvořen 14. ženijní prapor, který zahrnoval lodní a minovou rotu. Tato jednotka byla v roce 1950 integrována do 52. pontonového pluku, jehož součástí byla četa bojových člunů a četa minových člunů. Operační nasazení těchto jednotek zahrnovalo mimo jiné i úkoly spojené s říčním zatarasováním, což mělo za cíl omezit pohyb nepřátelských plavidel na Dunaji.
Poslední reorganizace této složky proběhla v roce 1957, kdy byla přeměněna na rotu říčního zatarasování, než byla v roce 1959 definitivně rozpuštěna. V Moskvě bylo rozhodnuto, že Dunaj bude bránit výlučně sovětská Dunajská flotila a plavidla armády byla předána civilním uživatelům. Tím skončila téměř čtyřicetiletá éra existence československého válečného loďstva, které i přes omezené prostředky a zázemí hrálo důležitou roli v obraně státu.
Zdroje: Miroslav Hubert a Karel Pavala: Vojenské lodě Československa 1918-1959, VHÚ: Československému lodnímu vojsku dominoval padesátimetrový Masaryk,
Tagy