foto: Se svolením Ponte Ponte /Plně vybetonovaná chodba mezi T-S 73 a T-S 75
Měl to být betonový štít republiky a jedna z největších dělostřeleckých tvrzí v Evropě. V podzemí hlubokém až 50 metrů měla tisícovka vojáků přežít dva měsíce v naprosté izolaci a chrlit na nepřítele 200 granátů a min za minutu. Jak vypadalo soběstačné podzemní město s vlastní nemocnicí a dvousměnným provozem? Sestoupili jsme do chodeb Stachelbergu a prozkoumali unikátní armádní inženýrství, které na padesát let pohltilo podzemí.
Stojím na strategickém hřebeni nad Babím u Trutnova, v prostoru bývalého stavebního úseku ŽSV VI. Krajina kolem Libavského sedla, které bylo v minulosti hned několikrát využito ke vpádu armád nepřátel do Čech, vypadá klidně, ale topografie terénu jasně ukazuje, proč zde Ředitelství opevňovacích prací v říjnu 1937 zahájilo stavbu největší dělostřelecké tvrze v Československu, pevnosti Stachelberg. Tato obrovská stavba měla za úkol přehradit invazní směr německé armády do vnitrozemí. Přímo na povrchu dnes jako memento tehdejšího spěchu vystupuje masivní, jediný dokončený pěchotní srub T-S 73 „Polom“. Všechno ostatní, co tvořilo toto monstrózní obranné centrum, zůstalo skryto hluboko pod zemí.
Pevnost Stachelberg jako brána do podzemního města
Do podzemního labyrintu sestupuji po přesně 86 betonových schodech technické šachty srubu T-S 73, jediného dokončeného objektu systému tvrze. Rozdíl mezi povrchem a podzemím je okamžitý: teplota tu celoročně osciluje mezi 7 až 9 °C a vlhkost vzduchu se blíží ke 100 %. Na rozdíl od hotových pevností, jako je Hanička nebo Bouda, zde člověk nevidí hladké betonové stěny. Procházím desítkami metrů chodeb vysekaných přímo do surové skály v hloubce až 50 metrů pod povrchem. Světlo reflektorů ukazuje hrubé stopy po vrtácích a místa, kde ze stropu dodnes prosakuje podzemní voda skrze usazenou horninu slepenec.
Podzemní město s brilantní logikou
Z vojensko-historického hlediska fascinuje Stachelberg svou plánovanou autonomií. Projektanti a přibližně tisíc pět set dělníků stihli za pouhý rok vyrazit zhruba 3,5 kilometru chodeb a částečně dalších 34 obřích podzemních sálů. Systém ražby byl velmi specifický. Díky samonosnosti slepence bylo možné nejdříve vykopat vrchní a spodní část sálu. Podlaha vrchního sálu byla následně postupně bořena, až se vytvořil celý sál. Tyto obrovské místnosti byly navzájem strategicky spojeny průchozími chodbami.
Sály měly sloužit jako soběstačná základna pro velitele a posádku čítající necelých 1 000 mužů. Přibližně 778 z nich měli být dělostřelci doplněni dalšími 240 vojáky polní pěchoty. V případě úplného obklíčení byla logistika nadimenzována tak, aby pevnost vydržela bojovat až neskutečné dva měsíce bez jakékoliv vnější pomoci. Aby se ušetřilo místo, ubytování bylo řešeno dvousměnným provozem v režimu „teplých postelí“. To znamenalo, že polovina mužů držela bojovou pohotovost, zatímco druhá spala. Zázemí měla doplňovat soběstačná podzemní elektrárna, filtrování vzduchu a plně vybavená chirurgická nemocnice s přibližně 20 lůžky.
Palebná síla podzemního monstra
Největší síla podzemního města však spočívala v jeho palebné síle, která měla být řízena z podzemních skladů munice. Hlavní výzbroj mělo tvořit 10 dělostřeleckých houfnic vz. 38 ráže 100 mm a 4 těžké minomety vz. 38 ráže 120 mm v samostatných minometných srubech. K této hlavní výzbroji je třeba připočíst 6 protitankových kanonů ráže 4,7 mm a desítky těžkých (vz. 35) i lehkých (vz. 26) kulometů ve střílnách. Při plné bojové činnosti by tvrz dokázala na nepřítele vychrlit přes 200 dělostřeleckých granátů a min za jedinou minutu.
Mnichovská dohoda wehrmachtu radost ze Stachelbergu rozhodně nepřinesla
Mnichovský diktát v září 1938 sice stavební práce na tvrzi definitivně zastavil, ale v taktickém perimetru pevnosti se bojovalo ještě před jeho podepsáním. Během sudetoněmeckého povstání v polovině září se strategický prostor Libavského sedla stal terčem ozbrojených útoků jednotek Sudetoněmeckého Freikorpsu. Tyto záškodnické oddíly měly jasný cíl: paralyzovat československé pozice v předpolí Stachelbergu dříve, než armáda stihne nedokončený komplex plně obsadit. Při tvrdých střetech s přesilou fanatických povstalců zde padli českoslovenští vojáci z řad pěšího pluku 22 a Stráže obrany státu (SOS). Československá armáda sice pozice udržela, ale politický verdikt z Mnichova jí vzápětí vyrazil zbraně z rukou.
Když jednotky wehrmachtu po záboru Sudet triumfálně dorazily na hřeben Stachelbergu, radost ze snadno získaného moderního opevnění je zanedlouho přešla a čekala je jen ledová sprcha. Ještě předtím, než československá armáda definitivně opustila pevnost, provedli naši armádní inženýři strategicky velmi efektivní destrukční práce.
Odpálení masivních náloží hluboko v podzemí totiž mělo devastující sekundární efekt. Výbuchy cíleně narušily přirozené hydrogeologické vrstvy skály a do vyražených sálů začala pod obrovským tlakem vyvěrat podzemní voda z do té doby skrytého podzemního jezera. Během několika týdnů tak byl celý labyrint podzemních síní a chodeb kompletně zatopen. Německé průzkumné týmy tak místo strategického podzemního uzlu převzaly jen nebezpečnou, temnou a naprosto nepoužitelnou jeskyni, která své tajemství zakonzervovala na dalších padesát let.
Od chemického skladu k záchraně
Po druhé světové válce bohužel čekal objekt úpadek, který vyvrcholil v roce 1966, kdy armáda srub T-S 73 využila jako sklad toxického pesticidu aredin. Podzemí bylo totiž stále zatopeno a nešlo nijak využít. Zlom nastal až v roce 1986 díky práci historiků Vladimíra Karlického a Oty Holuba, kolem kterých se zformovala skupina amatérských badatelů. Mezi nimi hrál klíčovou roli Miroslav Žemlička, pozdější zakladatel družstva Fortis, dnešního spolku Stachelberg. Tato skupina na konci 80. a na začátku 90. let začala vyklízet jedy uložené do útrob tvrze a již v roce 1993 otevřela první historickou expozici o pevnosti pro návštěvníky.
Zlomový okamžik nastal v roce 2000. Členové tehdejšího družstva Fortis usilovali o zpřístupnění zatopeného labyrintu veřejnosti, ale technické možnosti odčerpání milionů litrů vody byly silně omezené. Nakonec nečekaně zasáhla mechanika přírody. Tlakem vody a pravděpodobně i vlivem otřesů z nedalekého kamenolomu došlo k náhlému uvolnění jednoho z hlavních podzemních závalů. Nahromaděná voda z podzemí během krátké doby samovolně odtekla neznámými skalními puklinami pryč. Tento nečekaný průraz umožnil badatelům vyklidit zbývající tuny bahna a definitivně otevřít unikátní technickou památku, která dokumentuje vrchol československého pevnostního stavitelství.
Spolek má v plánu postupně čistit a zpřístupňovat další stovky metrů vylámaných chodeb. K objevování tohoto monumentálního díla československého inženýrství může dnes formou vstupného přispět každý návštěvník.
Zdroje: Příběh Stachelbergu; HOLUB, Ota a Miroslav KEYZLAR. Tajemství Stachelbergu. Trutnov: Družstvo FORTIS, 1991.
Tagy