foto: archiv Petra Blahuše/Výsledek prácwe československých commandos- hořící rakousko-uherské letiště
Během 1. světové války bojovali českoslovenští legionáři proti svým odvěkým nepřátelům- Německu, Rakousku a Maďarsku nejen na východní a západní frontě, ale i v italských Alpách. Kromě klasických frontových a průzkumných bojů zde naši předci uskutečnili několik diverzních akcí jakoby vystřižených z manuálu jejich následovníků, britských commandos ve 2. světové válce.
Ačkoliv prvními zvědy v taktické a takticko - operační hloubce byly už v říjnu 1917 Jan Martinec a Josef Doležal, kteří během třídenní mise v Tridentsku s úspěchem rozkryli sestavu rakousko-uherské armády, nejúspěšnější z těchto diverzně zpravodajských misí byla ta, na kterou se 21. září 1918 v noci vydali desátník Václav Vopálenský (4. 8. 1883) a střelec Rudolf Petr (9. 1. 1894). Oba legionáři dostali za úkol vyhodit v týlu do povětří dělostřelecké sklady a hangáry i s rakouskými letadly. Ještě před svým Dnem D absolvovali v italském armádním technickém ústavu výcviku s výbušninami. Ty s sebou nesli do akce maskované ve dvou osmikilových a dvou šestikilogramových konzervách s marmeládou.
Přes frontu se dostali v úseku pardubického 8. dragounského pluku ve skalách hory Cima Tre Pezzi díky předchozí domluvě s velitelem „rakouské“ stráže desátníkem Josefem Jelínkem, který jim nejen umožnil překročit onu tenkou červenou linii, ale ještě jim dal na cestu průvodce do údolí Assy. Průnik diverzní skupiny usnadnila i krycí italská dělostřelecká palba, do které se ovšem dostali v jednu chvíli i oba čeští rozvědčíci. Rozhodli se jí ale využít a nepozorováni (stráže byly v krytu) u dělostřeleckého skladiště i stanice vojenské lanovky na úpatí hory Monte Erio položili první pekelný stroj (domový výraz pro nálože) a načasovali jeho odpálení za dvě hodiny. Druhou nálož instalovali skrytě u pečlivě střeženého u Cima la Manderiolo ve skladu benzínu pro nákladní automobily, kterou před časem objevil italský letecký průzkum. Vopálecký a Petr pak provedli podle rozkazu průzkum vojenského tábora ve Vezzeně, načež zde ve strojovně pohánějící provoz několika horských drah položili třetí bombu.
psali jsme: Speciální operace Meško – neznámé hrdinství československých commandos z východní fronty
Na rozdíl od předchozích dvou případů zde nálož pokládal Petr, který byl ale ze svého úkolu tak rozrušen, že svému velícímu bratru Vopálenskému nedokázal přesně popsat, na jakou dobu nařídil časovač rozbušky. Ačkoliv hrozili, že každou chvíli dojde k explozi, Vopálenský se chladnokrevně vrátil zpět k pekelnému stroji a nařídil ho na pouhých 10 minut, aby mohli s kamarádem sledovat účinek výbuchu. Po velké explozi pak pokračovali dál, ale na křižovatce cest u Calceranice je zastavil desátník polního četnictva. Oba diverzanti si už už chystali své dýky, aby se ho zbavili, ale policajt se nakonec dal přemluvit, že jejich doklady, kterých chybělo důležité razítko, jsou v pořádku. Díky tomu mohli v klidu přespat v lese a za svítání 23. září zaútočit na rakouské letiště v Cire. Zde umístili svou poslední, čtvrtou nálož, a pak jen s uspokojením sledovali, jak se dřevěný hangár s dvěma letadly mizí v plamenech.
Nyní začala druhá část jejich mise, při které měli proniknout až do Trenta. Opět měli štěstí, přidali se k strážmistrovu polního četnictva, který stejně jako Vopálenský žil před válkou několik let ve Vídni. V přátelském rozhovoru - dokonce spolu v hospodě vypili líhev vína - s ním přešli přes několik strážních stanovišť a policejních checkpointů, kde tvrdili, že jsou do Trenta nakoupit potraviny do důstojnické jídelny. Ve městě našly domluvený azyl u sochaře Rema Stringariho, kterému se prokázali listem od jeho bratra. Odmítl jim sice pomoci s plánovanou sabotáží na místním železničním nádraží, ale poskytl jim řadu důležitých zpravodajských informací o rakouské armádě v okolí. Ještě než naše dvojice vyrazila 25. září na zpáteční cestu, odeslala na smluvenou adresu do Švýcarska pohlednici s kódovaným textem, potvrzujícím jejich úspěšnou misi. Frontu českoslovenští legionáři Vopálenský s Petrem se štěstím přešli v noci na 27. září 1918 opět v úseku Cime Tre Pezzi, když předtím ale musel starší z legionářů dýkou potichu zlikvidovat strážného z předsunutého zákopu, který proti nim namířil pušku.
psali jsme: Tajné britské speciální operace v japonském týlu
Jejich mise skončila stoprocentním úspěchem a tak není divu, že po svém návratu byli oba čeští hrdinové Italy vyznamenáni a povýšeni. Desátník Vopálenský, který po válce sloužil u československé policie na podporučíka, což bylo maximum, čeho mohl poddůstojník za války dosáhnout – a takových případů bylo u našich legií jen několik. Vojín Petr povýšil na strážmistra – tedy podle dnešní hodnostní stupnice rotmistra.
Úspěchem skončila také další diverzní akce v říjnu 1918. Ta byla dokonce mezinárodní, protože do šli na osobní rozkaz velitele III. italské armády poručík československých legií Rudolf Šárek (25.11.1893) se svým italským kolegou poručíkem Brunou. V rakouských uniformách byli oba za dramatických okolností (málem se jejich člun potopil a ke břehu se nakonec museli dobrodit a doplavat) vysazeni 12. října 1918 z vojenského rychlého člunu u Caorle. Po vylodění našli úkryt u spolehlivých Italů a s jejich pomocí vytvořili něco jako místní odbojovou, nebo partyzánskou skupinu. Zároveň od nich získávali zpravodajské informace o síle a rozložení jednotek rakousko-uherské armády, jejich záloh, postavení, umístění skladišť a dělostřeleckých baterií. Šárek kvůli tomu používal několik uniforem, které si sám přešíval a v nich chodil po rakouském týlu, včetně důstojnických jídelen, kde kromě jiného taky rozmisťoval české letáky vyzývající k přechodu fronty k legionářům. Kromě nich měl také k dispozici bomby, revolvery, civilní šaty, razítka, buzolu - a klec s poštovními holuby na předávání zpráv přes frontu.
psali jsme: Nájezd britských commandos na německé Lofoty měl krycí název operace Claymore
Těsně před závěrečnou italskou ofenzivou ale onemocněl malárií a tak závěrečné diverzní akce - přerušování telefonních linek, destrukci na železniční trati i vyhození vojenského skladiště - za něj udělal poručík Bruno a místní partyzáni, které sám pomáhal vycvičit a vyzbrojit. Přesto si i Šárek, kterému rychle zabral chinin z vojenské lékárničky, ještě stihl zabojovat. Vmísil se do masy ustupujících rakousko- uherských vojáků a přesvědčoval v nich Čechy, aby už dál nešli a nechali se raději zajmout. S těmi, co poslechli, se pak vydal vstříc blížící se frontě, ale při dotyku s prvními italskými vojáky ho ti málem zastřelili, protože ho považovali za rakouského špiona. Naštěstí byl nakonec předveden na velitelství italského praporu , kde se potkal s poručíkem Brunem a vše se vysvětlilo.
Zdroj: J. Marek: Pod císařskou šibenicí
Tagy