Autor fotografie: Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: Tanku T-34 se měl český tank vyrovnat
Na území Protektorátu vznikly ve Škodových závodech, tehdy Skoda Werke, projekty tanků označené T-24 a T-25. Měly se vyznačovat účinnou výzbrojí, šikmým a odolným pancéřováním a vynikající rychlostí - a překonat T-34. Přitom jej na první pohled připomínaly.
V polovině 30. let plzeňská Škoda opustila snahu o konstrukci tančíků, jež byly vyhodnoceny jako z hlediska potřeb moderního bojiště neperspektivní, a začaly práce na plnohodnotných tancích. Z nich vzešel úspěšný typ s československým armádním označením Lt. vz. 35. Domácí armáda jich objednala na tři sta, dalších 138 mělo být vyvezeno do spojeneckého Rumunska. Od roku 1938 se pak konstruktéři soustředili na řešení pro tank střední váhové kategorie. Vznikl mj. projekt tanku T-21, později licenčně vyráběný v Maďarsku pod označením Turán. Vznikly také neúspěšné prototypy T-22 a T-23, a konečně koncem roku 1941 již podle zadání Wehrmachtu typ T-24.
Na první pohled se T-24 podobal sovětskému T-34 (konstruktéři Škody měli patrně koncem roku 1941 příležitost seznámit se s ukořistěnými sovětskými tanky tohoto typu, a také s těžkými KV-1), který udělal na německé ozbrojené síly na východní frontě od léta 1941 velký dojem. Pro T-24 Škoda plánovala použít výkonný motor, šikmé pancéřování slibovalo dobrou odolnost. Na první pohled se od T-34 nový tank lišil především mohutnější věží, pro kterou bylo počítáno se zástavbou kanónu Škoda A13 ráže 75 mm (s délkou hlavně 36,4 ráže). Vznikl dřevěný model, ale práce byly zastaveny, protože byl rozpracován těžší tank slibnějších parametrů s označením T-25.
T-24 měl vážit 18,5 tuny. Mohutnější T-25 již 23 tun. Kromě výkonnějšího motoru a silnějšího pancéřování by se od předchozího projektu nový tank lišil především účinnější výzbrojí v podobě 75mm kanónu Škoda A18 o délce 55 ráží. Tanky se v souladu se zadáním měly vyznačovat především nízkou náročností na nedostatkové suroviny a jednoduchostí výroby. Oproti standardní osádce německých středních tanků v počtu pěti se tanky T-24 a T-25 obešly bez nabíječe - byly totiž vybaveny automatickým nabíjecím systémem.
Určitou nevýhodou konstrukce a potenciálním rizikem pro osádku byla v případě typu T-25 pozice věže, která nedovolovala umístění průlezů a poklopů pro řidiče a radistu - tito dva členové osádky by museli do tanku nastupovat a opouštět ho přes věž. Podobně jako u ostatních německých tanků bylo počítáno se specializovanými vozidly využívajícími podvozek tanku - v případě T-25 byly navržena moderně vyhlížející samohybné 105mm a 150mm houfnice s hlavní osazenou do plně otočné pancéřované věže.
Do konce roku 1943 však nevzniklo více než výkresy, propočty a dřevěné modely. Tank T-25 byl patrně ve finále odmítnut proto, že během jeho projektování byl zásadním způsobem zhodnocen typ PzKpfw IV. Zabudováním účinného 75mm kanónu vzniklo vozidlo schopné ničit i těžké sovětské tanky na velkou vzdálenost, a v kombinaci se zaběhnutou výrobou a logistikou údržby v polních podmínkách ztratil projekt T-25 konkurenceschopnost a smysl. Byla tu rizika spočívající ve slibné, ale nevyzkoušené technologii automatického nabíjení, specifická munice. Přesto je projekt T-25 zajímavou ukázkou schopností českého zbrojního průmyslu a teoreticky potenciál překonat sovětský T-34 zřejmě měl.
Zdroj: tanks-encyklopedia.com; valka.cz