Channel Dash – když nacistické bitevní lodě unikly britské Royal Navy přímo pod nosem

Po mnoho generací byla britská námořní síla děsivou překážkou pro jakýkoli národ nebo říši, které se chtěly postavit síle těchto ostrovů. Během druhé světové války si ale britské Královské námořnictvo muselo vychutnat ponižující porážku ze strany nacistického Německa během Operace Cerberus.

V roce 1588 vyslali Španělé do Lamanšského průlivu obrovskou armádu naloženou desítkami tisíc vojáků. Ale malé, zoufalé námořnictvo královny Alžběty s pomocí zázračné bouře vyslalo lodě naplněné hořlavinami do těsné formace obrovské flotily, která se musela stlačit, aby se celá vešla do vod Lamanšského průlivu. Pýcha Španělska byla spálena a rozbita o Doverské útesy.

Po většinu 500 let po této události byl kanál La Manche nepochybně anglický. Královské námořnictvo však zahanbeně svěsilo hlavu po jednom z nejtrapnějších střetnutí 20. století v den, kdy asi čtyři desítky německých lodí, včetně dvou bitevních, proklouzly přímo přes Lamanšský průliv prakticky bez poškození.

Pro Němce Operace Cerberus, která se do historie zapsala jako Channel Dash.

Začátkem roku 1942 spočívaly bitevní lodě Scharnhorst a Gneisenau (jediné lodě třídy) a těžký křižník Prinz Eugen (který se zúčastnil operace Rheinübung, během níž byl Bismarck potopen Královským námořnictvem v Atlantiku) v přístavu Brest v okupované Francii. Zde však byly tyto obrovské lodě zranitelné vůči leteckým útokům z Británie a Němci si přáli jejich přítomnost dále na sever, aby narušili sovětské lodní linky.

Jedinou otázkou bylo, jak se s těmito loděmi nepozorovaně a nepoškozeně proplížit kolem Royal Navy do domovských přístavů. Ani Bismarck, největší bitevní loď té doby se nedostala přes Britské ostrovy a skončila i se svou posádkou na dně Atlantiku.

Dvě možné cesty, kterými se lodě mohly vydat, byly na sever a přes Dánsko přímo mezi Grónskem a Islandem nebo na jih, přímo přes kanál La Manche. Na Hitlerův přímý rozkaz byla přijata druhá a mnohem riskantnější možnost.

Od dubna předchozího roku britské královské námořnictvo zavedlo plán, jak zmařit právě takový záludný krok Hitlerových lodí zvaný Operace Fuller. Plán předpokládal, že pokud budou německé lodě umístěné v Brestu detekovány, jak se pohybují přes Lamanšský průliv, viceadmirál Bertram Ramsay je zlikviduje. Ramsay měl pro tuto situaci pod svým velením šest torpédoborců v pohotovosti v ústí řeky Temže, tři doprovodné torpédoborce a 32 motorových torpédových člunů. To mělo být doplněno podporou od Royal Air Force a Fleet Air Arm.

Avšak v době, kdy si Británie všimla německých lodí pohybujících se kanálem La Manche, nebyla téměř žádná část plánu připravena k provedení a byl celý zpackaný.

Viceadmirál Otto Ciliax, jehož vlajkovou lodí byl Scharnhorst, vyplul se dvěma bitevními loděmi a těžkým křižníkem, doprovázený šesti torpédoborci, 14 torpédovými čluny a 26 Schnellbooty z Brestu pozdě v noci 11. února 1942. Několik dní Němci pomalu zvyšovali aktivitu rušení radarů, takže k tomu mohlo dojít nepozorovaně.

Britové také předpokládali, že všechny německé lodě, které se pokoušejí proplout úzkou východní stranou Lamanšského průlivu v Dover-Calais, by si to přály udělat v noci, aby se skryly před britskými pobřežními bateriemi, kolem kterých bylo nutné proplout v jejich dosahu. Němci však preferovali několik hodin nezjištěného pohybu v noci před plížením se okolo baterií v nočním čase.

Spolu s letadly létajícími diverzní mise, jako bylo bombardování přístavu Plymouth, přidělila Luftwaffe také 32 bombardérů a 252 stíhaček, aby ve směnách pokryly pohyb lodí v kanálu. Britové pomocí radarových frekvencí, které Němci nezaznamenali, zaznamenali velký nárůst nepřátelské vzdušné aktivity nad kanálem. Když se pár Spitfirů RAF vydalo na průzkum, byla objevena německá flotila a hra mohla začít.

V tuto chvíli bylo po 10:30 a německé lodě už měly za sebou většinu cesty kanálem. Torpédoborce Královského námořnictva a eskortní jednotky určené k tomu, aby čelily tomuto odvážnému útoku, nebyly ani zdaleka připraveny.

První výstřely na německé lodě byly z pobřežních baterií v Doveru v poledne 12. února. Pomocí radarů byli operátoři schopni odhalit protivníka, ale protože německé lodě kličkovaly, aby se vyhnuly granátům a pluly daleko mimo přímou viditelnost, nebyla zasažena ani jedna loď.

Další britské síly, které zaútočily, dorazily na pěti motorových torpédových člunech, ale byly zablokovány velkou flotilou rychlých člunů a vrátily se, aniž by zaznamenali zásah. Stejně jako všechno ostatní v britském plánu pro tento scénář, ani krytí RAF pro tyto lodě nebylo ještě připraveno a letouny to nestihly včas.

Nakonec se RAF dalo dohromady a během dne vyslalo více než 600 letadel, aby zachytilo německé lodě. Kvůli rušení německého radaru, nízké husté oblačnosti a dešti však jen malý zlomek letadel našel nepřítele. Pouze 39 z 242 vyslaných bombardérů toho dne napadlo lodě ale ani jednu nepoškodilo.

Nejodvážnější akcí dne, podle obou stran, byla akce nadporučíka Eugena Esmonda a jeho oddílu šesti dvouplošníků Fairey Swordfish. Byly totálně zastaralé a přečíslené protivníkem, ale přesto se jejich piloti vrhli na nepřátelské lodě a letadla. Všichni byli sestřeleni, než cokoli zasáhli, a přežilo pouze pět z osmnácti letců. Když pozoroval kouřící vraky Swordfishů padajících do moře, kapitán Hoffmann na bitevní lodi Scharnhorstu zvolal: "Chudáci, jsou tak pomalí, že to pro ně není nic jiného než sebevražda létat proti těmto velkým lodím."

Admirál Ciliax, zaujatý pohledem na útočící dvouplošníky, později napsal: „… útok hrstky starých letadel, pilotovaných muži, jejichž statečnost předčí jakoukoli jinou akci toho dne na obou stranách“.

Eugene Esmonde dostal posmrtně Viktoriin kříž za statečnost tváří v tvář nepřítele.

Nakonec dorazilo šest torpédoborců určených k zachycení skupiny Brest, aby předvedlo žalostný výkon. Torpédoborce vypálily jednu salvu torpéd a všechna minula. Palba z bitevní lodi Gneisenau a křižníku Prinz Eugen naopak zasáhla HMS Worcester, zabila 26, zranila 45 mužů a vážně poškodila plavidlo.

Celkově nejvýraznější škody způsobené skupině německých lodí byly miny, na které postupně najely obě bitevní lodě. Británie i Německo ztratily několik desítek letadel. Od začátku do konce to byl pro Royal Navy neuvěřitelně trapný okamžik.

Úvodník z londýnských Timesů o této události říká: „Od sedmnáctého století se nestalo nic více ponižujícího pro hrdost naší mořské moci. […] Znamenalo to konec legendy Královského námořnictva, že za války nemohla žádná nepřátelská bitevní flotila proplout tím, čemu hrdě říkáme Lamanšský průliv.“

Zdroj: War History Online

Tagy