foto: Dimitrij Sadovnikov, CC BY-SA 3.0/Památník bratří Starostinů v Otkrytije Arena
Bratři Starostinové, známí fotbaloví hráči, kteří hráli za národní tým a Spartak Moskva, by se proslavili ještě více, kdyby do jejich životních osudů důrazně nepromluvila politika.
Bratři Starostinové - Nikolaj, Aleksandr, Andrej a Pjotr, spolehlivá čtyřka nadaných fotbalových špílmachrů, kteří hráli pravidelně za národní tým a Spartak Moskva. Sourozenci se zapsali ve fotbalovém světě vysoko, o čemž svědčí i fakt, že po Nikolajovi byla pojmenována i jedna moskevská ulice. Společnou sportovní křižovatkou byl pro bratry právě Spartak Moskva, Nikolaj získal takovou důvěru, že se posléze stal i manažerem tohoto týmu. Jenže se psala 30. léta a fotbal neměl zrovna na růžích ustláno.
Sovětský svaz se rovněž nezúčastňoval v této době olympijských klání nebo šamionátů, protože je považoval za ,,buržoazní" zábavu, která pracujícím více škodí, než jim něco pozitivního přináší. Jak se Spartak Moskva stával známější a cestoval i do ,,kapitalistických zemí", tím více na něj dopadal stín podezření. Nezapomínejme, že jsme ve 30. letech a v době Velké čistky. Na fotbalový tým se tak zaměřila pozornost NKVD, která považovala kontakty mezi sovětskými občany a cizinci vždy za podezřelé.
V roce 1937 se začala smyčka nebezpečně stahovat, protože některé noviny začaly obviňovat hráče Spartaku z toho, že ,,mrhá" zejména v cizině penězi sovětského lidu, které byly kolektivně vybrány členy sportovních spolků. Komsomolskaja Pravda pak například napsala, že musí dojít k ,,rozhodnému očištění sportovních celků a obzvláště Spartaku od buržoazních živlů." A přibyla další obvinění - třeba to, že hráči pobírají ,,regulérní" plat, což nebylo povolené, protože v Sovětském svazu neexistovalo, že by sportovec dostával za svou činnost nějaký plat. Všichni sportovci byli amatéry, a proto neměli nárok na odměnu.
Kampaň pak vyvrcholila absurdním obviněním, že bratři Starostinové byli zapleteni do plánu fyzicky odstranit Stalina. V roce 1942 byl Nikolaj a jeho další dva bratři zatčeni, na Aleksandra si státní orgány došláply, jakmile se vrátil z válečné fronty.
Podle stejného vzoru, jak to Sověti dělali, se snažili z bratrů násilně dostat přiznání. Jenže se nebylo k čemu přiznat. Aby se vyhnuli bratři mučení, tak se přece jen přiznali k ,,lehčím" zločinům, i když žádný nespáchali. Za zločiny bylo považováno například to, že Starostinové se snažili ,,infilitrovat" buržoazní hodnoty do sovětského sportu. Bratři tak sice unikli možná hrdelnímu trestu, přesto byli všichni odsouzeni kromě Nikolaje k 10 letům k těžkým pracím v různých gulazích. Pjotr později vzpomínal, že rok 1944 patřil k těm nejtěžším v jeho životě.
V táboře, kam byl státní mašinérií poslán, panovaly hrozné podmínky. Kdo odmítal každodenní těžkou práci, ten se vystavoval riziku okamžité popravy. Pjotr si vybavoval, že mnoho silných mužů kolabovalo a umíralo v důsledku těžkých podmínek v táboře.
Nikolaj dopadl ze všech sourozenců nejlépe. Jak už jsme zmínili, nebyl poslán na těžké práce, ale stal se koučem táborového fotbalového týmu. Psal se rok 1948 a Nikolaj byl jednoho dne povolán k telefonu, že s ním chce mluvit Stalin. Ale nejednalo se o diktátora, jehož životní pouť se chýlila ke konci, ale o jeho syna Vasilije. O něm bylo známo, že byl velkým propagátorem sportu. Vasilij pak Nikolajovi řekl, že nespáchal žádný zločin a že se jej bude snažit z tábora vyreklamovat. Což se později skutečně stalo.
Nikolaj byl poslán na práci v továrně a za každý den, kdy úspěšně splnil normu, mu byly odečteny dva dny z jeho trestu. Po dvou letech tak Nikolaje čekala svoboda. Stalinův syn Vasilij se pak přimlouval za to, aby Nikolaj trénoval fotbalový tým u letectva. To ovšem kvůli Nikolajově minulosti nevyšlo, Vasilij se zasadil o to, aby Nikolaj mohl zůstat v Moskvě, poskytl mu ubytování ve své oficiální rezidenci a vzal jej v ochranu.
Vasilij se posléze dostal do konfliktu s šéfem NKVD Lavrentijem Berijou, protože jeho ,,gorily" navštívily Nikolaje doma a dali mu 24 hodin na opuštění Moskvy. Stalinův syn ale opět zasáhl a vzal Nikolaje zpět do Moskvy. Nicméně pak byl Nikolaj poslán proti své vůli do Kazachstánu za to, že se údajně těžce provinil proti pravidlům souvisejících s cestováním.
Po smrti diktátora Stalina v roce 1953 byl Nikolaj konečně rehabilitován a mohl se legálně vrátit do Moskvy. Rok 1953 pak znamenal i propuštění dalších bratrů Starostinových a jejich následnou občanskou rehabilitaci. Pjotr se už k fotbalu nevrátil a stal se inženýrem. Gulag zle poznamenal jeho zdraví. Trpěl tuberkulózou, musela mu být také amputována noha, protože utrpěl v táboře omrzliny. Zemřel v roce 1993.
Ostatní bratři se však k milovanému sportu vrátili a angažovali se ve fotbalu do konce svých životů. Andrej se stal později manažerem sovětského národního týmu, Aleksandr byl předsedou sovětské fotbalové federace. Nikolaj umírá v roce 1996 ve věku 93 let a stejně jako jeho bratři si vydobyl i přes četné útrapy čestné místo v historii sovětského sportu.
Zdroj: Russia Beyond
Tagy