Autor fotografie: Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: Radiolokátory AMES 1
Velmi často naleznete v populární literatuře do značné míry zkreslené tvrzení, že britské radary, ve skutečnosti až do září 1943 RDF, byly zásadní a rozhodující výhodou RAF v bitvě o Británii, která téměř zapříčinila jeho vítězství. Jak to bylo ale doopravdy?
Skutečnost byla taková, že šlo o velmi nepřesné a značně omezené přístroje, které byly velmi výrazně hendikepovány nedostatkem kvalifikovaného personálu. Ten byl jako jediný schopen z tohoto primitivního systému dostat použitelné a časově relevantní informace. RDF byly jen zřídkakdy schopny zjistit formování svazu, protože jej neodlišily od permanentní letecké aktivity okolo nepřátelského pobřeží, zde musela zasáhnout odposlechová služba a odhalit přípravy předem.
severně od Cherbourgu a sledování probíhalo uspokojivě.ˮ Dvacet mil od Cherbourgu je na start stíhaček relativně velmi pozdě, naštěstí byly k dispozici odposlechnuté zprávy, tzv. ULTRA a aktuální odposlech prostřednictví služby Y. Kromě toho mohla vzniknout i situace zpětného odrazu, tedy to, co bylo ve skutečnosti zachyceno nad pevninou, se mohlo zobrazit a hlavně být chybně identifikováno jako záchyt nad mořem. Typickým příkladem je situace z 12. prosince, tedy z velmi pozdního období. Tehdy měla proběhnout první ofenzivní akce ve velkém. Z Hornchurch odstartovaly v 15.10 tři squadrony, o 20 min. později se zformovaly do Wingu a zamířily k RDF zachycenému nepříteli nad Kanál.
Bohužel se ukázalo, že šlo pouze o falešný odraz. Jednačtyřicátá se v mracích odpojila a znovu již nebyla schopna navázat kontakt, takže se musel celý sweep v 16.05 odvolat a squadrony po jedné dosedly na letiště bez jakéhokoliv efektu, a aniž by spatřily nepřítele. Jiný příklad je z 26. září, kdy byla operce Wingu tří Squadron vyhodnocena následovně: „Tagmerské mohly zaútočit dříve, kdyby nebyly přesměrovány k prozkoumání formace, která se ukázala jako Blenheimy Coastal Command vracející se k Thorney Island.ˮ Křivky zobrazující nepřátelská letadla byly poměrně přesné co do vzdálenosti, ale podstatně méně co do azimutu. Proto zákresy „radarového“ kontaktu strojů letících rovně, nabíraly podobu cik cak se měnícího kursu, takže bylo potřeba několik minut na stanovení směru letu.
Kromě toho bylo třeba počítat s tím, že první zaměření bylo na výšku nad Francií stoupajícího svazu. Zjištění výšky bylo navíc jen velmi přibližné, přesněji řečeno extrémně nepřesné, a nad 25 000 stop (7620 m) téměř nemožné, a to zejména pokud byla elevace mimo 1,5-6 stupňů vlnového pásma. Velkým problémem se ukázal odraz od ionosféry, který mohl zapříčinit odchylku. Jednalo se o tzv. Heaviside layer, což je ionizovaný plyn, který se nachází někde mezi 90-150 km nad povrchem země a od nějž se radiové paprsky mohou odrazit takovým způsobem, že na obrazovkách RDF způsobovaly výškovou odchylku až 10 000 stop (3048 m). Odfiltrovat je přitom bylo velmi těžké.
V této souvislosti je třeba připomenout, že to byla právě výška, která mnohdy rozhodovala o bytí a nebytí stíhacích pilotů. Kdo je výš a kdo zná první polohu nepřítele, má v leteckém boji zásadní výhodu. Nejméně efektivním aspektem raných radarů pak bylo stanovení počtu zachycených letadel. Podle podoby odezvy a způsobu poblikávání musela operátorka/operátor hrubě odhadovat jejich počet. Přesnost záležela na zkušenosti a štěstí. Často se pak stávalo, že odhady byly buď poloviční nebo naopak dvojnásobně přehnané. Nemalým problémem bylo také to, že radary byly vytvořeny k zachytávání letadel nad vodní hladinou, takže po přelétnutí pobřeží nebyly příliš efektivní. Dowding sice žádal upřednostnění vývoje RDF schopných zachycovat pohyb letadel nad pevninou a umožnit tak předávat štafetu od těch pobřežních, ale vzhledem k trvalým nesnázím s dosavadními stanicemi, to Air Ministry neprozřetelně odmítlo.
Jako flagrantní případ selhání lze uvést situaci z 21. července, která vyústila hned následujícího dne v téměř omluvný telegram velitelům sektorů a zúčastněných squadron č. 43, 238 a 609. Sdělení A442 z velitelství 11. skupiny: „Nálet 27 kolem 15.00 včera 21. července, byl hlášen Velitelstvím stíhacího letectva jako pouze devět letadel, takže skupinový kontrolor vyslal k svazu, který se nakonec ukázal jako více než padesát nepřátelských letadel, tři Flighty. Po Velitelství stíhacího letectva bylo znovu požadováno, aby zlepšilo počítání a hlášení o výškách“. Tento případ naštěstí vedl pouze ke ztrátě P/O Ricarda de Manchy, který padl. Problémy přitom přetrvávaly i do budoucnosti, jak o tom svědčí záznam v kronice 316. Squadrony z 25. března 1941.
Navzdory tomu, že informace o pohybu nepřátelských strojů nad zemí, kterými operační místnost disponovala, byly poměrně přesné, nad mořem z důvodu stále neexistující pozorovací sítě stanovišť docházelo stále k omylům. Operační místnost nasměrovala stíhače na vlastní jednotku, která se v cílovém sektoru náhodně nacházela. Naopak v jiných případech považoval operátor nepřátelský stroj za vlastní, což svědčí o značných rezervách v systému. Park o něm mluvil jako o neuvěřitelně vrtkavém.
Autor: Mgr. Tomáš Bouzek, vojenský historik
Zdroj: Warhistoryonline.com