Číňané žvýkali česnek jako žvýkačku. To je prozradilo. Korejská válka Sira Michaela Caina

Maurice Joseph Micklewhite, ročník 1933, byl tak jako mnozí další v jeho věku v květnu 1951 povolán do britské armády k 1. praporu Royal Fusiliers. Napřed byl nasazen v Německu na velitelství Rýnské armády v Iserlohnu, a v srpnu 1952 pak dorazil do Koreje. Byl nasazen na frontové linii podél řeky Samičchon, zažil zde zuřivé boje a účastnil se nebezpečných nočních hlídek na území nikoho. Znáte jej pod jménem Michael Caine, Sir Michael Caine, nejen z řady proslulých válečných velkofilmů.

Vojenská služba mu nebyla cizí. Jeho otec, prodejce ryb, během druhé světové války sloužil a stejně jako mnoho Britů i Caine a jeho rodina pociťovali válku každý den. Rodina odešla v období tzv. Blitzu, tj. bombardovacích útoků Luftwaffe proti Londýnu, z města, Caine se tam ale v 16 letech vrátil a začal pracovat na příležitostných brigádách pro filmový průmysl.

V roce 1951 byl povolán do britské armády. Po krátkém působení v jednotkách okupujících Německo byl poslán na bojový výcvik do Japonska a nakonec se vylodil v Koreji. Caine a 1. prapor Royal Fusiliers působili poblíž dnešní hranice mezi Severní a Jižní Koreou na 38. rovnoběžce, v údolí řeky Samičchonu. V době příjezdu do Koreje mu bylo pouhých 19 let. O Koreji nevěděl nic, ani o válce nebo o tom, proč obě strany bojují. Veškeré zkušenosti z armády před odjezdem do Koreje se týkaly střelby na střelnici s již poněkud zastaralou opakovací puškou Lee-Enfield ráže .303 (7,71 mm), kterou britská pěchota bojovala od konce 19. století.

Sám pocházel ze skromných poměrů. Ke komunismu měl naivní, pozitivní přístup. Realita ho z něj vyléčila. V údolí řeky Samičchon bojoval během denních i nočních akcí a způsob, jakým velitelé hnali nepřítele do masových útoků, jej znechucoval.

Později popisoval, jak noc rozzářily nepřátelské světlice osvětlující bojiště a masy nepřátel se řítily proti britským zákopům. Když poprvé uslyšel zvuk čínské polnice, sotva se stačil zeptat svého kamaráda, o co jde, ale už se přidaly polnic stovky. „Před námi se rozzářilo děsivé panorama,“ vzpomínal. „Tisíce Číňanů postupujících k našim pozicím, vedených oddíly démonických trubačů. Dělostřelectvo spustilo palbu, ale oni stále pokračovali, pochodovali vstříc našim kulometům a jisté smrti.“ Popisoval minové pole, které vybudovali na obranu před takovou lidskou vlnou, „bylo náhle nepodstatné“ – vlna za vlnou čínských pěšáků v něm páchala sebevraždu, vrhali se na ostnatý drát, aby jejich těla mohla být použita jako lávka přes překážku. „Nakonec byli poraženi. Ale byli šíleně stateční.“ Možná zfanatizovaní, a spíše neměli na výběr.

Nejblíže smrti byl on osobně během války při jedné noční hlídce v zemi nikoho. Byl to okamžik, který ho podle jeho slov dodnes pronásleduje: „Po zbytek života jsem prožíval každý zatracený okamžik od chvíle, kdy jsem se probudil, až do chvíle, kdy jsem šel spát.“ Před hlídkou se tři britští vojáci pokryli bahnem a repelentem proti komárům, aby se dostali hlouběji do údolí, do oblasti, o kterou bojovali několik týdnů. Mířili k čínským liniím, aby se pokusili získat informace. Na cestě zpět k vlastním liniím náhle ucítili ve vzduchu česnek.

„Číňané jedli česnek jako žvýkačku, uvědomili jsme si, že nás sledují.“ Fusiliers se vrhli na zem a jednotka čínských pronásledovatelů je začala v porostu hledat. Než aby zemřeli v plevelu, a odhalení bylo otázkou času, rozhodli se Britové nepřátele překvapit a napadnout palbou s cílem „vzít jich s sebou tolik, kolik jen budou moci.“ Překvapeným Číňanům úspěšně unikli.

Ve své autobiografii z roku 2010 mj. napíše: „Vím, jaké to je, když vás pošlou bojovat do nepopulární války, které doma nikdo nerozumí a nikoho nezajímá. A pak se vrátit a setkat se s naprostým nepochopením. Nebo ještě hůř, lhostejností.“ A vyslovil se také pro obnovení povinné prezenční služby u armády: „Jen říkám, ať je na šest měsíců pošlou do armády. Jste tam proto, abyste se naučili bránit svou zemi. Patříte své zemi. Když pak z armády odejdete, budete mít spíše pocit sounáležitosti než sklony k násilí.“

video: youtube

V roce 1953 onemocněl v Koreji malárií a válčiště opustil. O tři roky později si pod uměleckým jménem Michael Caine poprvé zahrál ve filmu: vojína britské armády v Koreji ve snímku A Hill in Korea. A válečných a dalších filmů následoval bezpočet. Nejproslulejší role ztvárnil ve filmech Zulu (1964), Bitva o Británii (1969), Orel přistál (1976) nebo Příliš vzdálený most (1977). A vidět jsme jej mohli také ve snímcích Inception (Počátek, 2010) nebo Interstellar (2014).

Zdroj: The Giant Killer, Wikipedia.org

Tagy