Pro technický úspěch bojového letounu je kromě rychlosti a výzbroje důležitý ještě jeden faktor – maskování. Proto se v počátcích letectví, alespoň na německé straně, prováděly pokusy s různými maskovacími vzory.
Jakmile se však změnilo počasí, bylo maskování většinou neúčinné, neboť jeho obraz již neodpovídal okolním podmínkám. Nejlepším maskováním je samozřejmě neviditelnost. Neviditelnosti se mělo docílit pokrytím nosných ploch potahovým materiálem zvaným „Cellon“.
psali jsme: Anděl pomsty maďarských bolševiků na Slovensku - bombardovací eso Bedřich Starý
Tento materiál se také označoval jako D-Bespannung (Durchsichtige Bespannung – průhledný potah). Cellon je průhledný materiál z Acetátceluozy, který byl v roce 1901 vyvinut společností IG Farben jako náhrada za výbušnou Nitroceluozu.
Pro účely potahu se používala Cellon o tloušťce 0,4 mm. Pro testy se použily stroje jako B. Albatros B. III, ale také větší stroje jako bombardér R.I 8/15.
Tyto pokusy probíhaly na letišti Berlin-Döberitz. O pokrok při vývoji „Cellonových letounů“ se zasloužil zejména Carl Duisberg, ředitel IG Farben.
Nicméně, letoun pokrytý Cellonem měl i několik nevýhod. Pokud byl Cellon vystaven slunečnímu světlu, silné jej odrážel, někdy dokonce jako zrcadlo. Tím se samozřejmě dosáhlo naprostého opaku toužebné neviditelnosti. Pak měl Cellon ještě jinou rozhodující nevýhodu: ve vlhkem počasí či dešti, se Cellon roztahoval. Na potahu se tak vytvářely záhyby a vrásky, nosné plochy ztrácely vztlak a třepotaly se. Toto třepotání potahu vedlo k roztržení potahu a zřícení letounu. Kromě již zmíněného vlhkého prostředí se jinak potah z Cellonu choval stabilně. Pokud se, ale v důsledku nepřátelské palby vytvořil v potahu sebemenší průstřel, potah se opět okamžitě trhal. Z těchto důvodu byl stroj s tímto potahem označen jako nepříliš bezpečný.
V průvodním dopise k této fotografické prezentaci zmínil Dr. Nauber 28. Října 1916, že tvorba „vrásek smutku“ byla odstraněna změnami. O jaké změny se jednalo však bohužel neuvedl. Zkoušky tehdy musely již tak pokročit, že se už uvažovalo o zaopatření potřebného materiálu.
V ručně psané poznámce Carl Duisberg vysvětluje: " Podle sdělení poručíka Neuberta z Berlínské letecké inspekce, je pro neviditelné letouny, systém vážka, potřeba měsíčně 50 000 kg Cellonu. V případě nedostatku materiálu se použijí Cellonové desky a skla. Do teď brání využití Cellonových desek jako hlavního zdroje jejich obtížnější výroba. Horlavá tkaná Nitroceluoza je však na rozdíl od nehořlavého Cellonu snadněji dostupná. Pokud srovnáme Cellonové desky s Nitroceluozou, trvá výroba desky o 2 hodiny déle než 6 hodinová výroba tkaniny."
psali jsme: Historie: 17. září 1916 sestřelil Rudý Baron prvního nepřítele
Stroje se kterými poručík Dr. Neubert pracoval byli stíhačky. Ale experimentovalo se i s bombardéry či velkými letouny. Do roku 1918 zde byli dvě R(riesenflugzeug) – V(velké letadlo) – oddělení. Jedno v Berlin-Döberitz a druhé v Köln Butzweilerhof, kde už roku 1916 pro tyto letouny postavily obrovský hangár.
Přes výše popsané problémy, se v letectví později materiál Cellon opět objevil. Jeden z nejvíce vizionářských leteckých inženýrů Německé historie, Walter Horten, použil zesílený Cellon jako materiál pro překryt kabiny stroje Horten Ho V c, který konstruoval na letišti Köln-Ostheim.
Autor: Lukáš Klein
Tagy