Čs. lehký protiletadlový pluk 200 – Východní na Středním východě

Čs. lehký protiletadlový pluk 200 – Východní na Středním východě
Autor: VHÚ|Popisek: Čs. lehký protiletadlový pluk 200 - Východní
31 / 07 / 2022, 17:00

Tento rok si připomínáme výročí 80 let od vzniku a působení československé jednotky protiletadlových dělostřelců na Středním východě. Jádro pluku přitom tvořila část obránců obleženého Tobrúku, který se v závěru roku 1941 podařilo osvobodit.

Počátkem roku 1942 zůstávali Čechoslováci nadále na svých pozicích v Tobrúku a s napětím očekávali, na jaké místo budou odesláni. Čs. exilová vláda v Londýně vznesla požadavek na stažení všech jejích sil na Středním východě do V. Británie, kde měly doplnit stávající smíšenou brigádu. Vrchní velitel britských sil na Blízkém východě gen. Auchinleck však potřeboval každou zkušenou bojovou jednotku, a tak bylo od tohoto záměru upuštěno. S bojovým nasazením Čechoslováků, jejichž počet překročil tisícovku, však Britové váhali, protože nepovažovali jejich sílu za dostatečnou. Při možných ztrátách se jednotka neměla kým doplnit. Auchinleck tedy navrhl přecvičení čs. pěšího praporu 11 – Východního na protiletadlový útvar, s čímž Ministerstvo národní obrany v Londýně souhlasilo. Řada vojáků přijala novinku se smíšenými pocity, a to včetně velitele Karla Klapálka: „Staneme se tedy dělostřelci. To byla pro mne rána! Vždyť po víc jak čtvrt století jsem byl pěšákem od narození, to je od chvíle, kdy jsem začal mít něco společného s vojnou.

Dne 17. března 1942 odjelo 20 mužů do britského kurzu pobřežního dělostřelectva v Haifě. Vybraní vojáci se zde měli blíže seznámit se 40 mm protiletadlovými děly Bofors Mk III, které představovaly budoucí výzbroj jednotky. Jednalo se o lehké automatické kanony švédského původu, jež ve válce používala většina bojujících armád. Boforsy se dokonce měly stát součástí protiletadlové výzbroje předmnichovského Československa, ale osudové události z podzimu 1938 nakonec nákup jejich osmi kusů a zisk licenční výroby neumožnil.

Na konci března Čechoslováky v Tobrúku vystřídali Jihoafričané, kteří si přenechali i veškerou výzbroj kromě ručních zbraní. Nákladní automobily odvezly prapor do 1 500 km vzdáleného tábora At Tira poblíž Haify, odkud se později přesunul do Bath Galimu na dvouměsíční protiletadlový výcvik. 22. května se dřívější prapor oficiálně přeměnil na Čs. 200. lehký protiletadlový pluk – Východní. Jeho velitel Karel Klapálek, čerstvý držitel řádu Distinguished Service Order, druhého nejvyššího britského vyznamenání, byl zároveň povýšen na plukovníka. Jednotka zahrnovala velitelství, tři prapory (500., 501. a 502.) a spojovací a dílenskou četu. Dle předepsaných tabulek měl mít pluk 1 040 vojáků a 36 kusů děl. 1. srpna jednotka čítala celkem 58 důstojníků a 1 213 poddůstojníků a mužstva. Pluk byl podřízen 17. protiletadlové brigádě, které velel brigadýr D. Dunlop, a později 20. brigádě v čele s brigadýrem W. M. Gayerem.

Protiletadlový výcvik probíhal nad očekávání dobře a pluk byl během krátké doby přípraven na nasazení. 21. června přišla neradostná zpráva o překvapivě rychlém pádu Tobrúku v rámci nové Rommelovy ofenzivy. Celá dvacetitisícová jihoafrická posádka padla do zajetí a nepřítel ukořistil velké množství paliva. Vojska Osy se nezadržitelně blížila ke Káhiře a panovaly velké obavy, že dosáhnou Suezu. Fronta se nakonec zastavila u El Alameinu, 50 km od Alexandrie. Mezitím Klapálkovi protiletadlovci úspěšně zvládli závěrečné střelby na vlečné rukávy. 500. a 501. prapor britští hodnotitelé uznali za způsobilé. Zbylý 502. prapor zahrnoval většinou nováčky, a tak měl více času na další cvičení. V půli července převzal pluk protileteckou obranu přístavů a naftových rafinerií v Haifě (500. prapor posílený 7. rotou 501. praporu) a v Bejrútu (zbytek 501. praporu). Protivníka představovala Luftwaffe operující nejčastěji z letišť v severní Africe a Kréty a panovaly rovněž obavy ze vzdušných a námořních výsadků. Britské velení bylo s činností 200. pluku nadmíru spokojené a brigadýr Dunlop vzkázal: „Až skončí i prapor 502. s výcvikem a bude vyzbrojen, budete mít pluk, jakému se žádný nevyrovná.

Na začátku listopadu vybojovala britská 8. armáda vítězství u El Alameinu a Afrikakorps se dal na ústup. Mezitím se v Maroku a Alžírsku vylodily americké a britské jednotky. Zdálo se, že karta v severní Africe se obrací ve prospěch Spojenců. Čs. dělostřelci se postupně ocitli bez práce. Nejprve se stáhl prapor hájící Bejrút do Palestiny na ochranu několika tamních letišť, avšak i tam se nebezpečí snížilo na minimum. Plk. Klapálek k tomu poznamenal: „Jak se fronta vzdalovala, byl náš pobyt v Haifě méně a méně účelný, stávali jsme se nezaměstnanými. Sem tam se ještě objevilo německé letadlo, ale v takové výšce, že si na ně mohli s úspěchem zastřílet jenom naši sousedé od těžkých kanonů.“ Na konci listopadu tedy skončilo bojové nasazení i v Haifě a muži se přesunuli do Jericha na břehu Mrtvého moře, kde se měli aklimatizovat před odesláním na frontu.

Pobyt v Judské poušti se v prosinci 1942 pomalu chýlil ke konci. Příslušníci Čs. lehkého protiletadlového pluku 200 – Východního navíc zdárně dokončili výcvik v obsluze kanonů za jízdy. V závěru roku se dala jednotka do pohybu a směřovala do Egypta a Libye na západ, kde 8. armáda gen. Montgomeryho pronásledovala Rommelův Afrikakorps. Jaké to však bylo pro Čechoslováky překvapení, když se dozvěděli, že jejich dalším úkolem bude protiletadlová obrana Tobrúku, který před osmi měsíci opouštěli. Místo nalezli v daleko poškozenějším stavu, protože se tudy dvakrát přelila fronta. Čechoslováci zde měli vystřídat britský 57. lehký protiletadlový pluk. Opevněný přístav se nyní nalézal stovky kilometrů od ohniska bojů a většina mužů toužila po střetnutí s Němci. Plk. Klapálek později vzpomněl na obavy z možného pracovního stereotypu: „Náš voják se dobře přizpůsobuje změně, a dokonce ji potřebuje. Je v ní iniciativnější, může rozehrát všechny své schopnosti, není jen trpným vykonavatelem rozkazů, ale musí vědět, o co jde, a přisadit si svým rozumem. Pro statiku nemá vždy dost trpělivosti, proto se u protiletadlových děl často nudil. Rozkaz je však rozkaz. Britové nám to oslazovali tím, že to považovali za projev důvěry. No – budiž.

Dne 30. prosince se pluk opět ocitl v podřízenosti 17. protiletadlové brigády brigadýra Dunlopa. Tobrúckou obranu proti letadlům zajišťovalo celkem 70 lehkých a 40 těžkých kanonů, z nichž 42 lehkých obsluhovali Čechoslováci a zbylé Britové, a k dispozici byly i světlomety a balónová přehrada. Zatímco 500. a 501. prapor hájil přístav, 502. prapor se rozdělil na dvě části a střežil nedaleká letiště v El-Ademu a Bu-Amudu. V následujících měsících byla 200. pluku přidělena i protiletecká obrana místní železniční stanice a dalších letišť. Vedle zmíněných kanonů disponoval pluk celou řadou jiných zbraní a vybavení: čtyřmi protiletadlovými kulomety ráže 13 a 20 mm, 106 revolvery, 830 puškami Lee-Endfield, 611 bodáky, 57 kulomety Bren s protiletadlovými podstavci, 17 protitankovými puškami, 53 samopaly Thompson, 26 signálními pistolemi, 95 vozidly, 44 motocykly a dokonce dvěma tanky.

Tobrúcký přístav měl svůj strategický význam z hlediska zásobování postupující 8. armády, proto se často stával cílem bombardérů Luftwaffe. Prvnímu náletu čelili Klapálkovi muži 7. ledna 1943, avšak cíle jejich hlavní se nacházely v příliš velké výšce, a tak dostala přednost britská těžká děla. Další prověrka přišla 20. února, kdy se uskutečnil nejtěžší nálet po dobu druhého nasazení v Tobrúku. Pěti německým letounům se podařilo proniknout nad přístav, kde shodily 40 výbušných pum a množství zápalných bomb. Během chvíle Čechoslováci vypálili na 1000 dělostřeleckých granátů a poslali k zemi jeden střemhlavý Junkers Ju-88. Posádka letounu se stačila včas zachránit výskokem a později vypověděla, že se s tak hustou palbou dosud nesetkala. Jedna ze shozených pum zasáhla pozice 6. roty 501. praporu a bohužel si vyžádala smrt svob. Josefa Vystrčila, posledního padlého Čechoslováka na Středním východě, a tři raněné. Oficiálně se jednalo o první sestřel nepřátelského letounu čs. vojáky.

Aby se zamezilo nečinnosti mezi útoky Luftwaffe, velitelství pluku neustále vyžadovalo přesouvání palebných pozic. I když byla primárním úkolem vojáků protiletecká obrana, neopomněly se ani pozemní aktivity. Vyznamenala se dílenská četa, když její mechanici postupně zprovoznili desítky nepojízdných vozidel a všemožných druhů zbraní. Do výzbroje pluku se tak dostaly i dva opuštěné britské tanky Valentine, které umožnily zahájení instruktážních kurzů pro jejich řidiče a střelce. Jednalo se vůbec o první tankovou výzbroj Čechoslováků za druhé světové války. Současně Čechoslováci učili své britské kolegy pěšáckému řemeslu. Britští druhové ve zbrani se tak zdokonalili ve střelbě z pušky a lehkého kulometu, hodu granátem a později i činnosti pěších jednotek v boji.

Jak týdny ubývaly, německé letouny nad Tobrúkem se objevovaly čím dál vzácněji. Tou dobou už Spojenci v Africe disponovali vzdušnou nadvládou a vojska Osy se v Tunisku dostala do kleští spojeneckých armád. Touha plk. Klapálka, odeslat pluk na frontu a bojovat s nepřítelem tváří v tvář, zůstala nevyslyšena. 13. května 1943 kapitulovaly obklíčené síly Afrikakorpsu a válka v severní Africe tak skončila. Do zajetí padlo na 300 000 Němců a Italů. Mezi Čechoslováky opět vyvstala otázka dalšího působení. Jak později Klapálek vzpomínal, přesun na frontu se prozatím nekonal: „Když se vrátili naši dovolenci z Jeruzaléma, přinesli zvěsti, že se nepojede z Tobrúku dál, ale – do Anglie! To byl blesk do našich plánů. Snili jsme o invazi na Sicílii  a do Itálie, nebo kdyby nás už nebylo potřeba tam, tedy na bojiště do Sovětského svazu. Nikdo teď netoužil po pohodlí, bezpečí, po vytržení z polního života. Měli jsme dostatek, ba nadbytek mladých důstojníků i důstojnického dorostu, aspirantů, dobrou morálku a bojové zkušenosti – to vše patřilo na bojiště.“ 12. června skončil po pěti měsících bojový úkol pluku v Tobrúku a jeho místo zaujal 2. britský protiletadlový pluk. Vojáci se lvíčkem na čepici včetně Čs. výcvikového střediska v Palestině se přesunuli do tábora Quassassin v deltě Nilu v Egyptě, kde měli strávit poslední týdny jejich tříleté blízkovýchodní poutě.

 

Autor: Mgr. Miroslav Adamec

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace