Čtyři roky trvající dělostřelecký duel přes Lamanšský průliv - Němci a Britové si na desítky kilometrů vyměnili tisíce těžkých granátů

06. 09. 202110:00

Čtyři roky trvající dělostřelecký duel přes Lamanšský průliv - Němci a Britové si na desítky kilometrů vyměnili tisíce těžkých granátů

foto: Bundesarchiv, Bild 146-1986-104-10A / Maier / CC-BY-SA 3.0/380mm dělo baterie Todt

Jihoanglické pobřežní město Dover se v letech 1940-1944 stalo místem v nezáviděníhodné situaci. Kromě leteckého bombardování museli jeho obyvatelé čelit i přímému německému útoku pomocí obrovských děl na druhé straně Lamanšského průlivu. Svého si užili již během bitvy o Británii a následujícího bombardování. Ale přímá dělostřelecká palba, před níž nebylo účinné přímé obrany, působila na psychiku obyvatel drtivěji. Britské pobřežní dělostřelectvo palbu opětovalo. Jeho cílem však byly dobře opevněné německé baterie, nikoli obydlí civilistů.

Oblast na pobřeží Kentu, která byla v letech 1940-1944 v dostřelu mohutných německých děl, dostala přezdívku Hellfire Corner, což můžeme asi přeložit jako Kout pekelné palby. Jednou z možností, jak důsledky této palby ne-li eliminovat, tedy omezit, byla britská odvetná palba. A přes La Manche se tak odehrával dělostřelecký duel, který nemá v dějinách obdoby. A ani vylodění spojenců v Normandii v červnu 1944 jej neukončí - z oblasti Pas de Calais, která byla britskému území nejblíže, budou Němci v ostřelování pokračovat i nadále.

Šlo poněkud paradoxně o poslední pozůstatek naopak německé invaze, resp. příprav na operaci See Löwe, z roku 1940. Postavení těžkých pobřežních děl měla bránit pravý bok invazního loďstva před očekávaným protiútokem Královského námořnictva. Když pak nemohly být plány na dobytí Velké Británie uskutečněny, a Hitler zaměřil svou pozornost napřed na pomoc svému italskému spojenci na Balkáně a v Řecku a následně proti Sovětskému svazu, byla těžká pobřežní děla využita "alespoň" k obtěžování obyvatel Kentu.

Na Cap Gris Nez byla umístěna opevněná postavení čtyř 380mm děl. Palebná síla tak odpovídala polovině boční salvy bitevních lodí třídy Bismarck. Šlo o variantu děl jejich hlavní výzbroje značenou 38 cm SK C/34 Siegfried, a baterie nesla jméno Todt podle říšského ministra pro vyzbrojování Fritze Todta. Děla byla osazena do obrovských betonových kasemat. Vystřelovala speciální tříštivé projektily, lehčí než původní lodní varianta, o hmotnosti 495 kg, ale s vyšší výbušnou náloží (69 kg proti 32, resp. 64 kg). Při maximálním náměru 52° činil dostřel těchto děl při úsťové rychlosti 1050 m/s až bezmála 55 km.

video: youtube

A nebyly jedinou hrozbou. Další baterie byla v roce 1942 vytvořena třemi 406mm děly, zvanými Adolf. Šlo o zbraně pro zamýšlenou třídu bitevních lodí "H", označené 40.6 cm/52 SK C/34. Jejich tříštivý projektil vážil podle typu 600-610 kg a při námětu 52° s úsťovou rychlostí 1050 m/s létal do vzdálenosti 56 km. Průměrně opotřebovaná hlaveň (celkem snesla 180-210 výstřelů) je s úsťovou rychlostí 940 m/s posílala na stále nebezpečných 43,5 km. Nejužší místo Lamanšského průlivu měří asi 35 km.

Další těžká děla byla kolem přístavu v Calais, a tři 305mm u Boulogne (30.5 cm SK L/50 s dostřelem přes 51 km; tříštivý granát vážil 250 kg). V oblasti také bylo nasazeno osm železničních děl a až 40 obléhacích děl pozemních sil. První salvy z prvních připravených děl zazněly 12. srpna 1940. Granáty poškodily čtyři domy v Doveru. Kromě pobřeží byly samozřejmě cílem palby také lodě proplouvající v dostřelu.

Palbu opětovalo britské pobřežní dělostřelectvo. Jednak dvě 14palcová (356mm) děla (14-inch Mark VII) původně určená do výzbroje bitevních lodí třídy King George V. Při 45° náměru činil dostřel tříštivého granátu o hmotnosti 721 kg 46,6 km. První bylo nasazeno již v červenci, a pokřtěno "Winnie" na počest ministerského předsedy. Druhé dělo, s přezdívkou „Pooh“, přidali v únoru 1941. Dalšími využitými zbraněmi byla 15palcová (381 mm) námořní děla (15-inch Mark I) s dostřelem 40,4 km (při náměru 50°). Winnie a Pooh byla příliš pomalá, aby mohla účinně postřelovat pohybující se lodě, ale 15palcová děla byla osazena v pancéřovaných věžích a tento účel plnit mohla. A podobně jako Němci, i Britové nasadili železniční děla, v jejich případě ráže 13,5 palce (343 mm). Mezi výstřely byla bezpečně ukryta v tunelu. Vzhledem k odolnému opevnění německých baterií byla odvetná palba britských děl nepříliš účinnou, a hrozbu od ostřelovaných oblastí nebyla schopna odvrátit.

Velkým problémem dělostřeleckého ostřelování bylo, že přicházelo bez varování. Díky radarům a protileteckým pozorovatelům bylo v případě leteckého útoku možné více či méně včas vyhlásit poplach a obyvatelé mohli hledat bezpečí v protileteckých krytech. Při dělostřeleckém útoku varování přirozeně přijít včas nemohlo.

Nejhorší útok Dover zaznamenal počátkem září 1944, tři měsíce po vylodění v Normandii. Tou dobou bylo již Calais obleženo spojeneckými pozemními jednotkami. Německá pobřežní děla nemohla být využita proti nim, a namísto toho vypálila v krátké době značné množství munice na svůj obvyklý cíl. Útok se rozvinul v dlouhý dělostřelecký souboj, protože Britové odpověděli vším, co měli k dispozici. Bitvu ukončily kanadské pozemní jednotky, které se 29. září probojovaly do Calais. Než padly pobřežní baterie do jejich rukou zcela, ještě stihly vypálit dalších 50 granátů. Celkem to bylo od roku 1940 2226 granátů jen na Dover. Němci zabili 216 obyvatel města.

Zdroj: Mark Felton Productions; navweaps.com