V únoru 1948 byla s definitivní platností rozhodnuta mocenská otázka také v Československu, kde ještě společně vládli komunisté a demokratické strany. Mezi 20.-25. únorem 1948 však komunisté převzali do svých rukou veškerou moc a Československo tak bylo zapojeno do sovětského bloku. Stalo se tak poté, co demokratické strany v únoru 1948 v podstatě vyklidily pole a jejich hlas nebyl ve vládní krizi prakticky slyšet. I když bitvu o moc nemohly vyhrát, nemusely dopadnout tak špatně.
V únoru 1948 vyvrcholily nahromaděné spory ve vládě mezi KSČ a demokratických stran, které se týkaly v posledním období otázky bezpečnosti. Komunisté se snažili jako všechny ,,soudružské" strany v rodícím se sovětském bloku zcela ovládnout bezpečnostní složky a systematicky nahrazovali příslušníky nekomunistických stran svými lidmi. S tím zásadním způsobem nesouhlasili demokraté, kteří tuto praxi ministra Václava Noska vytrvale kritizovali, nicméně nápravy se jim zjednat nepodařilo.
Psali jsme
Před 71 lety vypukla v tehdejší vládě krize spojená se způsobem krytí hospodářských škod, které způsobilo extrémní sucho v Československu…
Když Nosek odvolal 8 obvodních velitelů SNB a nahradil je komunisty, prosadila národně socialistická strana spolu s Demokratickou stranou a lidovci ve vládě usnesení, které nařizovalo Noskovi toto rozhodnutí pozastavit. Komunistický ministr se však odmítl většinovému usnesení vlády podřídit, čímž krize ve vládě vyvrcholila a nekomunistické strany se nechtěly podílet na vládních pracích, pokud nebude toto usnesení vlády splněno. Komunisté věděli od svých informátorů, že nekomunistické strany chystají v takovém případě demisi svých ministrů, aby si rozhodnutí vynutily.
20. února 1948 pak 12 nekomunistických ministrů skutečně podalo demisi v naivní míře, že tento krok, který chápali jako krajní, donutí komunisty k ústupu. Vzhledem k tomu, že rezignovala pouze menšina ministrů, Gottwaldova vláda nepadla a komunisté tak mohli přijít s řešením jejího doplnění, ale o kolaborantské příslušníky ostatních stran. Zatímco nekomunisté se domnívali, že vládní krize se vyřeší ,,standardně", to znamená parlamentním způsobem, jak byli zvyklí z první republiky třeba za několik měsíců, komunisté okamžitě mobilizovali masy na svou podporu řešení krize. Svolávali velká shromáždění, vyhlásili generální stávku, vyzvali k tvoření nezákonných akčních výborů, činili velký nátlak na prezidenta Edvarda Beneše, aby demisi ,,zrádných ministrů" podepsal.
A co dělali nekomunisté? Někteří se rozjeli na lyžařské závody, někteří za svými přáteli či se stavili na ,,kus slova" na západní ambasády. Nečinili však aktivně nic, co by jim mohlo přinést podporu obyvatelstva - chtěli svolávat demonstrace, ale až později a hlavně se spoléhali na prezidenta Beneše, že demise nepodepíše a v ,,poklidu" se dojde až k předčasným volbám, z nichž měli komunisté vyjít výrazně oslabeni. Nicméně v únorové krizi byly izolované a většina obyvatel se přiklonila ke komunistickému řešení - přijmout demise, doplnit vládu zrádci z ostatních stran a vytlačit tak z vlády všechny odpůrce komunistů. To se pod pohrůžkami občanské války či intervence Sovětů 25. února nakonec podařilo.
Nekomunistické strany tak převzetí moci komunisty velice usnadnily. Svou bitvu vyhrát nemohly, protože k tomu neexistovaly vnitropolitické ani zahraničněpolitické předpoklady, ale nemusely dopadnout tak špatně a zcela vyklidit pole KSČ. Únorový střet potvrdil mocenskou převahu komunistů, kteří vládli až do roku 1989.
Tagy