Demonstrace síly německého císařského námořnictva - návštěva SMS Moltke v New Yorku roku 1912

Demonstrace síly německého císařského námořnictva - návštěva SMS Moltke v New Yorku roku 1912
27 / 03 / 2019, 10:00

Návštěva zbrusu nového německého bitevního křižníku SMS Moltke v New Yorku během léta 1912 vzbudila obrovskou pozornost nejen v tisku, ale i u vojenských expertů. SMS Moltke a jeho sesterské lodě se staly novým vážným nebezpečím pro americkou námořní sílu a bezpečnost pobřeží USA.

Vztahy mezi USA a císařským Německem byly poznamenány Samojskou krizí v letech 1887 – 1889, kdy se tyto státy střetly v boji o nadvládu nad Samojskými ostrovy. Krize byla zažehnána diplomatickou cestou, ale tenze mezi oběma státy pokračovaly během konfrontace mezi komodorem US Navy Deweyem a admirálem von Diedrichsem v Manilské zátoce za Španělsko-americké války. A pokračovalo to dál během blokády Venezuely a díky snaze německého císařství vystavět vojenskou základnu v Karibiku na ostrově Margarita. Tato základna by byla velkým nebezpečím pro oznámenou stavbu Panamského průplavu.

Závody v námořním zbrojení mezi Británií a Německem odstartovala stavba bitevní lodi HMS Dreadnought a následně bitevních křižníků HMS Indomitable, Invincible a Inflexible, tedy lodí, které byly více než schopné zastínit tehdejší německé predreadnoughty.

Pokud se budeme dále věnovat pouze třídě bitevních křižníků, byl vývoj německého námořnictva následující. Bitevní křižník měl být schopen zničit téměř vše co se na moři vyskytovalo, a před silnějšími bitevními loděmi měl díky vysoké rychlosti utéct. Jedna z méně geniálních myšlenek britského admirála „Jackie“ Fishera, tedy alespoň co se týkalo britské koncepce, která v praxi moc nefungovala.

Císařské Německo bylo v konstrukci lodí o něco pozadu, a velkoadmirál Tirpitz hodlal britskou cestu rychlé, silně ozbrojené a špatně pancéřované lodi okopírovat. Naštěstí pro Německo zbytek admirality a německý císař Vilém II. s tímto konceptem nesouhlasili, a proto byl první německý bitevní křižník velmi odlišný od těch britských. SMS Von der Tann měl hlavní děla menší ráže, ale střílející rychleji a byl i o něco pomalejší než jeho britské protějšky. Ale jeho pancéřování bylo téměř dvojnásobné oproti třídě Invincible.

Britům trvalo téměř devět let, než přivedli na svět bitevní křižník se stejnou úrovní pancéřování jako měl Von der Tann a nebyl jím nikdo menší, než legendární HMS Hood. Po SMS Von der Tann přišly lodě třídy Moltke (SMS Moltke a SMS Goeben) a jedna loď své třídy SMS Seydlitz. Každá byla samozřejmě lepší než její předchůdci.

Vrcholem byly lodě třídy Derfflinger. Revoluční lodě této třídy totiž měly přežít i souboj s britskými bitevními loděmi a díky tomu byla pancéřová ochrana zvednuta asi o 30 mm, došlo tedy ke zvýšení výtlaku a ztrátě rychlosti.Tyto lodě byly s děly hlavní ráže 305 mm a výtlakem téměř 27 000 tun vlastně více předchůdci rychlých bitevních lodí z WW2 než bitevními křižníky.

Nové a výkonné lodě znamenaly pro císařské námořnictvo obrovské zvýšení schopnosti zasahovat kdekoliv na světě, kde si to zájmy nové mocnosti vyžadovaly. Bitevní křižník SMS Von der Tann podnikl v roce 1911 okružní plavbu okolo jižní Ameriky a tato plavba znamenala, že Atlantický oceán již znamenal jen malou ochranu pro USA. Cesta křižníku Von der Tann byla dlouhá více než 2 000 námořních mil a schopnost lodi dokazovala i průměrná rychlost 24 uzlů, které křižník dosáhnul.

Na počátku 20. století lodě námořních mocností navštěvovaly přístavy svých spojenců či potenciálních protivníků. Americké lodě poměrně pravidelně kotvily ve francouzských či britských, ale podobnou praxi s Německem USA odmítaly. Nakonec ale Roosevelt neochotně povolil návštěvu bitevní lodi Kearsarge a křižníků v Kielu v červnu 1903. Americká flotila byla pompézně uvítána, ale vzniklo podezření, že Němci využili návštěvy Američanů k technologické špionáži, a to vzájemným vztahům uškodilo. I nadále docházelo mezi oběma státy k nedorozuměním, jako byla návštěva Kielu obstarožními loděmi americké námořní akademie v létě 1911, kdy německé úřady považovaly vyslání takto zastaralých lodí jako urážku. USA zareagovaly vysláním čtyř modernějších predreadnoughtů do Baltského moře, kdy měly navštívit Kiel a zlepšit vzájemné vztahy. To se podařilo a 7. května 1912 Baltimore Sun oznámil, že se německá admiralita rozhodla vyslat do USA bitevní křižník SMS Moltke a lehký křižník Stettin.

Německé lodě pod velením kontradmirála Rebeura von Paschwitz opustily Kiel 11. května a 30. května německá flotila zakotvila v Hampton Roads, kde se lodě potkaly s dalším křižníkem Bremen. Lodě se zde měly zauhlovat, vyčistit a opravit nátěry, aby mohlo dojít k oficiální návštěvě plánované na 3.červen 1912. US Navy vyslala na místo setkání osm bitevních lodí, a jachta Mayflower vezla amerického prezidenta Tafta a velitele US Navy Meyera. Proběhly oboustranné návštěvy a němečtí důstojníci navštívili i námořní akademii v Annapolis.

7. června se Moltke a dva další německé křižníky vydaly v doprovodu amerických dreadnoughtů a predreadnoughtů na cestu do New Yorku. Tam lodě dopluly 9. května a zakotvily na řece Hudson, kde německé lodě obdivovaly tisíce diváků jak ze břehů, tak z lodí na řece. Německá eskadra opustila New York 14. června a SMS Moltke s křižníkem Stettin se vydal do Německa, Bremen pokračoval do Baltimoru.

Po odplutí německých lodí propuklo v americkém tisku a odborných médiích peklo. Bylo poukazováno na to, že tyto moderní lodě mohou přeplout Atlantik, zaútočit v Karibiku a doplout k Panamskému kanálu dříve, než je stačí pomalejší americká flotila zachytit.

Maximální rychlost SMS Moltke byla 28,4 uzlu, zatímco typický představitel amerických dreadnoughtů, bitevní lodě třídy South Carolina dosahovaly pouhých 18 uzlů, o něco rychlejší lodě tříd Delaware a Florida 21 uzlů, a žádná z nich neměla šanci rychlý německý křižník v případě konfliktu chytit.

Ale nejen Moltke vyděsil americký tisk. Scientific American poznamenal, že Německo věnuje velkou pozornost vývoji rychlých průzkumných křižníků a právě Bremen a Stettin byly excelentními představiteli takových lodí, s obrovským dosahem a rychlostí až 25 uzlů. Magazín detailně rozebral výzbroj a rozměry německého bitevního křižníku, o pancíři však mohl pouze spekulovat. V jiném čísle stejný magazín kritizoval US Navy, že podobný typ lodí vůbec nepoptává, když Royal Navy už má lodí tohoto typu sedm, Německo pět a Japonsko čtyři, což mohlo podle magazínu způsobit značný problém v případném budoucím konfliktu.

Technical World Magazine v červnu 1913 odsoudil pasivitu Kongresu, když v uvedeném roce byla financována pouze jedna bitevní loď a zcela kategorii bitevních křižníků ignoruje. Podle magazínu tato kategorie samozřejmě dreadnoughty nenahradí, ale spíše reprezentuje nový typ lodí schopných bitevní lodi čelit a dostat se natolik blízko aby byly schopné vypustit torpéda a svou práci dokončit. Že reálnéstřetnutí bitevního křižníku s bitevní lodi dopadlo nakonec zcela jinak, nemohl nikdo v té době tušit.

SMS Moltke podrobně zkoumali i důstojníci z americké námořní rozvědky a byli konstrukcí lodě zcela ohromeni. Téměř 187 metrů dlouhá loď s výtlakem 25 400 tun byla schopná dosáhnout rychlosti 28,4 uzlů, tedy 52,6 km/h a měla dosah 7 630 kilometrů při 14 uzlech. Hlavni výzbroj byla reprezentována deseti děly ráže 280 mm v pěti věžích, z nichž každá vážila 444,5 tuny. Rychlost palby bitevního křižníku byla teoreticky tři rány za minutu, Moltke byl tedy schopen vychrlit na nepřítele 9 060 kilogramů protipancéřových střel za minutu. 302 kilogramů vážící projektil v době návštěvy USA doletěl až na vzdálenost 18 100 metrů, později došlo k dalšímu zlepšení dostřelu díky zvýšení elevace. Střední ráži reprezentovalo dvanáct děl ráže 150 mm v kasematech a dvanáct děl ráže 88 mm. Bitevní křižník měl i čtyři torpédomety ráže 500 mm.

Pancéřování Němci také nepodcenili, hlavní pancéřový pás měl na přídi a zádi 100 mm a ve středu trupu až 270 mm, použita byla Kruppova cementovaná a niklovaná ocel. Mimochodem první britské bitevní křižníky Invincible měly pancéřování středu trupu pouhých 176 mm…

A závěr americké rozvědky? „SMS Moltke je bitevní křižník schopný přeplutí Atlantiku tak rychle, že mění veškeré předchozí odhady doby potřebné pro německou flotilu k tomu, aby napadla americký majetek na západní polokouli.“

Návštěva SMS Moltke v USA opět probudila starý americký strach z možnosti napadení pobřežních měst nepřátelskými křižníky. Kapitán Paul B. Malone v dubnovém čísle 1913 Century Magazine zdůraznil strategickou důležitost New York City a zranitelnost blíže nejmenovaným agresorem, schopným ohrozit americký obchod díky vylodění vojáků a obsazení Panamy. Podobný materiál vyšel jinému důstojníkovi v North American Review o tři roky později, kde vysvětloval problematičnost bezpečnosti deseti amerických nejdůležitějších přístavů a cenu nutnou investovat, aby došlo k jejich opevnění, která by dosáhla 4,5 miliardy dolarů.

Vše ale změnil začátek první světové války a německá flotila prakticky blokovaná v přístavech po celou dobu války silnější britskou Royal Navy.

Německé bitevní křižníky, které Velkou válku přečkaly, byly s jádrem Hochseeflotte roku 1918 internovány na britské základně Scapa Flow. Konec německých bitevních křižníků nastal 21. června 1919 v 14:45, kdy posádky německé lodě potopily, aby zabránily jejich rozdělení mezi vítězné státy. Rozkaz vydal německý velitel, kontradmirál Ludwig von Reuter, který původně předpokládal, že se válečné lodě vrátí poraženému Německu. Když ale zjistil, že mají být vydány vítězům, vydal rozkaz k potopení celé flotily.

Jediný, který Velkou válku a potopení Hochseeflotte ve Scapa Flow přečkal byl SMS Goeben, který byl během války předán Turecku a jako poslední bitevní křižník na světě byl sešrotován až v roce 1976.

Zdroj: Válečné lodě 3, Researchgate.net, Wikipedie

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace