foto: archiv Petra Blahuše/Americká pěchota směřuje na frontu- vstříc Japoncům
21. srpen 1942. Už dva týdny bojují Američané s Japonci nerozhodný boj o ovládnutí ostrova Guadalcanal - místa, jenž vejde do dějin jako bod obratu války v Tichomoří. Do té doby rytíři bušidó všude jen útočili a také vyhrávali. V Malajsii, Barmě, na Filipínách, tam všude před sebou Američany, Brity, Indy, Australany a Indy jen hnali. Až nyní, v džungli na břehu řeky Tenara, padla japonská kosa na kámen americké Marine corps. Božská účinnost bodáků japonské armády, kterým ani ďábel neodolá, byla zlomena.
Pár minut po půlnoci se na Guadalcanalu vylodil plukovní odřad elitní jednotky císařské armády, skládající se ze zesíleného svazku plukovníka Ičikiho z okupační posádky na americkém Guamu.
Vše dávalo tušit, že se čerstvě vyloděné a zatím nezkonsolidované síly Američanů, hájících dosud jen malé invazní předmostí se sousedícím letištěm na opačné straně ostrova musí připravit na značné problémy. Velitel 1. divize námořní pěchoty generál Vandegrift nařídil zesílit dobytá postavení, co to jen půjde, 37 mm protitanková děla dostala poslední příděly tříštivých šrapnelů na ostrově a do stavu bojové pohotovosti byla uvedena i jeho záloha, slabá jednotka lehkých tanků.
V noci na 21. srpna přišel japonský útok. První úder přišel ve 2.40 hodin. V přízračném zelené záři světlic a husté palbě kulometů se šiky Japonců brodily před řeku, ale Američané byli připraveni. Odhodlané samurajské volání: ,,Banzaj!“ a podle vzpomínek těch, kteří tento boj zažili a přežili, také nervydrásající ječení: ,,Zemřeš, námořní pěšáku!“ se záhy změnilo v palbě předem zaměřených amerických kanonů a houfnic ve sténání. Jen málo Japonců první útočné vlny se vrátilo přes rozstřílené a roztrhané trupy svých kamarádů zpět do svých linií.
Druhý útok přišel také ještě za tmy, kdy Japonci zkusili obchvat přes ústí řeky do moře a šli dokonce na bodákovou zteč. Také z této jednotky přežilo jen málo mužů, částečně i proto, že se sebevědomí a Američany pohrdající Japonci příliš nekryli. Že to byla chyba, bylo pro skoro stovku z nich poslední myšlenka.
Přišel čas na protiútok amerických námořních pěšáků. Jejich velitelů vymysleli léčku (podobnou té, kterou už v říjnu 1938 zničila československá armáda v tvrdých bojích o Kosino na Podkarpatské Rusi celý prapor maďarských teroristů Szabadszapatok) a otřesené Japonce v džungli obešli po jejich křídle. Obchvat se vydařil a pak celý prapor zaútočil. V husté křížové palbě, doplněné o soustředěné smrtící palebné přepady dělostřelectva, vybíhali vyděšení Japonci ze svých okopů a zoufale prchali na všechny strany. Jenže už nebylo příliš kam se schovat, zvláště, když se do hry na kočku a myš zapojilo také americké letectvo. V 15 hodin navíc zahřměly motory čety tanků námořní pěchoty a jejich pásy se doslova zakously do těl zbytku japonských samurajů. Při svém útoku drtily a rozmačkávaly vše živém, takže podle hlášení generála Vandegrifta vypadaly jejich spodky „jako mlýnky na maso“.
Během dvanáctihodinové řeže, která vešla do historie námořní pěchoty jako bitva u Tenaru, došlo ke zlomení mýtu o neporazitelnosti vojáků japonského císařství. Téměř 800 jich padlo, a jen 15 zraněných se podařilo zajmout živé. Američané, kteří v boji ztratili jen 99 mužů, se u Tenaru totiž také poprvé setkali se sebevražedným japonským fanatismem, s jejich totálním odporem do poslední dechu, který jim zakazoval se vzdát a raději spáchat sebevraždu. Několik ztrát Američanů má na svědomí právě střelba poraněných Japonců po zdravotnících, palbou těžce zraněného japonského poddůstojníka byli přímo ohroženi i velitelů praporů podplukovníci Pollock a Creswell. Než ale stačil Pollock vytáhnout svůj Colt M 1911, raněný Japonec si posledním nábojem sám vystřelil mozek z hlavy.
„Nikdy jsem neslyšel ani nečetl o takovém způsobu boje. Ti lidé se odmítají vzdát,“ napsal po bitvě Vandegrift generálu Holcombovi „Raněný čeká, až se na něho někdo přijde podívat a pak roztrhá sebe i toho druhého na kusy ručním granátem,“ neskrýval své obavy tvrdý velitel tvrdých mariňáků. Jedno poučení si z tohoto hororového zážitku námořní pěšáci ale vzali také: od tohoto dne až do konce války bojovali bez slitování. Nežádali ho pro sebe a neposkytovali je ani Japoncům.
Samotný japonský velitel plukovník Ičika, kterému se podařilo uniknout doslova jen s hrstkou pár desítek mužů do džungle, spěšně odplul na základnu do Taivu. Zde obřadně roztrhal plukovní zástavu na proužky, nalil na ně naftu, zapálil a pak spáchal rituální harakiri. Jinou možnost ani neměl, slavně zemřít za císaře ve vítězném boji se mu nepodařilo a jakmile jednou tasil svůj samurajský meč a vrhl se v něm do útoku, musel s ním buď jen zvítězit, nebo zemřít. Takový je samurajský zákon, vyjádřený kodexem cti, cestou válečníka „bušidó“.
Ičika byl ale jen prvním z dlouhé řady povýšených japonských důstojníků, kteří si na Guadalcanalu, ale později i na dalších tichomořských ostrovech po Okinavu sami museli rozpárat břicha. Spojenci se už totiž od břehů zapomenuté řeky Tenara na Šalamounových ostrovech nezastavili dříve, než v Tokijském zálivu o tři roky a 240 hodin později - při podpisu bezpodmínečné japonské kapitulace.
Zdroj: Samuel Griffith: Bitva o Guadalcanal
Autor: Petr Blahuš
Tagy