foto: Bundesarchiv, Bild 101III-Schilf-002-30 / Schilf / CC-BY-SA 3.0 / Wikimedia Commons/Ghetto Litzmannstadt Lodz
Koncentrační tábor v Lodži byl zřízen v roce 1942 výhradně pro děti. Převáženy do něj byla i dvouletá batolata. Nejen ty pak zakusily hrůzy lágru, který vznikl uvnitř nechvalně známého ghetta.
Není pochyb o tom, že statečný polský národ během druhé světové války vykrvácel. Mezi mnoha tragédiemi, které postihly Poláky, byl i koncentrační tábor v Lodži, jenž byl určen pro děti a částečně také mládež. Lágr byl postaven v roce 1942 a převáženy do něj byly děti od 2 do 16 let. Nevíme přesně, kolik dětí se nacházelo v tomto koncentračním táboře a počty kolísají od jednoho tisíce až do málo pravděpodobných 13 000.
Lágr byl postaven německými okupanty z toho důvodu, že nevěděli, co vlastně dělat se sirotky, kteří byli zatýkáni za drobné krádeže, pašeráctví a další menší přečiny. Jejich rodiče již Němci zatkli či popravili. I když se jednalo o velmi mladé vězně, v pravidelných intervalech zažívali to, co dospělí v jiných koncentračních táborech. Museli čelit každodenní krutosti a bestialitě esesáků a neměli žádnou podporu nebo ochranu od dospělých vězňů, kteří zde nebyli internováni. Nechybělo bití, mučení, hladovění či různé formy ponižování.
Denní rutina v táboře a germanizace polských dětí
Každý den v táboře začínal a končil sčítáním. Po ranním sčítání byly děti přidělovány k různým pracím, často velmi namáhavým a nebezpečným. Pracovaly na úkolech, které sloužily potřebám Wehrmachtu, jako bylo šití uniforem pro německou armádu nebo vyrovnávání jehel. Německé okupanty vedla nejen touha po potlačení odporu, ale také snaha o germanizaci vybraných polských dětí. Tyto děti byly podrobovány důkladným fyzickým a rasovým prohlídkám. Pokud splňovaly tzv. "árijské" standardy, byly vybrány k dalšímu přeškolení a nakonec poslány do německých rodin, kde měly být vychovány podle nacistické ideologie. Tento proces zahrnoval nejen intenzivní výuku německého jazyka a přísnou disciplínu, ale také izolaci a psychické týrání, aby se zajistilo, že děti zapomenou na své polské kořeny.
Na denním pořádku byly samozřejmě i tresty za maličkosti, nebo se jednoduše našla malicherná záminka k bití. Děti byly nuceny k práci a za nesplnění ,,normy" přicházely pravidelně tresty. Mezi nimi byl například i nucený pobyt na mrazu. Pro děti to znamenalo obrovský nápor, který nikde nezažily a podmínky v koncentračním táboře je dostaly až na samý limit psychických a fyzických sil. V táboře se šířily i nakažlivé nemoci, na které děti umíraly. Není proto divu, že mnoho z dětských vězňů těmto otřesným podmínkách podlehlo. Koncentrační tábor dostal na starost bezcitný SS-Sturmbannführer Karl Ehrlich, na jehož kruté metody vzpomínali později přeživší. Mezi jeho sadistické způsoby patřilo například nucené plazení vězňů po zemi, čištění esesáckých bot, aby děti vůbec mohly dostat jídlo, které snad ani poživatinou nebylo.
Nemocnice a kruté experimenty
Pamětníci tábora vzpomínají na „nemocnici", která spíše sloužila jako místo, kde nemocné děti čekaly na smrt. Tato zařízení byla vedena osobami, které často neměly žádné lékařské vzdělání a používaly kruté metody k „léčení" dětí. Tábor obsahoval různé bloky, z nichž některé byly využívány jako karanténní zóny během epidemií, například během tyfové epidemie v roce 1943. Děti byly často drženy v přeplněných a nehygienických podmínkách, což vedlo k rychlému šíření nemocí. Jeden z nejhorších bloků byl tzv. „Haus V", kde děti čekaly na svou smrt bez jakékoliv lékařské péče. Některé děti byly vystaveny experimentům s různými nemocemi, jako byla hepatitida, a léčeny neefektivními a bolestivými metodami za použití soli a dezinfekčních prostředků.
Poválečné osudy a pamětní místa
Mnohé šokující skutečnosti prosákly na veřejnost díky Jolantě Sowińské-Gogaczové, spoluautorce knihy ,,Malá Osvětim. Dětský tábor v Lodži". Kniha je založena na mnoha svědectvích autorky, která strávila 8 let tím, že cestovala na různá místa a zpovídala bývalé vězně koncentračního tábora v Lodži. Některá svědectví jsou tak hrůzná, že jsou opravdu jen těžko uvěřitelná. Gertruda Skrzypaková například vypověděla, že děti byly tak hladové, že si okusovaly nebo žvýkaly vlastní ruce.
V knize Malá Osvětim prozradila Stefania Otto-Szafrańska, že schválně rozlitou polévku lízaly vyhladovělé děti z podlahy. Přidala se však také další svědectví. ,,V táboře byla nahá dívka, která připomínala živou kostru. Opravdu jsem se jí bála. Jednou v noci přišla k mé posteli a snažila se mi vzít přikrývku. Bránila jsem se a křičela. Snažila se mě uškrtit. Někdo kdo nás viděl to řekl dozorcům a ti nařídili, že nahá dívka má být hozena do mrazu. Pak na ni vylili vodu a dívka zemřela," vzpomínala ve stejné knize na děsivé zážitky z koncentračního tábora Ewa Gauss-Nowakowska. Další si pak vybavovali, že v koncentračním táboře nebyly vlastně skoro žádné myši. To proti, že dětští vězni je chytali a jedli za syrova.
Toužebné osvobození rudou armádou přišlo až v lednu 1945. Několik stovek dětí se pak snažilo dostat zpět domů, ale některé z nich takové štěstí neměly, protože jim nacisté rodinu předtím vyvraždili. Bez podpory a péče byly často nuceny vrátit se zpět do tábora nebo hledat pomoc u charitativních organizací. Dnes na místě bývalého tábora stojí Muzeum polských dětí – obětí totalitarismu, které připomíná tragédii a utrpení dětí z tábora na ulici Przemysłowa. Muzeum se snaží uchovat paměť na tyto hrůzy a vzdělávat veřejnost o důsledcích nenávisti a totalitarismu. Díky úsilí historiků a přeživších zůstávají tyto tragické události živou připomínkou toho, co se nikdy nesmí opakovat. Počet dětských obětí z ,,malé Osvětimi" se též nedá určit přesně a přidpokládá se, že minimální počet je přibližně 72 dětí, ale číslo se bude pohybovat spíše ve stovkách mrtvých. Těm, kdo přežili hrůzy tábora, pak němečtí okupanti doslova ukradli část dětství a psychicky je poznamenali na celý život.
Zdroje: muzeumdziecipolskich, poloniainstitute, ipn.gov.pl, lubymcyztac.pl - kniha Malá Osvětim - Mały Oświęcim. Dziecięcy obóz w Łodzi.o od Jolanta Sowińska-Gogacz, Błażej Torański. , fakt.pl
Tagy