Popisek: Dvoudílný reliéf znázorňující útěk Fridricha Falckého z Pražského hradu v katedrále sv. Víta
Německá Katolická liga a armáda císaře Svaté říše římské Ferdinanda II. Štýrského porazily v Praze na Bílé hoře méně početnou protestanskou českou stavovskou armádu. Skončilo tak po dvou letech české stavovské povstání, které znamenalo mohutné vzepětí proti omezování náboženských svobod. Bílá hora byla sice malá epizoda třicetileté války, která však měla dalekosáhlé následky pro české země.
30 000 mužů císaře římského Ferdinanda II. Štýrskeho a Katolické ligy proti 15 000 mužů českých stavovských vojsk. 4000 mrtvých a raněných na české straně proti 700 obětí na straně druhé. To jsou základní čísla tragické bitvy na Bílé hoře.
psali jsme: Umíral v bolesti a na postupné ochrnutí. Tak byl završen život vzdorokrále Matyáše Korvína
Dvojnásobná přesila zautočila na výrazně slabší českou armádu, která se mimo jiné opírala o zeď obory Hvězda. O průběhu bitvy dodnes koluje řada otázek. Například otázka, proč královské gardové pluky a další jednotky české stavovské zálohy umístěné v oboře letohrádku Hvězda vůbec do bitvy nezasáhly, i když boje probíhaly před zdmi obory. Zde se totiž odehrála závěrečná část střetnutí, kdy katolické síly zaútočily na pravé křídlo stavovské armády, tvořené moravskými pluky pod vedením Jindřicha Šlika spolu s částí Thurnova pěšího pluku pod velením Františka Bernarda z Thurnu. Pro přesnost je třeba uvést, že šlo o síly najaté moravskými stavy a šlo o pluky, které na Bílé hoře utrpěly největší ztráty ze všech účastnících se jednotek.
Zklamal zimní král
23. května roku 1618 začalo druhou pražskou defenestrací povstání českých stavů proti již skoro stoleté vládě Habsurků. Z oken Pražského hradu se poroučeli Slavata a Martinic hlavní představitelé habsburské katolické moci. Oproti první husistké pražské defenestraci nešlo o krvavou akci. Všichni defenestrovaní přežili. České stavy si nakonec zvolily protestanského krále Fridricha Falckeho smutně zapsaného do našich dějin jako zimní král. 8. řijna 1620 král dlel na nedalekém Pražském hradě a ač slíbil, že se bitvy zúčastní, fakticky tak neučinil. Jak píše wikipedie: ,,Fridrich Falcký, který ani nevěřil, že bitva proběhne, zasedl k obědu s anglickými vyslanci Richardem Westonem a Edwardem Conwayem.
psali jsme: Leopold I. – císař, mnohonásobný otec a hudební skladatel
Král se sice nakonec po obědě rozhodl bojiště navštívit, ale to se již setkal s ustupující armádou.” O den později, 9. listopadu, král opustil Prahu a ještě dopoledne kolem 11. hodiny vtrhlo císařské vojsko do Prahy. V následujich dnech došlo k oficiální kapitulaci a skončilo období konfederace zemí Koruny české, tedy konfederace Českého království s Uherskem, Rakousy, Lužicemi, Slezskem a Moravou.
Následovaly události, které znamenaly dějinnou pohromu a ponížení. Hovoříme především o násilné rekatolizaci a popravě 27 českých pánů, vůdců českého stavovského povstání, včetně například rektora Univerzity Karlovy Jana Jesenia na Staroměstském náměstí. Další opatření ze strany upevněné habsburské moci pak přišla zanedlouho. Z nich bylo pro Habsburky zásadní Obnovené zřízení zemské, vydané pro české země v roce 1627, o rok později pro Moravu. Jedním z jeho klíčových článků bylo uzákonění absolutismu a jediným povoleným náboženstvím v českých zemích se stalo katolické.