Dobrodružný život, výhry, prohry a smůla druhého francouzského císaře - Napoleona III.

04. 09. 202016:00

Dobrodružný život, výhry, prohry a smůla druhého francouzského císaře - Napoleona III.

foto: Wilhelm Camphausen, volné dílo/Napoleon III. u Sedanu, 2. září 1870

Před 150 lety byl sesazen císař Francouzů Napoleon III., syn Ludvíka Bonaparta, holandského krále, a Hortenzie de Beauharnais, synovec císaře Napoleona I. a vnuk a současně synovec jeho první manželky Josefíny. Druhé císařství po porážce v prusko-francouzské válce nahradila 3. republika, která zanikne porážkou z června 1940 a nacistickou okupací. Ač nedosahuje Charles-Louis-Napoléon Bonaparte narozený 20. dubna 1808 věhlasu svého strýce, jeho život nabízí nemálo mimořádných okamžiků: od neúspěšného pokusu o převrat a odsouzení na doživotí, přes úspěšný útěk z vězení, exil, zvolení prezidentem republiky v revolučním roce 1848, vyhlášení druhého císařství, po zajetí nepřítelem během tragické bitvy u Sedanu 2. září 1870.

Narodil se jako na francouzský a holandský princ. V červnu 1814 spolu se svým starším bratrem Napoléonem-Louisem pochoval Josefínu de Beauharnais v Rueil-Malmaison, zatímco Napoleon již byl ve svém prvním vyhnanství na ostrově Elba. Po Waterloo jsou všichni členové rodiny Bonaparte z Francie novým starým režimem vykázáni. Hortense de Beauharnais odjíždí s mladším synem do Švýcarska. Starší bratr je s otcem v Římě. Zemře v roce 1831. O rok později umírá Napoleonův legitimní syn Orlík, vévoda zákupský. V roce 1844 umírá Napoleonův starší bratr Josef, a o dva roky později také Ludvík, a nástupnictví tím oficiálně přechází na Karla-Ludvíka-Napoleona.

Zřejmé politické ambice se u něj projeví již v roce 1832 v souvislosti s tím, že ani Josef ani jeho otec po koruně netouží - se smrtí vévody zákupského je tak de facto první na řadě. Ve Francii vejde jméno budoucího prezidenta a císaře poprvé ve známost, byť jen ve vojenských kruzích, díky příručce pro dělostřelectvo, kterou sepíše, a kterou lze považovat za velmi zdařilou. Připomene se tím nejen jako možný dědic trůnu, ale také jako dědic vojenských tradic svého slavného strýce, který rovněž zahajoval vojenskou službu u dělostřelectva. A i Karel-Ludvík se stává kapitánem dělostřelectva, byť ve švýcarských službách. Zahajuje intenzívní korespondenci s představiteli francouzské opozice a do okruhu jeho přátel patří Chateaubriand nebo Alexandre Dumas, mimochodem syn jednoho z mimořádných generálů francouzské revoluce.

30. října 1836 pak přichází první naivní pokus o uchopení moci ve Francii; Karel-Ludvík se pokouší na svou stranu získat vojenské jednotky ve Štrasburku a po vzoru Napoleonova "letu orla" z března 1815 pochodovat na Paříž. Konspirace se účastní velitel 4. dělostřeleckého pluku, v němž svou vojenskou službu Napoleon začínal. Ze Štrasburku také vypochodovala Velká armáda k Napoleonovu nejúspěšnějšímu tažení, jež završilo vítězství u Slavkova. Symbol vedle symbolu, nelze neuspět. Vzbouřenci jsou ovšem velmi rychle pozatýkáni a velkolepě naplánovaná operace je naprostým fiaskem. Namísto soudu a vězení však na královu přímluvu u vlády císařský princ jen odchází, po druhé, do vyhnanství - tentokrát do Spojených států, poté do Londýna. Kauza nicméně ve finále Karlu-Ludvíkovi prospěje, protože se o jeho jménu začíná hovořit. Bonapartismus se postupně stává opět relevantním politickým směrem.

V Londýně pak Karel-Ludvík zosnuje další pokus - když to nešlo z východu, třeba to vyjde ze západu. A opět půjde o symboly. V Boulogne-sur-Mer, kde Napoleon soustředil svou "invazní" armádu v roce 1803, chce s podporou generála Montholona, jednoho z Napoleonových společníků ve vyhnanství na Svaté Heleně, na svou stranu strhnout 42. pěší pluk. Výsledek je podobný jako před čtyřmi lety ve Štrasburku. Vzbouřence pozatýká četnictvo, několik jich je v přestřelce zabito a zraněno, včetně císařského prince, kterého škrábne vypálená četnická kule. A tentokrát je již justice neoblomná: doživotí v pevnosti Ham.

V pevnosti má podmínky odpovídající svému vznešenému původu. Obývá několikapokojový apartmán a je mu umožněna mj. korespondence. Studuje, sepisuje a promýšlí další postup. Po šesti letech se mu pak daří ve vypůjčených šatech a s falešnými dokumenty z vězení uprchnout. Než je jeho zmizení odhaleno, je za belgickými hranicemi a již nazítří v Anglii. Za dva roky vypuká revoluce, monarchii nahradí republika, a císařský princ kandiduje ve volbách. Je zvolen, ale bonapartistů je zatím málo, doba je zjitřená. Na výkon mandátu rezignuje, ale o pár měsíců později jsou nové volby. V nich zaznamená ještě větší úspěch, a do Francie se vrací definitivně. V listopadu 1848 kandiduje na prezidenta a s 5 572 834 hlasy s velkým náskokem (74,2 %) před ostatními uchazeči vítězí. Je mu čtyřicet let.

Turbulence republikánského režimu pak ukončí po vzoru svého slavného strýce státním převratem z 2. prosince 1851, ve výroční den Napoleonovy korunovace (1804) a vítězství bitvy u Slavkova (1805). Karel-Ludvík poruší ústavu a zůstává v prezidentské funkci, rozpouští dekretem Národní shromáždění, vyhlašuje nové volby a připravuje zásadní změnu ústavy. Druhou republiku přesně o rok později nahrazuje druhé císařství a Karel-Napoleon přijímá jako Napoleon III. (druhým byl Napoleonův syn, kterému vládu upřely mocnosti) titul Císaře Francouzů.

Jeho politika je směsicí různých přístupů, jak je bonapartismu vlastní, a bývá charakterizována jako zahrnující vše od "autoritativního liberalismu" po "utopický socialismus". Liberalismus postupně převažuje. A ruku v ruce s tím se blahodárně projevuje císařovo osobní nadšení pro průmyslový pokrok. Zemi se daří, hospodářství je na vzestupu. Napoleon III. výrazně mění hlavní město, které dostává podobu, kterou v zásadě můžeme obdivovat dodnes. Na mezinárodním poli se mu daří vyvést zemi, alespoň na nějaký čas, z izolace. Zapojuje se do krymské války proti Rusku, podporuje italské snahy o sjednocení, posiluje francouzskou přítomnost v zámoří, neuspěje při pokusu o intervenci v Mexiku, ale uzavírá smlouvu s nově se světu otevírajícím Japonskem, obchod kvete. Spolu s tím se nicméně zhoršují vztahy s Pruskem, zejména pro francouzské snahy o anexi Lucemburska. Rámcově jde o problém, s nímž se ve vztahu k Prusku potýkal již Napoleon I. - pruské ambice o vliv v Německu a naopak obava z vlivu francouzského. Lucembursko, které dalo v minulosti Svaté říši římské národa německého čtyři císaře, nesmí být francouzské. Napoleon III. se stáhne, ale vztahy jsou poškozené nevratně. Do prusko-rakouského soupeření Francie nezasáhne, ale ani se z něj nepoučí.

Prusko situaci dále vyhrotí pro změnu svou ambicí umístit na španělský trůn prince Leopolda. Ustupuje, ale v červenci 1870 je situaci již neudržitelná. Bismarck vidí ve vítězné válce s Francií příležitost pro urychlení procesu sjednocení německých států a 19. července 1870 je válka vyhlášena a její průběh je jednoznačný, rychlý a pro Francii tragický. Po sérii porážek francouzské armády je během bitvy u Sedanu 2. září 1870 Napoleon III. pruskou armádou zajat (a spolu s ním více než 100 tisíc francouzských vojáků), o dva dny později sesazen, a je vyhlášena 3. republika.

Z pruského zajetí je Napoleon III. propuštěn v březnu roku 1871, a odjíždí do exilu do Londýna za svou rodinou. Nevzdává se. Po vzoru svého strýce a jeho úspěšného návratu z Elby v roce 1815 připravuje podobný projekt - jenže v prosinci 1872 padá z koně a následně vyjde najevo, že trpí ledvinovými kameny. Podstupuje dvě ze tří plánovaných operací, ale 9. ledna 1873 ve věku 65 let umírá na sepsi.