Autor fotografie: archiv Petra Blahuše|Popisek: Dioráma v muzeu v Sokolově ukazuje právě okamžik protiútoku Voráčovy čety
Na dnešní den připadá 75. výročí legendární bitvy o Sokolovo, válečné maturity 1. čs. praporu v SSSR. V krutém, beznadějném boji proti zdrcující přesile se vyznamenaly desítky statečných československých vojáků. Jen jeden z nich se ale do pekla hořícího Sokolova vydal dobrovolně, aby v něm našel smrt-Rotmistr Hynek Voráč.
Hynek Voráč se narodil 10. listopadu 1914 v Bohuslavicích v okrese Zábřeh na Moravě. Až do vojny pracoval v zemědělství, ale po absolvování základní vojenské služby zůstal v armádě jako délesloužící poddůstojník. Sloužil v řadách elitního Hraničářského praporu 7 nejen v krizovém září 1938, ale až do německé okupace 15. března 1939. Do zahraniční armády odešel v červenci 1939 klasickou cestou přes Beskydy do Polska, kde se stal příslušníkem tamního Česko-slovenského legionu. S ním se dostal v září 1939 během sovětského útoku na Polsko do komunistické internace v Orankách a Suzdalu. Jako jeden z nemnoha nebyl odsunut na Střední Východ, ale v únoru 1942 zůstal ve velitelské skupině v Sovětském svazu, kolem níž měla vzniknout naše východní armáda. Ještě během internace prošel řadou zdokonalovacích školení i poddůstojnickou školou a v jihouralském Buzuluku, kam byla naše jednotka po podepsání spojenecké vojenské smlouvy mezi Československem a SSSR nakonec převelena, také vysoce ceněným rotmistrovským kurzem.
Spolu s 1. čs. samostatným polním praporem na rotného povýšený Hynek Voráč odjel jako zástupce velitele 1. čety 3. roty v britské uniformě frontových ešalonem 22904 na frontu. Transport končil ve Valjukách a dál na naše vojáky čekal 350 kilometrů dlouhý pěší pochod k Charkovu. Ačkoliv se kvůli útokům německé Luftwaffe mohlo jít jen v noci a za až třicetistupňových mrazů, prapor tuto vzdálenost dokázal překonat za 10 dní. Poslední, desátá noc, při které unavení muži ušli 47 kilometrů, byla nejhorší. Ani po příchodu do čerstvě osvobozeného Charkova si ale do rotmistrovské hodnosti čerstvě povýšený Voráč a jeho kamarádi neodpočinuli.
psali jsme: Hvězdná chvíle československého odboje: Před 75 lety byl zlikvidován ,,pražský řezník" Reinhard Heydrich
Kvůli zahájení německé protiofenzívy byl prapor ještě téže noci vzbuzen bojovým poplachem a ještě do rána stihl zrychleným přesunem odpochodovat do 40 kilometrů vzdálených pozic na řece Mže, které měl nyní hájit proti ostříleným veteránům 6. tankové divize Hitlerova Wehrmachtu. Na základě rozkazu velitele praporu podplukovníka Ludvíka Svobody, zkušeného legionáře z 1. světové války byla před řeku vysunuta 1. pěší rota pod velením nadporučíka Otakara Jaroše s cílem vytvořit z vesnice bráněný protitankový uzel a nedovolit Němcům za žádnou cenu proniknout přes zamrzlou řeku na Charkov.
K hlavnímu německému útoku na Sokolovo došlo po předchozích vzájemných akcích průzkumných hlídek 8. března odpoledne a jeho děj je alespoň mezi starší populací dobře znám. Je zajímavé, že si Němci kvůli britským battledresům (které Čechoslováci dostaly od ze SSSR odjíždějících polských jednotek) mysleli, že proti nim stojí Britové, kteří se nepozorovaně přesunuli na východní frontu na pomoc Rudé armádě. Teprve po provedení průzkumu zjistili, koho mají opravdu před sebou, takže pak podle svědectví řady čs. vojáků na ně za útoku mezi útočící pěchotou zařazení tzv. sudetští Němci volali posměšně lámanou češtinou, aby se vzdali).
Málo se už ale ví, jak se v kritické situaci do Sokolova, bráněného 1. rotou, dostal rotmistr Voráč - toho času zařazený na místě velitele 3. čety 3. roty. Když se totiž kolem 18 hodiny odmlčelo Jarošovo velitelské stanoviště umístěné na věži sokolovského kostela (Jaroš byl v té době už mrtev, když padl hrdinskou smrtí, za kterou byl jako první cizinec vyznamenán nejvyšším sovětským vyznamenáním, řádem Hrdiny SSSR), vyvstala nutnost vyslat do obklíčené vesnice spojku nebo posily, které by udrželi zoufalou obranu na místě. Přesně v ten okamžik se na Svobodovo velitelství dostavil rotmistr Voráč a prosil velitele praporu, aby mu dovolil jít dobrovolně vpřed pomoci bránit Sokolovo. Těžko říci, co jej k tomu vedlo, dobře věděl o kritické bojové situaci. Podle některých pamětníků chtěl Voráč dokázat, že si své povýšení opravdu zaslouží, podle jiných chtěl jen pomoci svým kamarádům, které měl v 1. rotě. Ať tak či tak, Svoboda souhlasil a Voráč vyrazil přes stále ještě slabě zamrzlou řeku v čele své čety vstříc ohnivému peklu v Sokolově.
Dorazil právě včas. Obranu po padlém Jarošovi i jeho zástupci npor. Lomovi převzal sám těžce raněný velitel 1. čety 1. roty rotmistr František Němec, který se bránil se zbytky svých mužů v severozápadní části Sokolova. Když k němu Voráč dorazil a zjistil situaci, navrhl provést spořádaný ústup za řeku do hlavních postavení čs. praporu. To ale Němec - v té době už nejvyšší hodnost celé obrany Sokolova - s ohledem na rozkazy které dostal ještě od Jaroše, odmítl.
psali jsme: Válečný veterán RAF vzdal hold první Češce sťaté německou gilotinou
Voráč tedy vyrazil se svou četou do protiútoku proti německým granátníkům. Všichni věděli, že je to sebevražedná mise, věděl to i Voráč - ale nikdo z Čechoslováků nezaváhal. A opravdu, z více než 30 chlapů útok přežilo jen šest, což znamená, že Voráčova četa byla prakticky vybita; procento jejích ztrát dosáhlo „gvardijskich“ rozměrů. Mezi padlými byl i rotmistr Hynek Voráč.
Oběť jeho i jeho mužů ale nebyla zbytečná. Pod zuřivou protiztečí Čechoslováků, kteří přitom byli poprvé v boji, na dlouhou dobu zakolísali i jinak z bojů na západní i východní frontě ostřílení němečtí veteráni 6. tankové divize. Voráčova akce tak umožnila zdravotnicím 1. roty, aby dostaly přes led většinu zraněných čs. vojáků a tak je zachránili před německým mučením a potupnou smrtí. Druhého den ráno totiž naši vojáci spatřili ze zákopů těla několika svých kamarádů, příšerně Němci zmučených a pověšených na kůlech, vztyčených na severním okraji Sokolova.
„Čechoslováci svými vojenskými schopnostmi a bojovým nasazením převýšili většinu sovětských jednotek, které v oblasti působily,“ míní vojenský historik Jiří Fidler. Bohužel, statečnost našich vojáků dnešní česká média zhusta přehlížejí jen z toho důvodu, že se jedná o muže bojující na východní, a ne západní fronty, což z nich v očích mnoha mladých a nezkušených novinářů dělá div ne bolševiky. Naprostý opak je přitom pravdou. S výjimkou několika fanatických komunistů, se kterými neotřásly ani internace a vězení v gulagu, měl totiž Voráč a většina jeho kamarádů metody rudých stále ještě v živé paměti, a to z nich dělalo vášnivé odpůrce bolševismu.
Rotmistr Hynek Voráč spí svůj věčný sen v hromadném hrobě v centru Sokolova, kam byl spolu s asi 106 dalšími obránci vesnice po boji snesen místními lidmi a několika československými zajatci. Za svou statečnost byl in memoriam vyznamenán československým Válečným křížem a sovětským Řádem rudé hvězdy. Posmrtně byl také povýšen do hodnosti kapitána.
Nepřehlédněte na Security magazínu: Defence - tanky, lodě, letadla, obrněné vozy. Jaké jsou nejnovější trendy ve zbrojním a obranném průmyslu? S námi víte více
Zdroje: J. Fidler- Sokolovo, M. Brož- Hrdinové od Sokolova